Neviditelný pes

UKRAJINA: Teroristé v Kyjevě

28.2.2014

V posledních dnech jsme mohli v článcích o dění na Ukrajině číst následující věty různých autorů:

"Teroristé vrhající Molotovovy koktejly a střílející z ostřelovačských pušek."

"Hoďte Molotovův koktejl kdekoli v EU a zastřelí vás taky… Hoďte ho na Ukrajině a jste hrdina boje za svobodu. Možná za to dostanete metál, prachy, nebo politický azyl. O žádný boj za svobodu nejde."

"Na Ukrajině jsou mrtví. Mrtví především z řad těch, kteří týdny hází Molotovovy koktejly na policisty, lynčují je, vypalují budovy a ničí zařízení a soukromý majetek v ulicích. …Do háje, zkuste udělat třetinu toho, co dělají "rebelové" na Ukrajině, kdekoli v EU. Zastřelí vás taky."

"Ano, ono je to velmi přitažlivé pro mladé lidi. Nejen samotný protest. Ale i jeho cíl - Evropa. Synonymum pro svobodu cestování, nevázanost, sexuální radovánky, nezodpovědnost za svoje rodiče, obec, stát.Takto ovšem na Majdanu nikdo neuvažuje."

Počítám, že většina autorů na Ukrajině nikdy nebyla, a jestli některý ano, tak jen na tak dlouho, že při návratu na letišti ještě mohl típnout svou hořící cigaretu. Přesto vědí, jak lidé na Majdanu myslí. Vědí, že to jsou teroristé, vypalují budovy a ostřelují puškami. Další, zde necitovaní, zase vědí, že ti popletení demonstranti jen obhajují hrubé ekonomické zájmy Evropské unie a slouží zájmům Německa.

Mezi tisíci a tisíci lidmi na Majdanu se samozřejmě vyprofilovaly různé názorové skupiny. Ovšem ty radikálnější ve skutečnosti nebyly na Majdanu, ale v přilehlé Bankovní ulici, která vede směrem k úřadu vlády a parlamentu. Tady se házely koktejly, nikoli na Majdanu. A srovnávat fungující západoevropský systém s nefungujcí ukrajinskou oligarchií vládnoucí bezmocným znamená srovnávat nesrovnatelné.To za prvé.

Za druhé: hlavní oběti byly na Institutské ulici, která vede přímo na Majdan a byla přehrazena několika barikádami. Technologického vzdělání nemám, ale když chcete útočit, asi nestavíte barikády, za kterými pak týdny a týdny stojíte. Na Institutské pak je nejbližší dům vzdálen od první barikády nějakých dvě stě metrů a oběti ostřelovačů padali ještě o nějakých dalších sto metrů níž. Na tuto vzdálenost nikdo žádný koktejl nedohodí. Zato ostřelovači mohli tyto lidi zabíjet - ale museli být dokonale vycvičení a mít perfektní výzbroj. Kde by ji vzali demonstranti?

Kromě toho z rozhovoru s obránci barikády vím, že oni viděli, že tito ostřelovači chvílemi stříleli na demonstranty a chvílemi na policii a Berkut. Otázka tedy je, kdo byli tito ostřelovači a kdo jim dával rozkazy. Jasné ale je, že bez vědomí vládnoucí věrchušky to být nemohlo. Proto je v očích demonstrantů Janukovyč vrah.

A za poslední, kdo navštěvoval Majdan celé ty týdny, mohl sledovat atmosféru téměř nadšeného samoorganizovaní - od polních kuchyní s výdejem butěrbrodů, pohankové kaše a horkého čaje (a to i ve dnech, kdy teploty klesly na mínus patnáct až mínus dvacet stupňů), až po ošetřovny, informační centra, výdejny dřeva na palivo a improvizovaná ´velitelství´ jednotlivých oblastí Ukrajiny. A všechno to trvalo tři měsíce! Nikdo nikoho nenutil - ani nemohl - vláčet na barikády pytle s pískem (když mrzlo, tak s ledem), dlažební kostky, zahradní lavičky a všechno další. Stejně o mobilní WC se museli starat dobrovolníci. Domácí pan autor ale ví, že jim šlo o sexuální radovánky.

Když se naopak snažila vládnoucí moc upořádat demonstraci na svou podporu, museli své příznivce do Kyjeva svézt a ještě zaplatit. I tak ta akce trvala hodinu, dvě. Déle ochotni stát nebyli.

Ochotnější byli takzvaní Tytuškové - nájemní rváči z Východu - a právě oni mají na svědomí nejrůznější provokace, vybíjení oken Magistrátu, zapalování automobilů účastníků tzv. Automajdanu, zřejmě až po vraždu novináře, který se je pokoušel fotografovat.

Dále: vypálena byla budova Domu odborových svazů na rohu Majdanu. Ta sloužila jako velitelský štáb, ošetřovna, jídelna, noclehárna demonstrantů. Je absurdní, že by si tyto prostory vypálili demonstranti sami.

Podobně ostatně sloužil i nedaleký Evropský dům (kdysi Muzeum Lenina). Každý večer tam navíc teroristé pořádali hudební a divadelní představení a i přes den stále někdo preludoval na klavír.

Na druhou stranu faktem ale je, že není možné vyměnit všechny úplatné a zkorumpované ukrajinské prokurátory a soudce - a všechny takové dopravní a další policisty, vysokoškolské učitele, poslance všech úrovní, státní, městské a místní úředníky, daňové, zdravotní a požární inspektory, kteří doslova vysávají malý a střední byznys, a všechny další a podobné (například parkoviště před Arbitrážním soudem připomíná luxusní autosalon a chcete-li vidět nějaký ten Bentley, pak stačí zajít na parkoviště parlamentu).

Zkrátka není možné vyměnit alespoň část obyvatel. Proto těžko sdílet naděje těch, kteří věří v proměnu Ukrajiny v kultivovanou, prosperující, evropskou zemi. Dědictví sedmdesáti sovětských let je příliš hluboko vetknuté do vzorců sociálního chování.

To platí i o ekonomice: za třiadvacet let, po čtyřech prezidentech, Oranžové revoluci a vládě "prozápadních" a liberálních Juščenka a Tymošenkové, země neprošla zásadními ekonomickými reformami. Ceny v ekonomice jsou státem deformované, a to od cen za komunální služby až po ceny elektřiny a plynu. Průmyslový Donbas - který podle svých představ živí ty banderovce na západě - tak možná nejspíš těží uhlí, aby mohly pracovat elektrárny, aby mohly pracovat hutě a strojírny, aby se mohlo těžit uhlí.

Jiní autoři jsou si zase jisti, že ekonomická závislost na Rusku, zejména na dodávkách plynu, je prostě neodstranitelná a je a zůstane i příčinou jeho vlivu politického. Ve skutečnosti kdyby měla Ukrajina efektivitu spotřeby plynu na západoevropské úrovni, pak by vůbec žádný ruský plyn nepotřebovala, protože by jí stačila vlastní těžba.

Zkrátka sledováno z pozice sedícího doma v teplém fotelu se věci mají jinak. Ostatně z této pozice se má všechno jinak.

Kyjev 2004-2009, znovu od října 2013



zpět na článek