V den, kdy píšu tento článek (25. 2.), to na Ukrajině vypadá docela nadějně. Prezident Janukovyč přišel o moc a lidé přestali umírat. Jenže nadějně to vypadalo i v Československu v červenci 1968 a dokonce i v Maďarsku koncem října 1956. Netroufám si v tomto článku prorokovat, jak to s Ukrajinou dopadne. Chci se věnovat dílčí, byť zásadní otázce: Dojde na dělení Ukrajiny? A pokud ano, bude to dobře nebo špatně?

Této otázky se dotkl i Bohumil Doležal v článku Ukrajina v úterním Neviditelném psu. Upozorňuje na to, že lpění na "územní celistvosti" bývalé Jugoslávie se ukázalo jako kontraproduktivní a válečný konflikt prohloubilo a prodloužilo, zatímco pokojné rozdělení Československa lze označit za velký úspěch.

Územní celistvost a neměnnost státních hranic byla zejména v Evropě nezpochybnitelnou a dlouho nezpochybňovanou mantrou. A není divu – Evropa v dvacátém století zakusila dvě světové války a v obou šlo (také) o hranice. A o posouvání hranic šlo i v celé řadě válek v průběhu staletí dřívějších.

Hranice se měnily, protože spolu bojovaly národy. To je jeden z důvodů, proč současná ideologie, převažující v západní civilizaci, hledí na národy s nedůvěrou nebo dokonce s nevraživostí. Zrušme národy, zrušme hranice a budeme mít svět bez válek. Obávám se ale, že zrušení národů není možné – zejména ne proti jejich vůli.

A zrovna Česko a Slovensko jsou dobrým a pádným důkazem, že obnova hranic může sehrát pozitivní úlohu. A paradoxně ji sehrála dokonce i v situaci, kdy si ani jeden z těchto národů "samostatnost" moc nepřál.

Zato si ji v téže době hodně přáli Srbové, Bosňáci (muslimové) a Chorvaté v Bosně. Dodnes jim nebylo dovoleno se oddělit – a Bosna a Hercegovina zůstává nefunkčním státem, který by se, nebýt Evropské unie, okamžitě rozpadl.

Příběh Kosova – ale ještě mnohem více příběh Východního Timoru – ukazuje, že když je v určitém národě hodně silná vůle po samostatnosti, nakonec jí může dosáhnout. Východní Timor dosáhl nezávislosti na dvousetmilionové Indonésii, přestože v době boje za nezávislost měl jen 700 000 obyvatel, z nichž 100 000 zaplatilo boj za nezávislost svým životem. Mohli bychom zmínit i boj Irů za nezávislost – nakonec jí roku 1922 dosáhli, přestože Velká Británie měla patnáctkrát více obyvatel.

Hranice se v průběhu dějin neustále měnily. Na celém světě. Snaha zabránit národnostním konfliktům je nepochybně chvályhodná a žádoucí a rozhodně ji nechci zpochybňovat. Na druhé straně si ale upřímně nedokážu představit, že všechny hranice zůstanou stejné až do konce světa. To, co je třeba zakázat (pokud to tedy vůbec jde), je násilí a vraždění. Pokud budeme trvat na věčné nedotknutelnosti státních hranic, pak se to ukáže – obávám se – v některých případech stejně kontraproduktivní, jako tomu bylo v Bosně a Hercegovině.

Považuji za pravděpodobné, že přinejmenším Krym bude chtít v následujících měsících Ukrajinu opustit. Tedy, abych byl přesný: Přejí si to zřejmě krymští Rusové, kteří tvoří na tomto území většinu (58 procent). Velmi si to nepřejí krymští Tataři, kterých je na dvoumilionovém Krymu ovšem jen 13 procent. Jelikož Krym se stal součástí Ukrajiny z rozhodnutí Nikity Chruščova v únoru 1954 (pochopitelně aniž by se kdo místních ptal), lze chápat, že Rusko si na Krym činí určitý nárok.

Otázkou je, co si vlastně přejí rusky mluvící obyvatelé východní Ukrajiny. Troufám si předpokládat, že Vladimir Vladimirovič Putin se s dosavadním vývojem na Ukrajině nesmíří. Evropa nebude mít nervy na to, aby mu bránila v anexi Krymu – a ani si nemyslím, že by to měla dělat. Jaké stanovisko má ale zaujmout, pokud bude Putin chtít zabrat i východní Ukrajinu? A pokud se ukáže, že si to přeje i značná část místního obyvatelstva? Obávám se, že v takovém případě by lpění na "nedotknutelnosti hranic" mohlo vyvolat značné problémy. Považoval bych za mnohem účelnější trvat na plebiscitu, který by byl dobře monitorován, a to zejména lidmi z jiných oblastí, než je Rusko a Evropská unie.

Rozumějte mi dobře: Já si rozdělení Ukrajiny nepřeji a rozhodně pro ně nehoruji. Domnívám se, že přes všechny nedostatky Evropské unie bude pro Ukrajinu dlouhodobě lépe, přikloní-li se k Evropské unii, než přikloní-li se k Rusku. Jsem ale toho názoru, že by mělo zůstat na Ukrajincích samotných, aby si rozhodli, jaký bude jejich další osud. A pokud by rusky mluvící východ Ukrajiny hodně chtěl k Rusku, bylo by pro Ukrajinu lépe, kdyby mu to bylo umožněno. Každý svého štěstí (ohně)strůjcem.

Nu, možná bude Vladimir Vladimirovič chtít Ukrajinu celou. Domnívám se, že ani pak nebude má úvaha postrádat smysl, ale pokud jde o Ukrajinu, zůstane čistě akademická. Protože Evropská unie není národ, na pomoc Ukrajině nepůjde.