V Madisonu ve státu Wisconsin jsme pobývali devět měsíců. Neměl jsem pocit, že je to zkušenost nějak výjimečná, vždyť do USA se dnes podívá leckdo. Po návratu však začínám mít dojem, že jsme pronikli do života Američanů přeci jen o trochu hlouběji než mnozí jiní. Třeba proto, že na naléhání své ženy jsem se vyhnul bydlení v universitní vesničce, kde člověk spíše naváže vztahy s jinými cizinci než s Američany. A také, na rozdíl od většiny mých českých kolegů, pro nás křesťanství nebylo bariérou ale mostem.

Politická korektnost a rasové vztahy patří k tématům, která se v rozhovorech o USA objevují nejčastěji. Moje předporozumění začíná někdy v dětství, když jsem rozkódoval, co se to vlastně myslí, když se zpívá, že John Brown mrtev je a tělo jeho tlí. Jeho duch však kráčí dál. Daleko později jsem s úžasem zjistil, že John Brown chladnokrevně pod velmi chabou záminkou zabil pár sousedů a pak se pustil do zcela marného a nelogického ozbrojeného odporu, který stěží mohl sloužit jako pozitivní inspirace. Kupodivu se však tak nakonec stalo. Když jsem v mládí četl různé příběhy a romány z období občanské války, bylo pro mě překvapením, že na straně mnohých jižanů byla i upřímná starost, co svoboda s černochy udělá. Jasně viděli jejich budoucí pauperizaci a rozpad rodinných vztahů a vazeb. To mě samozřejmě nevedlo k tomu, abych se stal příznivcem Konfederace a apartheidu, ale pochopil jsem, že věci jsou často složitější, než jak se předkládají. Ostatně celé to neslané nemastné období Rekonstrukce po občanské válce je toho dokladem.

Hnutí za občanská práva spojované se jménem Martina Luthera Kinga se dnes jeví jako velkolepé vyjádření emancipace Afroameričanů, kteří už nepotřebovali někoho jiného, aby jim říkal, co jsou, ale řekli to sami. Během deseti, patnácti let se názory o jejich situaci zcela změnily (ilustrativní je zde třeba názorový vývoj George Wallace). Jakékoliv úvahy o segregovaném vývoji se staly společensky nepřijatelné. Odmítnutí rasové diskriminace dnes spojuje víceméně všechny Američany, na čemž nic nemění různé projevy nespokojenosti s konkrétní situací. Kdybych měl hledat analogii v českých dějinách, tak je to něco jako proměna názorů na monarchii mezi rokem 1912 a 1920. Něco, co bylo diskutabilní, kde byly možné argumenty pro i proti, se najednou zúžilo na jedinou alternativu a ta druhá se zcela dostala mimo společenský kánon. V USA nešlo jen o Afroameričany – nezapomeňme, že ještě těsně před druhou světovou válkou existovaly na universitách židovské kvóty pro vyučující a že počátkem šedesátých let bylo stále pro Žida velmi obtížné se stát architektem (proto synagógy z té doby vesměs projektovali křesťané).

Než se dostanu k osobní zkušenosti, tak bych rád podtrhl, že takzvané politické korektnosti není možné rozumět bez pochopení, jak veliký zlom společenského vědomí úspěch občanského hnutí za práva černochů reprezentoval. Řeknu to možná příliš zjednodušeně a třeba i nekorektně. Připadá mi, jako kdyby někoho napadlo, že podobně jako práva černochů lze uchopit i jiné společenské jevy, a vyvolat tak kýžené změny. Co se týče postavení žen, tak tato strategie jednoznačně slavila úspěch. Co se týče práv homosexuálů, dostala se do jistých potíží. A to navzdory mohutné kampani, která nepřímo klade rovnítko mezi odmítáním registrovaného partnerství a rasismem. Gay rights are civil rights zněl studentský plakát, kolem něhož jsem denně chodil na universitu. Cílem zřejmě je, aby se do budoucna vyloučila diskuse o normalitě homosexuality podobným způsobem jako byla vyloučena jakákoliv diskuse o odděleném vývoji ras.

