I přesto, že víme, kdo zvítězil v prvním kole prezidentských voleb na Ukrajině, definitivní výsledek zůstává stejně nepředpověditelný, jako byl předtím. Do jisté míry je neurčitost vývoje i společným jmenovatelem posledních pěti let ukrajinského politického života.

Lze bědovat nad devalvací ideálů "oranžové revoluce", nadávat na krátkozrakost politiky Viktora Juščenka a na cynismus mnoha jeho souputníků, žehrat na roztříštěnost a vzájemnou nesnášenlivost včerejších revolucionářů - dnešních nesmiřitelných oponentů, žasnout nad ukrajinským chaosem, avšak otevřenost dalšího vývoje, zdá se, stojí za všechna tato rozčarování. Nikdo nemůže s jistotou říci, zda Julia Tymošenková může počítat s hlasy voličů těch jejích oranžových protivníků, kteří se do druhého kola nedostali, anebo přece jen budou hlasovat pro Janukovyče. A hlavně: co se stane po těchto prezidentských volbách? Dejme tomu, že zvítězí Janukovyč: co to vlastně znamená do budoucna? Podaří se jeho straně vytvořit parlamentní většinu, anebo zemi bude nadále řídit vláda Julie Tymošenkové? Pokud by se vbrzku konaly předčasné volby, kde jsou záruky, že proruská Strana regionů v nich vyhraje? Anebo znovu bude koexistovat bok po boku s premiérkou Tymošenkovou? A co když se prezidentem stane právě Tymošenková? Posílí vládní koalice své postavení ve sněmovně, anebo naopak, bude muset teď už nová prezidentka vypisovat předčasné volby? A pak koexistovat s premiérem Janukovyčem?

Taková nevyzpytatelnost vývoje se může zdát odpornou těm občanům sousedního Ruska, kteří jsou zvyklí, že jméno nového prezidenta země bývá výsledkem tajných dohod, k nimž několik málo zasvěcených lidí dospěje v dobře vytopených podmoskevských saunách. Vygenerované jméno je pak jednoduše postoupeno nižším orgánům po mocenské vertikále. V tom je prý záruka úspěšného politického vývoje, nepřítomnosti chaosu a děsivé nejistoty.

Samozřejmě sama o sobě nepředpověditelnost vývoje Ukrajině štěstí nezaručila. Aspoň zatím. Především proto, že její politici o ni až tak neusilovali. Spíše naopak, usilovali o vývoj jednoduchý a pochopitelný jako u sousedů. Nedokázali to, protože se nechtěli vzdát základních demokratických procedur. A tam, kde je dohoda nemožná, není jiného zbytí, než jít za voličem. Stabilita, to se ví, je lepší než chaos, pokud je výsledkem demokratického zápasu politických sil. Vynucená stabilita je však spíše hřbitovním klidem, i když se mu říká klid na práci. Situace, kdy nikdo mimo mocenskou strukturu nemůže ovlivnit politické rozhodnutí, toť smrt samotné politiky, vítězství průměrnosti, potření iniciativy. Předem nezadaný výsledek přece jen ponouká ke konkurenci a skýtá šanci na budoucí vývoj. Zadaný výsledek je naprogramovaným krachem.

Proto není třeba bát se toho, že nikdo předem neví, jak nakonec dopadnou volby na Ukrajině. Nevědí to ani experti, již se profesionálně zabývají politikou této země od chvíle, kdy se objevila na mapě světa. Nevědí to ani samotní ukrajinští politici. Neuměli předpovědět výsledek voleb ani v roce 1994, ani v roce 2004. A to je dobře.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6