Spletitá dění v současné Ukrajině vyvolávají řadu komentářů, v nichž často s rozhodnými názory přicházejí její novopečení internetoví znalci. Mé prožití celkem už šestého roku v této zemi nedává ovšem patent na rozum a pravdu, nicméně opírá se o sledování situace v místě samém.
Předně body geneze krize: Prvním bylo zvolení Janukovyče a jeho parlamentu s rozhodnou pomocí východních ukrajinských oligarchů (sám největší oligarcha doněcký Rinat Achmetov v parlamentu údajně ovládal padesát poslanců), plus s podporou totálně v prezidentství selhavším hrdinou Oranžové revoluce Viktorem Juščenkem.
Následné ovládnutí a korupční drancování země novou vládnoucí věrchuškou – rodinou prezidenta, přes generálního prokurátora a prezidentem jmenované oblastní satrapy až po posledního dopravního inspektora někde na rumunské hranici.
Nato licitující Janukovyč fakticky na poslední chvíli odmítl podepsat Asociační dohodu s EU – ačkoli o ní řadu měsíců vyjednával a byla formálně hotova – protože V.V. Putin nabídl víc: patnáct miliard dolarů a lacinější plyn.
Sešla se tedy pokojná demonstrace občanů na Majdanu nezávislosti prosazující naopak podepsání této dohody a menší až malá část z nich také propuštění bývalé premiérky Tymošenkové z vězení. Po pár dnech byla demonstrace s brutalitou nesouměřitelnou s rozměrem protestu rozehnána. To jednak vyvolalo vlnu odporu, jednak změnilo cíle Majdanu, když hlavním heslem se stalo: "Pryč s tou bandou!" Evropská unie a Tymošenková se rázem staly vedlejšími tématy. A jen kvůli nim by sotvakdo demonstroval až do Vánoc, natož další dva měsíce. A kromě toho a navíc, jak ukázaly sociologické výzkumy, proměnila se sociální a věková skladba příslušníků Majdanu. Ne studenti, ale teď lidé středního věku, a částečně vyššího, ale i středního vzdělání.
Po násilí fyzickém následovala násilí v oblasti trestněprávní – v polovině ledna byly schváleny Janukovyčovým parlamentem doslova drakonické – a velmi podrobné – zákony proti podobným demonstracím, které stanovily tvrdé tresty za cokoliv, co mohlo být pokládáno za protivládní postoj. Například bylo zakázáno nošení jakýchkoli přileb – od cyklistických, přes stavební a motoristické až po vojenské (ty, pokud se v té době vyskytly, vypadaly jako vytažené odněkud z muzea druhé světové války). Přilby se objevily ovšem jako důsledek onoho rozehnání Majdanu, kdy příslušníci milice a Berkutu mlátili demonstranty hlava nehlava - bohužel doslova.
Jenže – jsme o krok dále – Vladimir Vladímirovič Putin neslíbil patnáct miliard a levný plyn jen tak pro nic za nic. Že to nebylo ze sympatií osobních, je samozřejmé: Vladimir Vladimirovič špatně snáší kohokoliv, kdo je fyzicky příliš vyšší a těžší než on sám: proto si také zřejmě vybral za svého "meziprezidenta" Medvěděva, chlapíka ještě drobnějšího, než je on sám. Takový o hlavu větší a o čtyřicet kilo těžší Janukovyč mu jistě nešel moc pod vousy. V.V. tedy musel požadovat zachování ruského (tedy svého) vlivu na Ukrajině – což se rovnalo požadavku rozehnat Majdan. Za každou cenu. Dost možná k tomu poskytl také své různé "specialisty", zřejmě mimo jiné vycvičené ostřelovače. A že je ukrajinská armáda, policie, tajné služby a státní orgány všeho druhu po celou dobu ukrajinské samostatnosti prolezlá ruskými agenty, nelze pochybovat v nejmenším.
Vladimiru Vladimiroviči zatím zřejmě, jak se zdá, v ukrajinské krizi vychází téměř vše, nač sáhne. Ale ne tak docela. Janukovyč se ukázal jako měkota a zbabělec, na Krymu pak V.V. musel vyslat své speciální jednotky, které přejmenoval na krymskou domobranu – aniž by bylo zřetelné, před čím a kým se domobránily – ale přes hrubou agresi se mu ozbrojený konflikt vyvolat nepodařilo.
