Marian Kechlibar v úterním Psu popsal bizarní skandál Jasona Ardaye, profesora sociologie vzdělávání na Univerzitě v Cambridgi. Jeho nyní už zřejmě nepochybné plagiátorství a lži o vlastní osobě jej přinutily před týdnem rezignovat, ale aféra ze stránek novin nemizí.

Plagiátorské skandály v akademické sféře obvykle nevyvolávají tak velký rozruch. V čem je Ardayův případ jiný? Kromě rozhořčení nad selháním zdánlivě neotřesitelných institucí vede i k otázkám o tom, zda běžná praxe zvýhodňování kandidátů z etnických, sexuálních či jiných menšin vede k výběru těch nejlepších. Na vysoké škole Arday studoval pedagogiku a tělesnou výchovu a tématem jeho doktorské práce bylo vzájemné mentorování mezi studenty, kteří budou učiteli tělesné výchovy. Kvalita Ardayových publikací nebyla výjimečná, jak by se u kandidáta na profesorskou funkci na elitní univerzitě dalo očekávat. I v Cambridgi jeho články nevybočovaly z šedého průměru publikací o společenských křivdách (tzv. „grievance studies“) hlavně z pohledu kritické rasové teorie. Arday uváděl jako své odborné zájmy „rasizmus ve vyšším vzdělávání, neurodiverzitu ve vzdělávání a intersekcionalismus“ (intersekcionalimus je módní teorie předpokládající mnohonásobnou diskriminací vyplývající ze systému překrývajících se společenských identit). Kathleen Stock, dříve profesorka filozofie na Sussex University, Ardayovy odborné články a knihy prošla a tvrdí, že žádný jeho akademický počin nevysvětluje jeho reputaci akademické hvězdy. Tu mu podle ní zajistil výhradně jeho zřejmě vylhaný osobní příběh, protože publikace jsou nanejvýš průměrné, někdy až komicky hrozné. Filozof Nathan Cofnas, který celou aféru odstartoval tím, že zveřejnil konkrétní ukázky nepřiznaných výpůjček z cizích textů v Ardayově dizertaci, rozebral i deset článků, které Arday označil jako své nejlepší a jeho hodnocení je v podstatě shodné. Kromě toho v publikacích našel i další příklady plagiátorství.

Jako přednašeč Arday neoslňuje, jak se můžete přesvědčit například zde. Mým uším to nezní jako akademická přednáška, ale co já vím o moderní sociologii? Připadá mi to jako čtyřicet minut nestrukturovaného plácání o křivdách, kterých se měl dopustit Paul Simon, když natočil album Graceland s jihoafrickými hudebníky. Arday neříká nic nového, nemá žádný objevný pohled na věc, není tam nic, co by bylo aspoň trochu originální nebo zajímavé. (Mimochodem, Graceland je povedená deska).

K záhadě jeho jmenování může napovědět inzerát – univerzita pro místo profesora sociologie dávala přednost ženám, kandidátům s černošským, asijským nebo jiným menšinovým původem (BAME), a osobám se zdravotním postižením. Arday jako autista a černoch splňoval dvě ze tří preferenčních podmínek. Informace o jednání jmenovací komise naznačují, že univerzita chtěla vylepšit svůj DEI (diversity, equity, inclusion) profil přijetím právě takového kandidáta, protože dlouhodobým cílem bylo mít nejméně 9.6% profesorů z minoritních etnik. Zdálo se, že pro Ardaye byla komise předem rozhodnutá, i když další kandidáti byli nejspíš akademicky lepší. Humorná spekulace tvrdí, že mu profesorské místo přiklepli hlavně díky dredům a černě podmalovaným očím.

Na sociálních sítích se diskutuje o tom, zda je Arday podvodník nebo jen hloupý Honza, kterého univerzita zneužila, aby si splnila pokroková kritéria a jemu pak nezbylo než v profesorské šarádě pokračovat jak nejlépe uměl. Hádal bych, že Arday je nejspíš od každého trochu.

Pro českého čtenáře staršího data narození je to déjà vu, které nepřekvapí. Ovšemže ptáci kádrováci dají přednost osobě, která má lepší kádrový profil. Dělnický původ a členství ve straně v komunistickém Československu velmi často znamenaly víc než odbornost. Nyní se upřednostňují jiné věci, ale princip je stejný. Že se přijme někdo méně schopný kádrovákům nevadí, ideologie a správný původ schopnosti přebíjejí, ať jde o třídní perspektivu nebo DEI, intersekcionalizmus a kritickou rasovou teorii.

Univerzity by si měly položit otázku, zda by přece jen nebylo lepší vybírat zaměstnance hlavně podle jejich výkonu a ne podle toho kolik pokrokových kritérií splňují. Zda je dobrý nápad při přijímání zaměstnanců za každou cenu plnit rasové a genderové kvóty? Zda názorová monokultura, která vše filtruje perspektivou údajných křivd nevede k myšlenkové sterilitě? Proč musí lidé, kteří se ucházejí o zaměstnání deklarovat, že budou prosazovat principy diverzity, rovnosti a inkluze? To se vám může stát i v Čechách – třeba v žádosti o grant. Postarší Čech si bezděky vzpomene na deklarace věrnosti socialistickému zřízení nebo uznávání vedoucí úlohy Komunistické strany Československa.

Pokud Ardayův skandál povede k tomu, že se na této praxi něco změní, bude to dobře. Čerstvý redakční úvodník Guardianu už ale bije na poplach, bylo by chybou kvůli Ardayovi odvrhnout cokoli z toho dobra, které přineslo zavedení DEI. Protitlak tedy existuje, ale bude to běh na hodně dlouhou trať. DEI a lidé, kteří z ní mají živobytí, jsou (nejen) na univerzitách velmi dobře usazení.

Pro ty, kteří nemají ve zvyku klikat na reference - link výše odkazuje na povídku Josefa Škvoreckého končící slavnou větou : „ Smrt, málo platné, je nejlepší kádrovák.“