V domácím diskurzu se nedostatek argumentů nebo protiargumentů přebíjí nejčastěji urážkami, výhrůžkami, nálepkováním protivníků. Což jsou fenomény, kterých bohužel ve veřejném prostoru „utěšeně“ přibývá. A pěstují je, či s uspokojením tolerují, i mnohé sdělovací prostředky, jež samy sebe s pýchou označují za seriózní, neřkuli za strážce demokracie. Již skoro klasickým důsledkem takovéto arogance jsou kategorická sdělení, že kdo se snaží vidět situaci na Ukrajině bez ideologických klapek na oči, je ovlivněn proruskými weby. Rozuměj: ruskou špionáží. Tak trochu užitečný idiot, možná přímo špión, troll, nepřítel. Doširoka se tak reprodukují jednokolejná uvažování a nová generace „povolených“ nadávek. „Bolševik“ už prostě po třiceti letech od předání moci KSČ přestalo být sexy označení. I když je mimochodem pravda, že zkrachovalý, leč dodnes medializovaný politik Daniel Kroupa dodnes vážně zdůvodňuje svůj odpor vůči Heleně Válkové jejím předlistopadovým členstvím ve Straně.

Stran nešťastné Ukrajiny, co se stala hříčkou v konfliktech velmocí i oligarchů, se stereotypní obrazy změnily skoro ve zpravodajské či publicistické ikony. Byly a jsou zamlčovány některé hrůzné činy, jichž se po státním převratu, na počátku tamější vleklé války, dopustili místní šovinisté. K jimi následně vystupňovanému kultu banderovců, kteří bestiálně povraždili též řadu Čechů, si zase český ministr zahraničí nedovolí říct kritické slovo. Prý jde o vnitřní věc Kyjeva.

Byla/je patrná neochota informovat o tom, že nejen Moskva, ale i její rozliční konkurenti potřebují udržovat „v chodu“ konflikt na Donbasu. Dále se prakticky nezmiňovala obrovská korupce, s níž byl pravidelně spojován prezident Petro Porošenko. A skoro vůbec nepřišel na stůl pohled německého exministra, jenž po kerčském námořním incidentu upozornil na snahu vládnoucích kyjevských elit zatáhnout Berlín do konfliktu s Ruskem.

Tyhle, případně další zákeřné počiny – včetně označování jinak smýšlejících za zrádce vlasti a agenty Kremlu – měly za cíl ovlivnit volby hlavy Ukrajinské republiky. V nich ovšem ve druhém kole s přehledem zvítězil Vladimír Zelenskyj (obdržel přes 73 % hlasů). Místní obyvatelé patrně pocítili takový odpor vůči „revolucionáři“, že by proti miliardáři Porošenkovi zabodoval i sněhulák.

Vyhrál televizní bavič, jenž má ovšem zřetelné vazby na dalšího známého mocipána, s předchozím prezidentem rozkmotřeného Igora Kolomojského. Vážně podezřelého, z čeho jiného než z defraudací. Nadto suverénní šoumenův úspěch neznamená, že každý, kdo jej podpořil, je hned jeho stoupenec. Západem dlouho hýčkaný „čokoládový král“ byl prostě nebetyčným zklamáním širokých vrstev. Stejně jako se jím po Oranžové revoluci stala letos znovu kandidující Julija Timošenková. Někdejší „Plynová princezna“.

Po počátečních nadějích spojovaných s Euromajdanem, se dle výzkumů vrátila skepse Ukrajinců zpět na původní, pořádně vysoká čísla. Společensko-hospodářská situace je tížívá. Spíše dál úpadková. Potenciál země, odkud po desetiletí odcházejí miliony obyvatel, zůstává nevyužit – přinejmenším pro blaho široké populace. Roku 2014 anektovaný Krym je dávno nenávratně ztracen, zatímco pseudostáty na východě všemožně prohlubují vazby na Ruskou federaci. Přičemž samozřejmě dál pokračuje válka nízké intenzity, v níž ztratilo život přes 13 000 lidských bytostí.

S napětím se čeká, s jakou přijde nově nastolený (ruskojazyčný) Vladimír Zelenskyj. Znamená totiž tabulu rasu, člověka bez jakýchkoli zkušeností ve veřejných funkcích. Skvělým prezidentem z lidu byl prozatím toliko v oblíbeném seriálu. Dosud je zcela evidentní jedině to, že umí skvěle slibovat. V kampani slíbil objemnější platy a důchody, lepší cesty, vymýcení všudypřítomné korupce. Vyšší životní úroveň a mír s Rusy. Vše, nač je potřeba hromada peněz. Těch se však nedostává. Anebo jenom na zahraniční úvěr.

Řada pozorovatelů proto Zelenského chápe výhradně jako produkt voličova zoufalství. Šarlatána, jemuž zmíněný kmotr, nedávno se - stejně jako Michail Saakašvili - navrátivší z emigrace, aktuálně doporučil, aby země nesplácela dluhy Západu. Aby jí USA a EU pohledávky odpustily coby náhradu za nákladnou proxyválku s Putinem. Pro Financial Times měl onen muž v pozadí pozoruhodně sdělit: „Je to vaše hra, vaše geopolitika, Ukrajina vás nezajímá, chcete poškodit Rusko a Ukrajinou se jen obhajujete.“

Zdá se jasné, že nad Ukrajinou se nevzklene duha. Zelenský má s Trumpem problém, dohoda o klidu zbraní s povstalci leží ve hvězdách, mezinárodní měnový fond (MMF) dočasně pozastavil finanční toky do země (což způsobí zdražení cizích peněz pro Kyjev) a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Chuť novopečené hlavy státu na co nejbližší parlamentní volby byly píchnutím do vosího hnízda. S podporou nového zákonodárného sboru by se mocenská situace prvního občana pronikavě zlepšila, a tak se kolem snahy rozpustit parlament okamžitě strhla mela.

Pokud si položíme otázku, kam hodlá Ukrajinská republika pod novopečeným prezidentem směřovat, nemůže být odpověď lehká. Zkraje června hodlá vyjet na první zahraniční cestu do Bruselu (EU+NATO), nicméně to ještě nenese jednoznačné znaménko. Se západní či východní orientací tamějších politiků se musí vždy opatrně. Rádi užívají osvědčenou „metodiku“: podle okolností to hrají na obě strany.

Analýza je rozšířením textu uveřejněného v MF Dnes