29.3.2024 | Svátek má Taťána


UKRAJINA: Putinovy prohry a výhry

4.11.2014

Výsledek voleb na Ukrajině ukázal prohru Putinovy politiky. Omluvou může být jen to, zda okolnosti nebyly silnější. Je také otázkou, jestli prohra v zahraniční politice je dostatečně vyvážena výhrou v politice vnitřní. Ukrajinci před anexí Krymu určitě měli alespoň v polovině případů sympatie k proruské politice. Tímto zásahem se situace na Ukrajině zásadně změnila.

Ukrajina se nezměnila ani tak Majdanem, jako následnými mocenskými zásahy sousední velmoci. Putinova politika jakoby potvrdila to, co na Majdanu zaznělo: je nutno se odtrhnout od ruské politiky.

Ukrajinský vývoj a Putinova politika

Putin ve své zahraniční politice spoléhá na diktátorské režimy. Lukašenkův režim v sousedním Bělorusku jistě není příkladem demokracie a svobody. Režim prezidenta Nazarbajeva v Kazachstánu se dá nejlépe nazvat autoritativní diktaturou. Když k tomu přidáme Putinův režim v Rusku, který je ze jmenovaných nejsvobodnější, nicméně má taktéž autoritativní prvky, je to trojice úspěšných států s osvícenou diktaturou. Z nich nejzajímavější je Bělorusko, které je chudou zemí bez velkého průmyslu s velkou částí území zasaženého černobylskou katastrofou, a přitom se slušnými ekonomickými výsledky a stabilitou, což obojí může sousední Ukrajina závidět. Putin vedl politiku na Ukrajině s těmito zkušenostmi a domníval se, že když prezident Janukovyč upevní svoje prezidentské pravomoci a Rusko pomůže levným plynem a naftou, že výsledky budou podobné a tím i snaha připojit se do euroasijského paktu. To byla první chyba. Podstatou bylo nepochopení ukrajinské situace a místo spoléhání na přirozené mechanismy a lidovou podporu spoléhal na diktátora a příliš viditelné vytváření biče energetickou závislostí.

Diktátorské Janukovyčovo chování, jeho změna ústavy k autoritativním prvkům a navíc rozmařilý život z prostředků, které mu nepatřily, vzbudily v Ukrajincích odpor. Toto přesvědčení velké části obyvatel vzniklo na základě jiného vývoje než v sousedních zemích. Lidé měli podstatně větší politickou svobodu, ale také větší chaos hospodářský i politický provázený hospodářskými neúspěchy. Přesvědčit je o tom, že větší podíl autoritativního řízení přinese úspěch jako v sousedních zemích, se nepodařilo. Proč?

Je tu vliv evropského vzoru, který mnozí Ukrajinci poznali během práce na Západě, působení západních organizací na Ukrajině, západoukrajinský nacionalismus odmítající vše ruské, byť by přinášelo výhody. Ukrajinci se tedy vzepřeli autoritativnímu vývoji politiky, neuspokojivému hospodářskému vývoji, nevěřili ruskému směřování ekonomiky. Když povstali a protestovali, měli slušnou podporu z Evropy, dostatečný vliv západní propagandy a organizace podporované Západem tak, aby mohly provést převrat. Ale stejně si myslím, že během převratu ještě byla přibližně polovina Ukrajinců přesvědčena, že prozápadní vývoj je špatný. Vždyť prezident Janukovyč byl zvolen těsnou většinou hlasů! Strach, že by svobodné volby mohly vrátit režim, který nastolil Janukovyč, přiměl revolucionáře udělat puč a nečekat na volby slíbené Janukovyčem na podzim. Takové volby by pro ně nemusely dopadnout dobře. Nátlak davu a ozbrojenců na parlament byl tedy lepší metodou, jak si okamžitě zajistit vládu, byť by nebyla demokratická.

Nepředpokládám Putinův vliv na Majdan, myslím si, že byl tímto vývojem překvapen a ustanovení pučistické vlády bylo jeho prohrou. Vláda, mající za sebou sympatie Evropy a podporu ze všech částí západního světa, začala Putina provokovat tím, že se rétoricky od Ruska naprosto odvrátila a navíc zrušila výsady obyvatel ukrajinského východu (jazykový zákon a samosprávu regionů). Putin zde udělal druhou chybu. Nechal se vyprovokovat k anexi Krymu. To byl krok, který kritizuje celý svět včetně Putinových spojenců. Ve vnitřní politice ovšem získal velké sympatie. Je otázkou, co bylo pro něj potřebnější. Dnes se zdá, že to byla opravdu chyba, zvláště když bylo možno využít různých zastíracích manévrů běžných jinde na světě, třeba samostatnost Krymu. Putin se ovšem ukázal jako „geroj“ dobyvatel.

