Pruský generál a významný válečný stratég a teoretik Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz je autorem dobře známého a často citovaného výroku „Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky“.

Tento svým způsobem obecně přijímaný názor změnila prakticky až první světová válka, která odstartovala vznik a působení mnoha mírových a protiválečných hnutí.

27.srpna 1928 byl podepsán Briandův–Kelloggův pakt (také Pařížský pakt) – svého druhu přelomová mezinárodní smlouva, zásadně vylučující válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany.

Dohoda byla pojmenována po svých autorech – Aristide Briandovi, francouzském ministru zahraničí, a Franku B. Kelloggovi, ministru zahraničí USA.

„Veškeré změny ve vzájemných vztazích národů mají se dít jen pokojnými prostředky a uskutečňovat v pořádku a míru,“ psalo se v dokumentu, jehož původních signatářů bylo patnáct, mezi nimi i Československo; postupně ho signovalo a přijalo 62 států.

Smlouva prohlašovala válku za nelegální prostředek mezinárodních vztahů a měla významný vliv na další rozvoj mezinárodního práva, i když zůstala jen deklarací, protože nedisponovala mechanismy, které by jí byly schopny v praxi prosadit (chyběla zkrátka možnost její vynutitelnosti), posloužila jako fundamentální právní základ pro vznik pojmu zločin proti míru, na základě kterého bylo mnoho osob souzeno za rozpoutání druhé světové války v legendárním Norimberském procesu. Zákaz útočné války byl následně potvrzen a rozšířen v Chartě OSN.

Lidé, stojící proti válce, neměli v dějinách a nemají ani dnes právě lehkou úlohu.

A příznačné je, že, když se hovoří o pacifistech, mnoho „správných chlapů“ má pro tyto jedince jen slova pohrdání. A přitom nejde o žádné zbabělce, ale v drtivé většině případů o lidi vzdělané a nadprůměrně inteligentní, jež si dobře uvědomují, že každá akce plodí reakci a že počet let, kdy se na tomto světě za posledních dejme tomu 3 tisíce let válčilo, jednoznačně dominuje nad vzácnými etapami všeobecného míru – stejně jako fakt, že lidský život je tou nejvyšší a ničím nenahraditelnou hodnotou. Pohled do historie je jedním velkým argumentem proti nesmyslnosti válek.

Jak říká doktor Gallén v Čapkově Bílé nemoci : Kdyby nás někdo napadl, já bych se také bránil a také bych střílel, ale proč nemohou být zakázány útočné zbraně?

Gallen je v podstatě prototyp typického pošetilého, pacifistického snílka, pro někoho neskonale naivní figura, pro druhé ikonický symbol věčného boje proti věčnému boji - boje proti válce a zabíjení.

Současný trend je přitom zcela opačný. Zbrojní průmysl jede na plné obrátky a jednotlivé státy nejenom, že financují či samy posílají už hotové zbraně a munici na ukrajinskou frontu, ale zároveň dodatečně vyzbrojují a doplňují své vlastní zásoby.

Válka na Ukrajině navíc zcela neomylně spěje k dlouhodobému opotřebovávacímu konfliktu, jenž dostatečně docení právě dodavatelé zbraní, po kterých je zajištěna permanentní poptávka – ať už je ve finále zaplatí kdokoliv.

Svět se zkrátka po ruském vpádu na Ukrajinu války zalekl a své nepřipravenosti na ní ještě víc; začal tedy sám zbrojit, což restartovalo ku příkladu činnost Severoatlantické aliance (NATO), která se už nacházela v předsmrtné agónii - a takřka přes noc se z ní stala klíčová vojenská síla Západu.

Válka, tedy ta útočná stojí už bezmála století mimo zákon, přesto se znovu ocitáme v situaci, kdy nejsme schopni ji čelit u zeleného stolu s tužkou v ruce.

Jen těžko lze vynutit na jakémkoliv státu či národu zastavení zbrojení a závazný slib míru.

Pravdou ovšem je, že bychom rozhodně neměli být odkázáni na soucit, porozumění a soudnost politických vůdců jako je Vladimír Putin.

Ani v 21. století nejsme tedy v boji proti válce o mnoho dále než před 95 lety.

A k tomu je zde problém, o kterém se příliš nehovoří – a to mezinárodní právo, které podle mínění mnoha odborníků stojí na velmi vratkých základech.

Neexistují zde žádné závazné a bezpodmínečně uznávané dohody od Vestfálského míru až po momentálně dysfunčkní dohodu START o odzbrojování USA a Ruska a likvidaci jaderných zbraní.

Panuje tu jakýsi permanentní ne-řád velmocí – a všechny malé a menší státy, včetně toho našeho, mohou na tuhle hru těžce doplatit.

Zatímco Západ trvale argumentuje reglementem tzv. Budapešťského míru, který v roce 1994 definoval, jak má být území Ruska a Ukrajiny uspořádáno (byť i v něm jsou body hodné odborného přepracování), prezident Putin se odvolává na geopolitické uspořádání sfér vlivu, které vzešlo z konferencí čtyř vítězných mocností (USA, Velká Británie, Francie a SSSR), konaných během a těsně po druhé světové válce. Rusko totiž nás a další země Východní a Střední Evropy v čele s Polskem stále vidí jako oblast své sféry vlivu, která mu vlastně historicky po právu náleží, což je sice absurdní, ale i na základě dobře cílené propagandy tomu většina Rusů skutečně věří.

Tak o co se lze v takovémto případě opřít, jestliže ne o sílu? Zdá se, že některé státy bohužel rozumí jedině jí.