Představte si dva muže s puškou vzdálené od sebe dva kilometry, mezi nimiž je pahorek. Jeden se jmenuje Joe a druhý Sam. Je temná zimní noc a hustě sněží. Joe zvedne pušku a stiskne spoušť. Současně Sam uslyší poplašný signál a na obrazovce iPadu se mu objeví nápis ODPÁLENO. Zvedne rychle pušku a zamíří do mraků někam nad pahorek. Ví, že kulka, kterou Joe vystřelil, má parabolickou trasu a že ji musí zasáhnout dřív, než ho trefí do hlavy. Máte to? Dobrá, a teď mi řekněte, jakou má Sam šanci, že se mu to podaří?

Co je to za pitomost, divíte se. Omyl, vážení, žádná pitomost. Dokonce to není ani moc za vlasy přitažené, protože obdobná situace by nastala, kdyby místo kulek letěly mezikontinentální střely s atomovou nadílkou. Ó, nepřeháním! Představte si Samovo velitelské stanoviště na Aljašce, kde najednou zaječí siréna a na obrazovkách se objeví nápis ATTACK! To znamená, že Joe odpálil a mezikontinentální rakety jsou na cestě. Během snad pěti, sedmi minut musí někdo rozhodnout, zda jde o skutečný útok, nebo o planý poplach zaviněný pěticentovým čipem, který někde na radarech selhal, jak už se párkrát stalo. Správnost a rychlost rozhodnutí hrají existenciální úlohu. Protože raketový štít je neustále udržován ve stavu nejvyšší pohotovosti, trigger alert, stačí vyťukat heslo, otočit klíčem a stisknout knoflík. Teď ale prosím o vaši zvýšenou pozornost, neboť zde je jádro pudla: abySamova střela zničila střelu Joa ještě v atmosféře, musí se do ní strefit anebo vybuchnout v dostatečné blízkosti. Obě střely se pohybují rychlostí pět tisíc metrů za vteřinu, to znamená desetkrát rychleji nežli kulka. Obě jsou řízeny těmi nejlepšími radary a používají špičkovou naváděcí technologii. Jaká je šance, že stíhací střela zničí útočící?

Jak to můžemevědět, říkáte….My, laici, těžko, ale americký raketový odborník Joe Cirincione, který léta pracoval v kongresovém výboru pro obranu, soudí, že se střely spíš minou. Podle něho jediný způsob, jak by stíhací střela, killer, mohla stoprocentně uspět, je, aby ta útočná spolupracovala... míněno ironicky, ovšem.

Technologický pokrok pomáhá odstraňovat příčiny závad antibalistických systémů a zlepšovat jejich spolehlivost a přesnost. Jenomže, paradoxně, každá vylepšená a dokonalejší technologie přináší s sebou nové problémy a nová rizika, což způsobuje nová selhání, jejichž příčiny se hledají hůř než příslovečná jehla v kupě sena. Obrazně řečeno, technický a technologický pokrok vychytá staré blešky a nasadí nové.

Ano, máte pravdu, že prezident Trump skutečně ujistil americký lid, že štít je účinný na devadesát sedm procent, čili že ze sta raket jich dokáže zničit devadesát sedm. Netvrdím, že lhal, jistě tomu sám věří, protože mu to řekli jeho generálové, ale co jistě zamlčeli, že podmínky, za kterých byla zkoušena přesnost, byly víc než ideální. Konaly se ve dne, za dobré viditelnosti, v dobrém počasí a útočící střely nebyly vybaveny elektronickým zařízením schopným zmást senzory stíhačů, které Joe standardně montuje na všechny své rakety. Cíle při těch zkouškách, jež se v posledních letech konaly, byly často zahřáty, aby je tepelná čidla snadno našla, a některé byly dokonce vybaveny naváděči, takže „spolupracovaly“. Od roku 1989 byly stíhací střely vyzkoušeny jen devatenáctkrát, protože jsou velmi nákladné, každá stojí zhruba dvacet milionů dolarů. V deseti případech se strefily. V předchozích realističtějších zkouškách každý pokus selhal.

Jak došel Pentagon k bezmála sto procentům? Cirincione se domnívá, že vycházel z předpokladu, že použitím dvou či více střel znásobí možnost zásahu. Ale každý inženýr vám vysvětlí, dodává, že když se jedna střela nedokáže z nějakého technického důvodu strefit, lze se nadít, že ostatní ze stejné příčiny také minou.

Výsledky zkoušek zkoumal Government Accountability Office, tak řečený kongresový hlídací pes, který prověřuje, zda se federální peníze nevyhazují oknem, a došel k závěru, že následkem nepředvídaných technologických závad nemusí raketový štít být spolehlivý. „Když říkají, že nemusí,“ prohlásil kalifornský kongresman John Garamendi, „je zcela jasné, že nebude.“ Američtí vojenští odborníci nejsou tací škarohlídi a stále věří, že se vědcům a technikům podaří vynalézt lepší stíhací střely, které se častěji strefí. Joe má stejný problém, a proto myslí na nemyslitelné. Vybudoval údajně systém druhého sledu, který samočinně odpálí odvetu, když skrytá měřící stanoviště kolem jeho hlavního města zaznamenají atomový výbuch a začnou ukazovat vysoký stupeň zamoření. Systém se jmenuje Mrtvá ruka.

Ano, nemýlíte se, raketový štít je drahý špás, který podle posledního dostupného údaje stál 330 miliard dolarů a kasa cinká dál. Pro lepší představu, miliarda je číslo s devíti nulami. Ale tento údaj je z doby před tím, než se vztah mezi Samem a Joem tak zhoršil. Účet se dnes nejspíše blíží k polovině bilionu, což je dvanáctinulové číslo. Zbrojaři a spříznění politici se nevzdávají naděje, že najdou Svatý grál. Nehledě na to, že jen blázen by zavřel tak výnosný zlatý důl. A tak kasa vesele cinká dál a dál.

Nač je nám štít, který je tak děravý? Tuto otázku položte svým politikům. A nevěřte jim, když řeknou, že lepší je děravý nežli žádný. To je makový cumel.

P.S. Kdo chce vědět víc, může si vyťukat na Googlu how effective is US missile shield a během jedné minuty má na obrazovce 1,200.000 odkazů.