Nebudu zde spekulovat, jak dokáže před mezinárodní veřejností nutnost tohoto zásahu, i když mu následně kyjevská vláda dala do ruky jakési zadostiučinění, když začala potlačovat povstalce na východě země silou s genocidními prvky, z nichž mnohé už byly zveřejněny a určitě ještě budou. Hlavně jí ovšem lze vytýkat, že s obyvateli východu nejednala předem a útočila hned, prostě v zápalu majdanské rétoriky a vzedmutí nacionalistických vášní. Dnes může Putin tvrdit, že Krym zachránil před zhoubou, která postihla Donbas.

Volby a vliv Putinových chyb

Nelze Putinovi vyčítat podporu vzbouřených provincií na východě. Bez jeho podpory by se neudržely a Putin by neobstál před svým lidem, že nepomáhá bratrům Rusům na Ukrajině. Západní propaganda lže, když tvrdí, že to byla Putinova válka. Obyvatelé východu povstali legitimně k obhájení svých práv. Neuznali vládu v Kyjevě, která zcela objektivně nebyla demokraticky ustanovená, vznikla podvodem a nedodržením dohody s Janukovyčem. Vzbouřenci na východě pouze přehnali svoje požadavky, chtěli odtržení na místo pouhé obhajoby svých původních práv, chtěli tedy více, než měli dříve.
Putin se velice zviditelnil humanitární pomocí obklíčeným městům a ukrajinská vláda se naopak ukázala jako nehumánní, když nedokázala svoji pomoc prosadit a když Putin poměrně riskantně pomoc městům dodal. Spustil tím na Západě plejádu odsudků a právě tento čin dokázal oddělit zrno od plev, právě ti, kteří odsuzovali ruskou pomoc, se projevili jako nehumanisté a pokrytci, protože města pomoc opravdu potřebovala.

Jestli byla podpora povstalců chybou Putinovy zahraniční politiky, lze dnes ještě těžko vyhodnotit. Udělal prostě to, co by udělal asi každý politik, a to navzdory vzedmuté demagogické propagandě na Západě. Nepřehnal to natolik, aby se povstalci dostali do Kyjeva a vytvářeli nepotřebné napětí. Nakonec to budou lidé, kteří budou o svém osudu rozhodovat, takže východ Ukrajiny se nějaké autonomie dočkat musí, otázkou je pouze podoba samosprávy a času, kdy se tak stane a co to bude stát. Vytvářet nové samostatné státy je neproduktivní stejně jako anexe Krymu. Ukrajina to nikdy neuzná, bude to neustálým předmětem sporů a bude to kalit vztahy mezi těmito zeměmi.

Je sice pravda, že jsou příklady ve světě, kterými se Putin řídí, třeba nelegitimní samostatnost Kosova. Ale tady ani nejde o legitimitu, která bohužel v dnešním světě není dána nějakým právem nebo spravedlivým morálním pravidlem, ale penězi a ovládnutím sdělovacích prostředků. Jde o to, že Ukrajina je velký stát a silným se jednou stane a bude stále požadovat tato území zpět.

Zatímco v případě neobsazení Krymu by bylo možné očekávat výsledek voleb značně příznivější proruským politikům, dokonce se blížící polovině hlasů, volby ve stávajícím paradigmatu dopadly naprosto protirusky. To ze dvou důvodů: jednak se vzedmul podstatně větší odpor proti Rusku kvůli obsazení Krymu, jednak nehlasoval Krym a východní provincie. Je tu určitá otázka, která může volby zpochybnit, a to absence volebních uren v některých místech východních provinciích obsazených ukrajinskou armádou. Bylo to záměrné, nebo to má nějaké opodstatnění? Přesto se dají výsledky voleb považovat za legální.

Volby ve východních regionech jsou samozřejmě legální pro obyvatele těchto regionů, kteří tímto před světem vyjádřili svoji vůli se odtrhnout od Ukrajiny, je ovšem opět otázkou, zda je to vhodné i pro ně samotné.

Putinova strategie jako přehlídka úspěchů skončila

V období před ukrajinskou krizí mohl Putin vystupovat doma i v zahraničí jako úspěšný politik. Podařilo se mu obnovit hospodářství, zvýšit výrazně životní úroveň a vyřešit domácí konflikty. Zachránil přírodní bohatství pro stát a včas zasáhl proti jeho rozkradení. Díky tomu dostal do státní kasy dost peněz, aby měl na další kroky. To je výrazný úspěch, který se třeba na Ukrajině nepovedl, a proto je tato země na tom podstatně hůře.
Výrazný úspěch měl v Čečensku, také ovšem díky podpoře, kterou měl na Západě, protože se jednalo o válku proti islamistům podporovaným teroristickými organizacemi. Svět mu odpustil i genocidní prvky tohoto konfliktu. Dnes je Čečensko stabilizovanou zemí, která rychle obnovila svoje hospodářství, výrazně zvýšila životní úroveň, dokonce podpora samotného Putina je v Čečensku překvapivě vysoká. Teroristé mají sice velké problémy, ale jak se zdá, nevzdávají se. Nebýt podpory ze zahraničí, jsou dávno zlikvidováni.

Putinova pohraniční politika se dá nazvat „úklidem zadního dvorku po rozpadu SSSR“. Po rozpadu tohoto superstrátu vzniklo mnoho nevyřešených konfliktů, ať už zmrazených (Krym) nebo horkých, které se řešily hned. Na Kavkaze byly nespravedlivé hranice z doby SSSR v mnoha případech. Náhorní Karabach obývaný Armény vlastnil Ázerbajdžán. Stalin kdysi ke své rodné Gruzii připojil Abcházii a jižní Osetii. Tyto země chtěly samostatnost a také si ji vydobyly s pomocí okolních kavkazských národů. Tyto konflikty byly zmrazené do r. 2008, kdy se Gruzie rozhodla jižní Osetii anektovat především ze strategických důvodů, protože toto území zasahuje hluboko do Gruzie a kontroluje ropovody a naftovody. Udělala ovšem starou chybu, později zopakovanou ukrajinskými nacionalisty: Gruzie nejednala s Osetinci a nenabízela jim nic. Nacionalisté křičeli: „Osetie bez Osetinců.“ Dovedeme si představit, co by následovalo po anexi! Putin zachránil Osetince a získal základnu hodně blízko strategickým potrubím. Snažil se krátkodobým zásahem v Gruzii změnit gruzínskou vládu, ale nepodařilo se mu to. To není zase takový neúspěch, protože žádná svobodně zvolená gruzínská vláda nebude adorovat Rusko, stejně jako žádná irácká vláda nebude adorovat USA.

Kdyby měl Putin takové záměry, jaké mu podsouvají západní demagogové, že prý má v plánu obsazovat cizí země a vnucovat jim svoji vůli (a také prý zopakovat r. 1968 u nás), učinil by to už dávno v Gruzii, která je slabým malým státem, a nyní i na Ukrajině, kde mohl letos zjara jít poměrně snadno až do Kyjeva jako na procházku. Mezi jeho výrazný úspěch patří, že tak nečinil a zřejmě to v plánu nemá. Také jeho země není tak silná jako USA, které obsadily Irák a vnucovaly mu svojí vůli deset let. To Putin dělat nemůže, nemá takovou sílu, aby tak učinil, a zdá se, že ani nechce. Asi není hlupák, aby pochopil, že se nedá vnucovat národům takový ideál, který nechtějí, a americké neúspěšné akce, byť vnucované obrovskou silou a moderní vojenskou technikou, to dokládají.

Také anexi Krymu je možno nazvat „úklidovou akcí“, uvedením hranic do souladu s národnostní hranicí a vyhověním vůli lidu. Problémem ovšem je, že se Rusko zavázalo určitou smlouvou neměnit hranice Ukrajiny. Uklízet něco, co už bylo někomu jinému předáno zcela legálně, je nesmysl a porušování mezinárodních dohod.

Tyto „úklidy“ jsou doprovázeny dvěma jevy: jistou spravedlností v národnostní otázce, ale zároveň využití těchto území strategicky. Dá se ovšem říci, že to poněkud kopíruje zásahy západních spojenců ve světě, třeba kosovskou samostatnost apod.

Možná třetí, ale časově jistě první chybou Putinovy politiky bylo, že jeho pláč nad rozpadem SSSR nedostal konkrétní podobu v politice, nestanovil jasně, co vlastně s tím chce dělat. V praxi obnovuje SSSR jako hospodářský pakt, ale to měl říci hned a zcela natvrdo, že nebude obsazovat trvale a vcelku bývalé státy SSSR a vnucovat vůli těm, které to nechtějí, že jeho „zadní dvorek“ má nějaké hranice a ty odpovídají určitým historicky ruským zemím. Předešel by mnoha nedorozuměním. Baltské země kvůli tomu vstoupily do NATO a nelze jim to vyčítat. Také dnes mají obavy o svoji bezpečnost.

Je nutno rozumět tomu, že ruské menšiny v baltských zemích vznikly v době SSSR na základě násilné plánované politiky, a proto jsou tam právem odsuzované jako cizí prvky. Na Krymu je to ovšem jinak, ruská většina se vesměs nastěhovala během devatenáctého století jako zemědělci, rodiny námořníků, podnikatelé ve službách rekreantů a bohatých usedlíků. Osidlování Krymu je klidně srovnatelné s osidlováním jiných zemí Evropany v téže době, třeba i USA. Tatarské obyvatelstvo se zčásti vystěhovalo už v devatenáctém století, protože nechtělo žít v křesťanském státě. Sovětská vláda sice zanechala svoji krvavou stopu také, ale většina Rusů tam žila už předtím. Dnešní Putinova politika je tedy v zájmu historie, nostalgie a strategie samozřejmě na Krym zaměřena daleko intenzivněji, ale o to byla větší chyba neuklidnit baltské země už dávno a zbytečně si je proti sobě stavět. Po „zpackané“ kauze Krym ovšem už Putinovi nikdo věřit nebude.

Na Ukrajině není možno jednat z pozice síly a něco jen vynucovat a vydírat. Zde úspěchy Putinovy politiky končí. Ukrajina se jasně orientovala západně, a to v mohutnosti, která nemusela být tak výrazná, nebýt Putinových chyb. Západ v šachové hře jasně táhl na mat, pokud někdo na Západě plánoval oddělení Ukrajiny od Ruska, tak se mu to podařilo. Je otázkou, jaké trumfy má ještě Putin v rukávě. Domnívám se, že jich mnoho není.

Budoucnost je otevřená

Je mnoho faktorů, které jsou na Ukrajině, a předvídat vývoj je nesnadné. Vynasnažím se pouze upozornit na některé eventuality.

Vývoj bude záležet na dvou faktorech: Na schopnosti Ukrajinců se kulturně opravdu přerodit a na schopnosti Západu nést obrovskou zátěž Ukrajiny, ať už válečné nebo mírové.

V prvním případě nestačí jen nacionalistické šílenství, ale národ musí přijmout západní životní styl, především snahu jednotlivce postarat se o sebe. V tom jsem velice skeptický. Jakmile přejde nacionální étos, vznikne pravděpodobně rozklad, boj o moc, boj proti oligarchům, socialistické fantazie. Ukrajina patří kulturně alespoň zpoloviny na východ. Je v něm kulturně integrovaná. Byla z tohoto prostředí nepřirozeně vytržena (což platí samozřejmě daleko více pro východ země).

V druhém případě jsem ještě skeptičtější. Bylo snadné na Majdanu vystupovat za Evropu a slibovat zářné zítřky. Ale bylo to též nezodpovědné, jak jsem upozorňoval ve svých článcích na začátku roku. Teď má Evropa Ukrajinu na krku. Myslím, že vznikne obrovská deziluze, protože očekávání jsou daleko větší, než realita připouští.

Je ovšem ve hře ještě jeden faktor. Rusko bojuje na svých hranicích, pro něj je to boj „na tělo“, pro který lze mobilizovat národ na základě morálních idejí. Pro Západ je Ukrajina daleko, původní záměry nepředpokládaly takové náklady, myslím si, že nebude schopen se více angažovat, než je předpokládaný zisk. Nevím, jak daleko se podaří demagogům aktivizovat Západ na základě idejí, které zcela viditelně nemají morální základ, opírají se o lživé informace a vyvolávání fobií. Znejistěné baltské země ovšem podporu potřebují, protože Putin hranice svého „zadního dvorku“ nestanovil. Tuto podporu je zapotřebí oddělit od ukrajinské akce, má zcela jiný, naprosto reálný základ.

Konflikt může lehce skončit dohodou Porošenka s Putinem, ustanovením samosprávy regionů na východě a donucením separatistů ji přijmout. Krym se zatím odloží a jeho problém zůstane zamrzlý.

Nebo konflikt může pokračovat donekonečna se táhnoucími boji na východě, až do úplného zničení východu Ukrajiny, vyčerpání Ukrajiny na dno a velkým oslabením Ruska. Evropa zažije příliv milionů lidí, o které se bude muset postarat. Putin to má s uprchlíky jednodušší, pošle je na Dálný východ a zaměstná místo Číňanů, kteří tam jsou na dočasnou smlouvu (ale ani to není snadné).

Dnes je na tahu nová ukrajinská vláda. Její rozhodnutí bude podstatné.