I kdyby Rusko obsadilo celou Ukrajinu, tak ji právě proto patrně navždy ztratí
Českou republiku zalila vlna solidarity s Ukrajinou. Dojemná a určitě nečekaná co do mohutnosti. A tak silná, že se jí podvolila i většina těch, kteří dosud často sloužili jako hlásná trouba ruských zájmů. Na prvním místě nutno zmínit prezidenta republiky, jenž ruskou agresi jednoznačně odsoudil. A mnozí se dosud zdráhají uvěřit, zda viděli a slyšeli opravdického Miloše Zemana. Ale dokonce i šéfka komunistů Kateřina Konečná napsala na Facebooku, že Ukrajina prý sice „skutečně projevovala neskutečné fašizoidní tendence“, ovšem Vladimir Putin se svou reakcí „snížil na úroveň USA a NATO, které podobným způsobem ospravedlňovaly bombardování Srbska“.
České nadšení pro ruské vojáky
Samozřejmě je nezbytné rozlišovat ty, kteří s Ukrajinou autenticky soucítí, od těch, jimž prostě alespoň navenek nezbývá nic jiného než odsoudit ruské chování. Nicméně uvedené dění včetně s ním spojených paranormálních jevů (reakce Zemana či Konečné) výmluvně vypovídá o síle odporu, jakou ve veřejném mínění vyvolává invaze, vojenská agrese proti slabšímu a nespravedlivě napadenému.
Od dob národního obrození se Rusko v české společnosti těšilo značným sympatiím, u některých až nekritickému obdivu, s nímž tolik zápolil Karel Havlíček Borovský. Není divu, národ, jenž se formoval vůči německé převaze, logicky spatřoval oporu v notně idealizované slovanské supervelmoci – jež se rozpínala celkem nedaleko, neboť tehdy zahrnovala i velkou část Polska včetně Varšavy. Na počátku první světové války vnikla ruská vojska do Slezska i na dnešní slovenské území, přičemž na chvíli obsadila i města Bardejov a Humenné. Ruské jednotky se tedy nacházely kousek od české kotliny, což prý u nás vyvolalo nadšení. Řada českých hospodyněk údajně dokonce pekla (hodlala péct) husy, aby mohly náležitě přivítat slovanské osvoboditele z třístaleté habsburské poroby.
V listopadu 1914 se však další ruský postup zastavil. A v podstatě se obnovil až za druhé světové války, kdy sympatie k Sovětskému svazu, vnímanému stále jako Rusko coby vítězi nad Hitlerem, přiměly mnohé i k náklonnosti ke komunismu.
Zlom ovšem nastává 21. srpna 1968. Od té doby už neexistují žádní milí a srdeční Rusové, pouze odpudiví Rusáci, které je navíc nutné – alespoň jednou za uherský rok – porazit v hokeji. I nedávná přízeň projevovaná Rusku a Vladimiru Putinovi v okruhu voličů SPD nebo Miloše Zemana byla spíše zástupného charakteru, vyjadřovala především odpor k USA, Západu či kapitalismu, motivovaný hlavně pocitem osobního neúspěchu v soudobých hospodářských a sociálních poměrech.
Od srpnové invaze uběhlo už přes padesát let – a Rus je v českých očích stále především Rusák. Vladimir Putin svou invazí na Ukrajinu zmíněný pocit jen pokropil živou vodou, stvrdil jeho oprávněnost. Akcí již po prvním dni patrně krvavější než srpnový „vstup vojsk“ na tehdejší československé území.
Copak to asi udělá s Ukrajinci? Odpověď je celkem snadná. Připraví je o poslední zbytky iluze, že Rusové představují bratrský národ. Prolitá krev se totiž smývá jen velmi těžko. Jsme tudíž svědky jistého paradoxu: i kdyby nyní ruská armáda obsadila celou Ukrajinu, tak ji Rusko právě proto patrně navždy ztratí. Udržet si ji dovede už jenom bodáky, což skoro nikdy nevydrží moc dlouho. Avšak posuzováno z hlediska historického času, v němž i krátké období může zdaleka přesáhnout jeden lidský život.
Sankce kremelským uklízečkám
A nadšení a odhodlání mají často život přímo jepičí. Reakce české společnosti je úžasná a zaslouží si ocenění, nikoliv rýpavou poznámku, že stejně do léta přece jen ochabne. Asi ano, s tím však nutno počítat. Až se zdraží plyn a ještě o něco poskočí inflace. Až se boje potáhnou kdovíjak dlouho, až si ruská propaganda vyhmátne několik ukrajinských vojenských akcí, kdy utrpí civilisté. Až Česká republika ztratí řadu ukrajinských pracovníků, kteří nyní dostávají povolávací rozkazy, a naopak chtě nechtě přivítá zástupy uprchlíků. Až budeme frustrovaně sledovat západní „mnichovanství“ neboli odstupňované vršení v zásadě neúčinných hospodářských sankcí, kdy nakonec i uklízečky z Kremlu ztratí právo obchodovat na newyorské burze, ale vojenského zásahu na podporu Ukrajiny se nedočkáme. Až, až, až… Pak pravděpodobně nastane reptání a počty lidí ochotných pomoci Ukrajině poklesnou.
Ovšem podobně jako se nezapomíná na srpen 1968 či na září 2001, nezapomene se ani na únor 2022. Ostatně Ukrajinci u nás tvoří nejpočetnější menšinu čítající několik stovek tisíc lidí, a tudíž i v tomto smyslu jsme i my Ukrajina. Z našeho únorového vzedmutí by se mělo přece jen ukout něco trvalejšího a praktického, něco, co předčí přešlapování našich západních spojenců, k nimž se často jen pasivně upínáme. Aktuálně třeba to, že česká vláda spolu s polskou a slovenskou alespoň zajistí rozsáhlejší, nejenom symbolické dodávky výzbroje pro těžce zkoušenou ukrajinskou armádu.
Autor je politolog
LN, 26.2.2022