Je tomu přesně rok, co svět s rostoucím úžasem sledoval události ve Spojených státech. Postátnění obřích hypotečních korporací Fannie Mae a Freddie Mac a následující kolaps investiční branky Lehman Brothers byly, jak se záhy ukázalo, odmávnutím světové finanční krize. V následujících měsících se úvahy o bankrotu neoliberálního modelu kapitalismu a o neodvratné proměně světového řádu staly "obecným místem" všech společenských diskuzí. Ve zpětném zrcátku je dobře vidět, jak unáhlené a přehnané byly strachy jedněch a naděje druhých.

Krize neobrátila mezinárodní vztahy naruby, stimulovala však mocenské střídání ve Washingtonu a revizi americké taktiky na světové aréně. Uspěchané předpovědi, že zároveň pohřbila i důvěru jiných zemí v americký model, se nenaplnily: Amerika nadále zůstává pro svět zdrojem veškerých politických a ekonomických inovací. Jeden fenomén se však v průběhu krizového roku ozřejmil dokonale, a nebyl to vzestup nových mocností. Zjevnou se stala osamocenost Spojených států na pomyslném Olympu. I přesto, že Washington má po světě převeliké množství formálních spojenců, prakticky na nikoho se nemůže bezvýhradně spolehnout. Podíváme-li se na tzv. Velký Blízký východ, jenž do značné míry udává celou světovou agendu, zjistíme, že dřívější americké opory jako Pákistán, Turecko, Saúdská Arábie nebo Izrael se staly dnes spíše zdrojem dodatečných potíží pro americkou politiku. Povaha potíží v každém z uvedených příkladů může být seberůznější, avšak jedno je spojuje: očekávají od Washingtonu více, než jsou připraveny mu dát.

O vztazích s Evropou darmo mluvit. Atlantický příkop mezi Starým a Novým světem ve všem, co se týče strategických vývojových cílů, existoval dlouho před krizí, avšak nikdy se neprohluboval s takovou rychlostí. S výjimkou Velké Británie skoro nikdo ve staré Evropě není ochoten podstoupit sebemenší riziko pro společné řešení úkolů, které vnímá jako výlučně zaoceánské. Afghánská zkušenost ukazuje, že ani NATO není způsobilé k uspokojení celosvětových bezpečnostních potřeb. Ozřejmily se rovněž koncepční rozpory co do způsobu překonání ekonomických potíží. Obamova vláda trvá na stimulování poptávky, Evropa se kloní k přísnější regulaci finančních trhů a kontrole manažerských zisků. Stejné napětí panuje také v otázce reformování světových finančních institucí. Čína a Indie vehementně žádají přerozdělení vlivu v MMF a Světové bance. V zájmu udobření se s asijskými obry jsou Spojené státy připraveny vyjít vstříc, ovšem na úkor evropských zemí, jejichž ekonomická váha dávno tragicky zaostává za tradičně vysokým politickým vlivem.

Jak se tak ohnisko strategického zájmu posouvá směrem k asijsko-tichooceánskému regionu, stále neodbytnější se pro americkou administrativu stává otázka, co s Evropou. Obamova vláda se snaží odpověď na tuto otázku odsouvat, ale sotva to bude moci dělat donekonečna. Jakou bude třeba její politika vůči zemím střední a východní Evropy? Na jedné straně byly až doteď spolehlivými spojenci Washingtonu, jenže na straně druhé prioritní význam tohoto regionu se nyní vůčihledně snižuje: jsou s ním spojené četné ekonomické problémy, nevyřešené etnické třenice a územní spory a přetrvávající ruské nároky na "zvláštní vztahy s regionem".

Přetěžkým hlavobolem Obamovy administrativy zůstává vypracování nového modelu vztahů s Čínou. Recese ozřejmila celou hloubku vzájemné odkázanosti Spojených států a Číny, která si i po krizi uchová postavení nejrychleji se rozvíjející mocnosti. Je to však spíše negativní než pozitivní závislost a obě dvě strany by se jí raději zbavily, než ji prohloubily. Senzační úvahy o brzkém vzniku Čímeriky nebo "Velké dvojky", kterými nás bavili slovutní myslitelé po celý letošní rok, demonstrovaly nakonec veškerou efemérnost obdobných konstruktů. Stejně iluzorní jsou i ruské plány zatáhnout Peking do jakési protiamerické aliance. Čína zkrátka má vlastní a velice komplikovaný balanc ve vztazích s Amerikou.

Krize spojeneckého systému nutí Washington revidovat i svůj vztah k Moskvě. Snaží se nyní pochopit, zda zůstane tradičním oponentem, nebo může být využita jako důležitý partner pro řešení řady obtížných problémů. Bude přitom třeba brát ohled na ideologické odlišnosti, nebo převáží pragmatická koncepce "Realpolitik" a zda pragmatický a bezideový přístup je vůbec slučitelný s národní existencí Spojených států, založenou výlučně na hodnotách - toť otázka. Nynější vláda bude na ni muset odpovědět co nevidět - tři čtvrtě roku bez strategie je víc než dost.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6