Odmítnutí segregace se však dosud promítlo do reálného promísení v běžném životě jen částečně. V Madisonu moji dva mladší synové chodili na střední školu a za jedním z nich přijel na dva týdny jeho francouzský kamarád. Byl se s Jakubem podívat i do školy a byl překvapen tim, že v jídelně nikde neseděli u jednoho stolu studenti z různých rasových skupin. Vnímal to jako doklad, že americká společnost je stále rasistická. Možná, že má do jisté míry i pravdu. Moje žena se v kostele seznámila s dvěma černoškami. Miriam byla počítačová expertka a učila policisty vyhledávat informace, Deborah vystudovala ekonomii a narodilo se jí čerstvě děťátko – třetí v pořadí. Vlastně čtvrté, protože jedno zemřelo. Jednou se všechny tři dohodly, že půjdou v sobotu dopoledne tak nějak popovídat a měly sraz v centru před jedním hotelem. Deborah se rozhodla, že do hotelu zajdou a zeptají se, kde je co v blízkosti otevřené. Recepční jí odpověděl, že alkoholické nápoje se nikde v okolí před desátou nepodávají. Deborah se rozesmála a vysvětlila mu, že o alkohol jim tedy opravdu nejde. Zůstala při tom zcela klidná. Pro moji ženu, která studovala mimoverbální komunikaci, to však byl docela hluboký zážitek. Nepochybovala, že je recepční chtěl nežalovatelným způsobem urazit.

Doma v Praze jsem občas dával k dobrému různé historky o absurdních důsledcích politické korektnosti na amerických universitách, tak jak jsem je slýchal od svých kolegů. Děti mě spíše napominaly, abych si z takových věcí legraci nedělal. Na střední škole – a byla to jedna z nejlepších – však nakonec samy prožily znechucení z toho, že učitelé černošským studentům tolerovali téměř naprostý nezájem o výuku. Na rozdíl od recepčního však o žádném skrytém rasismu učitelů mluvit možné nebylo. Ostatně škola měla černošského ředitele, o kterém jsem se nedoslechl jedinou negativní informaci. Pro mladé Afroameričany je prostě hrozně těžké se vymanit ze zajetých stereotypů. Wesley, nejstarší syn Debory, byl krásný, velice chytrý chlapeček, ještě na obecné škole. Vnímal jsem tu úzkost, se kterou jeho rodiče hledí vstříc jeho dospívání. Deborah každý skrytý projev rasismu registrovala a jsem si jist, že vystartuje jako lvice, kdykoliv se něco takového dotkne některého z jejich dětí. Ne proto, že by sama nic nevydržela. Ale proto, že si myslí, že kdyby ji její děti viděly bezbrannou, snáze propadnou stereotypům apatie. Vůbec bych nechtěl být v její kůži.

V Madisonu je Afroameričanů relativně málo. Ve Wisconsinu jsou významně zastoupeni pouze v Milwaukee, kde jsou obrovské problémy. Milwaukee má pověst jednoho z nejsegregovanějších měst USA. Vysvětluje se to docela zajímavě. V devatenáctém století bylo Milwaukee osídleno do značné míry německým a později též polským obyvatelstvem. Na rozdíl od jiných měst USA se zde podařilo velmi dlouho národní homogenitu uchovat, včetně jazyka. A právě tato místní historická nefunkčnost slavného tavícího hrnce národů se údajně přenesla i na menšiny, které nastoupily později.

