Budu psát o dění na Ukrajině, ale než se k tomuto tématu dostanu, chci se podělit s několika myšlenkami o obtížnosti hledání pravdy. Aniž jsem si to vyžádal, byl jsem zaplaven řadou e-mailů obsahujících jak články, tak fotografie a videa, či jen odkazy na jiné články, fotografie a videa.

Jak se svět za posledních třicet let změnil! Kdyby k něčemu srovnatelnému docházelo před třiceti lety, možná bychom se o řadě událostí vůbec nedověděli – komunistická moc měla na běžné mediální informace monopol (z něhož byli vyňati kupříkladu naši občané žijící v pohraničí a vládnoucí německým jazykem). A pokud by se k nám nějaké oficiální informace dostaly, lámali bychom si hlavu, jak je dešifrovat a jak zjistit, co se vlastně událo.

Dnes jsem zahrnut spoustou informací, z nichž se dá poskládat celá řada obrázků o tom, co se vlastně stalo, včetně těch diametrálně odlišných a navzájem naprosto nekompatibilních.

Na jednom pólu je pohled na Ukrajinu jako na zemi, jejíž obyvatelstvo většinově touží vstoupit do Evropské unie, v čemž mu bránil nenáviděný prezident Janukovyč zaprodaný Rusku, jež se na Ukrajinu dívá jako na své blízké zahraničí, nechce ji pustit ze svého orbitu a naopak si přeje, aby vstoupila do Putinovy eurasijské unie. Rusko vyslalo do Kyjeva snajpery, kteří stříleli jak po demonstrantech, tak po ukrajinských policistech ve snaze vyvolat co největší chaos. Rusko hledá záminku k vojenskému zásahu na Ukrajině a obsadilo Krym se zdůvodněním, že musí chránit místní ruské obyvatelstvo, ač mu nikdo neubližoval.

Na druhém pólu je pohled na Ukrajinu jako na zemi, v níž ilumináti z Evropské unie rozpoutali chaos, protože se chtějí zmocnit jejích trhů a chtějí ublížit prezidentu Putinovi, který je strážcem tradičních hodnot rodiny, národa a zdravé sexuality. Zlotřilí demonstranti, vyslaní Evropskou unií, vypichovali oči bezbranným ukrajinským policistům ve snaze vyvolat co největší chaos, který by Evropské unii pomohl uskutečnit její nekalé cíle.

Kdybych měl na to čas a uměl lépe pracovat s počítačem, mohl bych oba tyto pohledy "zdokumentovat" obrazovým i jiným materiálem. Jen o tom vypichování očí jsem pouze četl, na videu jsem ho neviděl.

Uvědomuji si, že nemám sil probírat se všemi materiály a snažit se zjistit, co vše se skutečně stalo či nestalo. Na základě dostupných informací se mi jeví jako vysoce pravděpodobné, že záhadní snajpři stříleli ze střech jak po demonstrantech, tak po policistech. Z toho plyne, že to museli být lidé, kteří chtěli vyvolat co nejvíce násilí a co největší chaos. Kdo je ale vyslal? Pokud je vyslal někdo z Evropské unie, pak jistě bez vědomí jejích špiček. Rusy zveřejněný odposlechnutý hovor mezi estonským ministrem zahraničí a baronkou Ashtonovou dokládá, že o této eventualitě nic nevěděli a že se jí děsili. (Nedokládá ovšem, že tomu tak opravdu bylo.) Že tyto snajpry vyslal Putin, mi připadá mnohem pravděpodobnější, i když vůbec ne jisté nebo dokázané.

Proto mi nezbývá než se omezit na úvahu o věcech, které považuji za více méně nesporné.

Není pochyb o tom, že Ukrajina je rozdělená země. Je rozdělená především národnostně, ale i politicky, kulturně a nábožensky. Otázkou je, zda stojí za to snažit se udržet Ukrajinu jednotnou. Zkušenost s rozdělením Československa mi napovídá, že někdy je opravdu lepší se rozdělit. Proto bych uvítal plebiscit ve všech 24 oblastech i v "autonomní republice" Krym. Uvědomuji si, že vůbec není samozřejmé, jak by bylo formulováno, o čem se vlastně hlasuje. Otázka by musela být srozumitelná a musela znít v podstatě takto: "Chce se výhledově připojit k Rusku, nebo k Evropské unii?"

Bývalý prezident Václav Klaus spolu s Jiřím Weiglem varují před tím, aby se na Ukrajinu k takovému rozhodnutí tlačilo. Nicméně tato otázka je nasnadě a obávám se, že ani jedna ze stran (mám teď na mysli Ukrajince samotné, nikoli EU či Rusko) nemá na to, aby získala zemi celou, ani ochotu se svých aspirací vzdát.

