V Americe dochází k politickému obratu s mezinárodním přesahem. Po desítkách let vlády progresivní levice nebo republikánů, kteří neměli dostatek odvahy otočit dlouhodobý trend, je u moci administrativa, která má plán, odvahu jej prosadit a ovládá všechny mocenské páky.

Při pohledu na posledních zhruba sto let neměli republikáni nikdy pod kontrolou všechny mocenské páky takovým způsobem jako v současnosti, Demokratická strana nebyla v takové krizi a od doby Ronalda Reagana nebyl v Bílém domě tak odhodlaný prezident.

Odkaz na zdroj informací na konci článku, s výjimkou názorů a obecně známých faktů.

Aktuální rozložení sil
Americký systém je postaven na dvou politických stranách a čtyřech centrech moci, jsou-li dvě zákonodárné komory parlamentu, Kongres a Senát, započítány odděleně. V současnosti vypadá mocenské rozložení takto:

Nejvyšší soud: Konzervativní převaha
Z devíti soudců Nejvyššího soudu je šest konzervativních a tři z nich jmenoval Donald Trump. Proti nim stojí tři liberální soudkyně. Soudce Nejvyššího soudu je doživotní funkce, nové soudce jmenuje prezident a schvaluje Senát.

Úřad prezidenta: Donald Trump
Oproti dobám minulým je pozice výkonné složky moci posílena, protože praxe vládnout za pomoci exekutivních příkazů prezidenta je od doby Baracka Obamy „častější“.

Kongres: Těsná republikánská většina
Členové Kongresu jsou voleni každé dva roky. Další volby budou v roce 2026 na podzim.

Senát: Republikánská většina 53 ku 47
Do Senátu se volí každé dva roky na šest let, ale pouze třetina senátorů, aby se předešlo náhlým změnám. V roce 2026 bude svoje posty obhajovat 35 senátorů.

Řada zákonů potřebuje ke schválení v Senátu hlasy 60 senátorů. Ve zvláštních případech může Senát rozhodovat prostou většinou, což se například stalo při schválení posledního velkého zákona v červenci, který dostal přezdívku The Big Beautiful Bill.

Demokraté historicky v přesile
Demokratická dominance v minulém století začala během vlády Franklina Roosevelta, který se stal prezidentem v roce 1933 v době hospodářské krize. Do funkce byl zvolen celkem čtyřikrát, což vedlo k ústavnímu dodatku, který omezil funkční období jednoho prezidenta na maximálně dva volební cykly. Rooseveltův hospodářský program New Deal získal demokratům podporu široké koalice pracujících, s jejíž pomocí dominovali americké politice desítky let.

Ani Ronald Reagan se nemohl opřít o republikánskou podporu v Kongresu, ve kterém měli během celých 8 let jeho vlády většinu demokraté. V Senátu měli tehdy republikáni převahu, ale z důvodu nutnosti získat 60 hlasů musel Ronald Reagan často složitě vyjednávat s Demokratickou stranou.

Od druhé světové války měli republikánští prezidenti podporu obou komor parlamentu pouze třikrát. V prvním případě to byly dva roky na počátku padesátých let, kdy vládl hrdina druhé světové války Dwight Eisenhower. Poté až po padesáti letech během jednoho čtyřletého období George W. Bushe po teroristických útocích v New Yorku. Třetím případem byly dva roky prvního Trumpova funkčního období, kdy jej ale výrazně oslabila ruská kauza.

Výjimečná situace
Současné rozložení politických sil je výjimečné. George Bush se během období republikánské převahy mezi lety 2003 až 2007 soustředil spíše na boj s mezinárodním terorismem a jeho domácí politika byla „upozaděna“.

Během první Trumpovy vlády předsedal republikánské většině v Kongresu jeho zarytý odpůrce Paul Ryan a většina republikánských kongresmanů patřila do skupiny takzvaných RINOs neboli „Republicans In Name Only“. Tak nazývají američtí voliči politiky, kteří v rozhodujících okamžicích zradí své voliče, například v otázce ilegální imigrace. Proto také republikánský Kongres tehdy odmítl schválit Donaldu Trumpovi finance na zeď na jižních hranicích.

Zásadní obrat
V současnosti kontrolují republikáni všechna centra moci a Republikánská strana stojí většinově za Donaldem Trumpem. Prezident opakovaně prohlásil a svými kroky potvrdil, že jeho cílem není jen zastavit šíření progresivní levicové ideologie napříč Amerikou, ale zvrátit desítky let trvající trend, který akceleroval během osmi let vlády Baracka Obamy. Na mezinárodní scéně dochází ke změně dlouholetých amerických postojů.

Schopnost současné administrativy pokračovat v nastoupené politice bude posílena nebo oslabena volbami v listopadu 2026. Bojovat se bude zejména o Kongres. Podle názoru mnoha komentátorů ale čelí Demokratická strana velké krizi. Seznam důvodů zde.

Demokraté na ústupu
Jedním z důkazů je mnohaměsíční trvalý trend převahy občanů, kteří se registrují jako republikáni, nad demokratickými voliči. (Pozn. autora: Amerika nemá centrální registry občanů, volič se musí sám aktivně přihlásit.)

Po dlouhé době, během které na trend upozorňovali nezávislí komentátoři, si jej všimly i New York Times a uveřejnily článek, v němž uvádí, že Demokratická strana čelí krizi, neboť jí trvale klesá počet nově registrovaných voličů na úkor republikánů. Za poslední čtyři roky ztratili demokraté více než 4 miliony voličů. Tento trend po volbách v roce 2024 zrychlil a podle posledních informací po událostech minulého týdne dále posílil, byť se zatím jedná pouze o nekompletní data z několika okrsků, které zveřejnily informace o nově registrovaných voličích.

Registrace voličů podle stranické příslušnosti je dobrý ukazatel nálad ve společnosti a je výrazně lepší než předvolební průzkumy. Občan neodpovídá na hypotetickou otázku, co bude dělat v budoucnosti, ale aktivně se registruje. Navíc je to ukazatel, který naznačuje posuny ve volebních preferencích se zpožděním. Registraci předchází změna názoru, ne naopak.

Výhled
Pokud demokraté nevybřednou z krize a dojde ke zpřísnění pravidel voleb, například povinnému prokazování se za pomoci dokladu totožnosti, je pravděpodobné, že republikáni budou vládnout dalších 12 a více let.

Dědicem Trumpova odkazu je jeho viceprezident J. D. Vance, který byl ze všech kandidátů tím „nejradikálnějším“ z pohledu republikánů Bushovy éry. To znamená, že aktuální změna kurzu americké politiky oproti minulým dekádám nemusí být krátkodobým výkyvem, ale spíše počátkem dlouhodobého trendu.

Bezpečnostní hrozba

Pozn. autora:
Česká republika by na změny v americké politice měla být připravena.

Každá země má svoje bezpečnostní zájmy. Česká republika by se jako malá země měla snažit o co nejvíce spojenců a udržování dobrých vztahů zejména se zeměmi, které mají reálné schopnosti a vůli pomoci v případě krize. Spojené státy jsou jednou z mála zemí, která má obojí.

Přesto se vrcholní čeští představitelé na adresu vedení nejpravděpodobnějšího spojence vyjadřují způsobem, který poškozuje zájmy občanů republiky. Jedním z důvodů jsou informace ve veřejnoprávních médiích, které jsou v nejlepším případě vytržené z kontextu, ale v mnoha případech vědomou lží. Je nepodstatné, že jejich zdrojem jsou údajně důvěryhodná americká média hlavního proudu. CNN & spol. sleduje v USA nepatrný zlomek občanů, protože nepodávají reálný obraz stavu Ameriky a v mnoha případech nepokrytě lžou. Důkaz zde.

Domácí politiku mohly ovlivnit například předvolební komentáře, které dávaly naději Kamale Harris, přestože všechna alternativní média tvrdila na základě analýzy voličských registrací v klíčových státech, že její šance jsou minimální. Dalších příkladů jsou desítky.

Pokud nemá občan k dispozici přiměřeně kvalitní informace o dění v zahraničí, nemůže si vytvořit správný názor, jaká by měla být politika české vlády. Platí to i pro politiky, protože i oni až na výjimky čerpají informace většinou z médií hlavního proudu.

Z tohoto pohledu představují veřejnoprávní média bezpečnostní hrozbu, protože nejsou schopna podat ani vzdáleně pravdivý obraz toho, co se v USA děje. Výsledkem jejich drahé neprofesionality je česká zahraniční politika, která připomíná v mezinárodních vztazích Jakešův kůl v plotě, nejsou-li tedy započítány patolízalské vztahy se zeměmi, které nemají buď schopnosti, nebo vůli. Ne, Německo od dob Karlovy univerzity nikdy svým východním sousedům nepomohlo.