V Madisonu je jen jedna malá čtvrt obydlená výhradně černochy. Když jsem o víkendu vyrážel na cyklistické výlety, tak jsem jí projížděl, a to s pocity značně smíšenými. Na ulici postávali dobře živení výrostci a zdálo se mi, že se vůbec netváří přátelsky. Jednou jsem se blížil skupince menších dětí, které si hrály na kraji ulice, a jedno z nich mi najednou zcela nepředvídatelně vběhlo jako šipka pod řídítka. Byl jsem šťastný, že jsem se mu dokázal vyhnout. Přesto za mnou šla sprška hnusných nadávek. Představa, že bych to děcko zasáhl a snad dokonce zranil, byla dosti tíživá. Cítil jsem, že ty lidi opravdu nemám rád. Pak jsem si ale řekl, že to tak nechat nemůžu. A tak jsem při průjezdu čtvrtí začal zdravit. Hi doleva, hi doprava. Ti nepříjemně zakabonění výrostci kupodivu přátelsky odpovídali. Šlo o drobnost, která však pro mne zcela proměnila situaci.

Afroameričané jsou společenští. Poprvé jsem si toho jasně všiml v září 1997, při své druhé cestě do USA. Můj hostitel a přítel mě vyzvedl na letišti a cestou domů mi chtěl trochu ukázat Philadelphii. Na ulicích byli téměř výhradně černoši. Jeho manželka říkala Chudáci lidé, nemají dost peněz na to, aby si pořídili klimatizaci. Já jsem však měl pocit, že vypadají docela spokojeně a že to jejich společné pobývání venku má něco do sebe. Později jsem se odhodlal k několikakilometrovému pochodu černošskou čtvrtí od Temple University až ke katedrále, kde je pochován náš krajan, svatý John Nepomuk Neumann. Neměl jsem tušení, jak hluboce se mi to vryje pod kůži. Plácky, kde se hrál basketbal za doprovodu neuvěřitelně hlasité muziky. Úpravné malé domky, před kterými se žilo: na chodnících bylo tolik stolů a lidí, že jsem často musel jít po vozovce. A velice podivný pocit být sám v takové záplavě lidí jiné pleti. Bylo těžké nevnímat napěti, které viselo ve vzduchu.

Tohle napěti je něco, co Američany tíží. Vzpomínám, jak se v našem sboru (kostele) v Madisonu mluvilo o pocitu, kteří někteří jeho členové měli z cesty do Keni, kde podporovali jakousi charitativní činnost (šlo o velmi rozumný projekt, jenž přináší peníze těm Afričanům, kteří již sami něco dělali, něčeho dosáhli, a podpora jim měla pouze umožnit rozšířit záběr). Říkali, jak to bylo v Africe úlevné, že tam to napětí mezi černochy a bělochy necítili. Že tam byli jako lidé.

Na universitách je snaha o větší zastoupení Afroameričanů často jedním z dominantních témat. Říká se tomu zvýšit diversitu. Můj přítel Tom, manžel Debory, je asistentem děkana na zemědělské fakultě. Jednou vykládal, že za ním přišli, aby se stal koordinátorem lokálního programu zvýšení diversity. Vůbec z toho radost neměl, ale je to disciplinovaný člověk, který bere své nadřízené vážně. Takže nakonec souhlasil a navrhl, že by se měla navázat spolupráce s jakousi vyšší střední školou zemědělského charakteru, která je nedaleko Chicaga. Nápad se líbil až do chvíle, kdy vyložil, že tam chodí lidé nemajetní, kteří by jistě nemohli platit plné školné prestižní University of Wisconsin. Nadřízení rozhodli, že tudy teda cesta nepovede. Dali mu ale volné ruce, aby hledal, zkoušel a vymyslel něco jiného. Hlavně, aby byly nějaké výsledky, třeba malé. Moc bych si přál, aby ty výsledky přišly. Nejenom kvůli Tomovi, ale kvůli Americe vůbec. To, čeho se dosáhlo, je nepochybně obdivuhodné a zdá se, že i poměrně stabilní. Ale rozhodně to není konec cesty.

Autor je matematik. Jeho pobyt na University of Wisconsin-Madison byl umožněn Fulbrightovou nadací.

Článek vyšel v dvouměsíčníku Listy v únoru 2008 pod redakčním titulkem O korektnosti (téměř) korektně.