Dále je na řadě ukrajinský východ. Ten ovšem po desetiletí ovládali a ovládají ukrajinští oligarchové – ti vybírali prezidenty a ministry, ti měli své poslance a oblastní gubernátory. Ovšem v Rusku by ti samí oligarchové museli držet v lepším případě "krok a ústa", v horším by mohli dopadnout jako jejich kolega Chodorkovskij. Museli by být na hlavu padlí, aby toužili po připojení k Rusku. Ukrajinští oligarchové nejsou na hlavu padlí.
Takže Vladimiru Vladimiroviči na východě nezbývá než vrstva místních quislingů – podle sociologických výzkumů je většina místního obyvatelstva pro zachování Ukrajiny – a potom autobusy s ruskými "turisty" procházejícími přes propustnou hranici. Už jich jsou tam dva tisíce. Tudíž vyprovokovat ozbrojený střet – neboť putinovsko-kágébácký model zní: "Vvyvolej válku a volej po míru – který ovšem nastolíš ty."
Nyní je Vladimir Vladimirovič na vrcholu popularity, dalších kolik let u moci má jistých, vždyť úspěšně rozpoutal revanš za Sovětským svazem prohranou studenou válku - a kromě toho má nekonečné surovinové zdroje. Ale bude ho tlačit čas. Až Západ poskytne masovou finanční pomoc Ukrajině, což se mělo stát v krátkodobém horizontu a ona se ekonomicky a finančně stabilizuje, bude jakákoli podpora Ruskem propagované ukrajinské federalizaci (tj. její neutralizace) daleko obtížnější, o eventuálním rozdělení země ani nemluvě.
Je tedy možné očekávat další vyvolávání napětí ze strany Ruska na Ukrajině.
Západ si snad již konečně do důsledku uvědomil, že ho Rusko považuje – a vždycky považovalo – prostě a bez všech servítků za nepřítele. Neboli Rusko za nepřítele považuje země demokratické, s fungujícím právním pořádkem, se zaručenými osobními svobodami a svobodou názoru. Pak ale logicky považuje za nepřátelské právě tyto hodnoty, na nichž Západ stojí. A v tom je podstata věci, protože přesně takové Rusko je a tak funguje. A nikdy tomu nebylo jinak.
Ostatně ruská propaganda mluvící o banderovcích a fašistech a nacionalistech (mimochodem, nejsou na Ukrajině také – nebo především – prostě také vlastenci?) a jaksi zapomíná, že v jejím parlamentu funguje skutečná fašistická strana a její předseda Žirinovský je dokonce jeho místopředsedou, neboli jedním z nejvyšších ústavních činitelů v zemi! Ostatně jak charakterizovat celý ten politický systém, kde vládne jeden jediný člověk, navíc průpravou a mentalitou sovětský kágébák? Neboli slyšíme klasické: zloděj volá, chyťte zloděje!
Západ by měl především soustředit na momentální ekonomickou pomoc Ukrajině. Protiruské politické a ekonomické akce jsou druhotné, i když mají svůj podstatný význam. Minimálně jako varování Vladimira Vladimiroviče, že mu všechno neprojde.
Ale Ukrajina si především musí pomoci sama. Příklad za všechny: při ekonomicky efektivní spotřebě plynu na západoevropské úrovni by si vystačila se svým vlastní plynem a žádný ruský by nepotřebovala. Tedy přesně to, co je pro ni politicky a ekonomicky nezbytné. A ekonomická prosperita pak povede k tomu, že referenda o odtržení se na východě, i v Doněcku nebo Charkově budou moci konat třeba každý rok.
Nicméně zkušenosti z dlouhodobého pobytu v tomto prostoru by vyzněly v tom smyslu, že skutečně demokratickou a prosperující Ukrajinu nezahlédnou na stará kolena ani naše děti.
To je docela dobře možné. Ale chtějí jít tuto cestou, a tak si zaslouží naši pomoc. S bonusem znějícím: Co oslabí Vladimira Vladimiroviče, posílí nás.