Je mi jasné, že v současné chvíli je podobný plebiscit z říše snů. Soužití obou částí ale bude velice náročné. O tom by mohli vyprávět Belgičané. Soužití Vlámů a Valonů v jednom státě je nesmírně nákladné, protože státní správa musí neustále nějak reflektovat napětí mezi těmito dvěma etniky. Belgie si to vzhledem ke svému bohatství může ještě jakž takž dovolit, ale taková Bosna a Hercegovina nikoli, a současné státoprávní uspořádání v ní nepovažuji za dlouhodobě udržitelné. Může přežívat jen díky masivnímu nasazení Evropské unie. Takové nasazení ale na Ukrajině není možné, protože Rusko by s ním nikdy nesouhlasilo. Jsem přesvědčen, že náklady na udržení jednotné Ukrajiny budou tak vysoké, že by obě strany na rozdělení země vydělaly.

Během psaní tohoto článku ovšem nabraly události rychlý spád. Krymský parlament jednomyslně (nepřipomíná vám to něco? To v něm vůbec nejsou zastoupeni krymští Tataři?) odhlasoval připojení Krymu k Ruské federaci, a podle krymských představitelů k tomuto připojení dochází s okamžitou platností.

Putin je opravdu chytrý člověk. Je možné, že měl připraveno hned několik plánů – plán A, plán B… Kdoví, možná se rozhodl Krym anektovat již někdy před rokem. Ostatně kdo ví, kdy se Hitler definitivně rozhodl anektovat Sudety? Na jaře 1938, po anšlusu Rakouska? Nebo už někdy v roce 1937 či ještě o rok dříve?

Rusko se prostě nezměnilo. Mocenský, silácký reflex mu zůstává přes všechny změny režimu. A Putinova popularita v Rusku dosáhla nejvyšších hodnot! Nemá cenu, abych říkal: "Aspoň víme, co můžeme od Ruska čekat!" Já jsem vlastně nic jiného nečekal. Rusko ale zřejmě potřebuje každou další generaci přesvědčit, co je vlastně zač. Když se Brežněv rozhodl zpacifikovat Československo, zasadil smrtelnou ránu klasickým západoevropským komunistickým stranám (nikoli ovšem levičáctví jako takovému). Je dobře, že se alespoň některým mladým Evropanům dostalo nyní patřičné lekce.

Nedávno jsem byl v Praze na přednášce s názvem "Máme se bát Ruska?" Názory tam zaznívaly různé. Putin nám nyní dal nepřeslechnutelnou odpověď.

Současná krize ovšem vypovídá hodně o stavu Západu. Já samozřejmě nevolám po nějaké vojenské konfrontaci. Je mi ale smutno, když od mnohých našich politiků slyším hlavně obavy, aby současné dění neškodilo obchodu, a tvrzení, že sankce bývají vesměs neúčinné. Premiér Sobotka a ministr zahraničí Zaorálek budou jistě dbát především na to, aby "Evropa postupovala jednotně". To znamená, podle nejnižšího společného jmenovatele.

Při každé krizi se něco vyjevuje. Putin se projevil jako silák a doma za to sklízí body. Já od našich, potažmo evropských politiků siláctví nečekám. Je ale něco, nač bychom měli být v této souvislosti hrdí? Snad jen na to, že se u nás léčí ukrajinští ranění.

Ještě před několika dny jsme mohli v komentářích číst, že Putin Krym neobsadí, že by riskoval partyzánskou válku krymských Tatarů v bezprostřední blízkosti své důležité námořní základny. Jak jsme byli zpozdilí! Popravdě řečeno, dnes by mě nepřekvapilo, kdyby Rusko začalo obsazovat celou Ukrajinu. Evropa ani Spojené státy se na nějaký odpor nezmohou. Vysloví možná nějaké devětapadesáté vážné varování. Obávám se ovšem toho, aby za pár let nezačalo Rusko obsazovat Karlovy Vary. Vždyť i tam žije hodně Rusů, a po obsazení Ukrajiny budeme "blízkým zahraničím". Velmi blízkým.

Milí spoluobčané, je načase procitnout. Obnovit všeobecnou brannou povinnost a obnovit funkční armádu. Myslím to vážně, přestože vím, že budu označen za válečného štváče, snílka nebo hysterika. Ukrajině asi nepomůžeme, ale mohli bychom se alespoň pokusit pomoci sami sobě. A hodně kamarádit se Slováky, Poláky a Rumuny. A až dojde na Pobaltí, nemluvme o "vzdálených zemích".

7. března 2014 dopoledne

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce