Dění na východní Ukrajině přirozeně vyvolává snahu hledat důvody a příčiny. A tu se nejprve uváděl jazykový problém, teda utlačování ruštiny. Podle sociologických průzkumů se na východě hovoří z devadesáti procent rusky, zatímco na západě je poměr zhruba opačný a v centrální oblasti se uvádí skóre 55 : 45 ve prospěch ruštiny. Pokud by hlavní příčina konfliktů byla jazyková, pak by se ale separatistické tendence měly projevovat i v dalších ruskojazyčných východních oblastech než jen Doněckém a Luhaňském regionu a nějakým způsobem třeba i v samotném Kyjevě. Nic takového se ale neděje. Navíc značná část ukrajinsky hovořících vlastně nemluví ukrajinsky - ale ani rusky - ale jakousi směsí obou jazyků, takzvaným „suržikem“. V Kyjevě je v obchodech a na ulicích spíše slyšet ruština, a to i mezi dětmi a mládeží, ruština je také běžně slyšet v celostátních televizních kanálech - včetně kanálu Kyjevská Rus třeba - pouze rusky třeba vysílá na intelektuální vrstvy zaměřená rozhlasová stanice Věsti. Jazykový problém je tedy nejspíš problémem zástupným.

Další důvodem může být touha rusky mluvících po připojení k Rusku, těch ovšem bylo na východní Ukrajině jen 18 %. V této souvislosti připomeňme období vlády bývalého prezidenta Janukovyče a jeho Strany regionů – on sám i jeho strana měla základnu a hlavní voličské jádro právě tam, na východě. Po vítězství v prezidentských volbách a ovládnutí parlamentu Stranou regionů ale žádné separatistické hnutí nevzniklo. To, co tam chtěli, totiž nebylo připojení k Rusku, ale ovládnutí Ukrajiny. A to se za Janukovyče Donbasu povedlo. Jeho východní gang skutečně ovládl celou zemi – vládu, parlament, oblastní státní administrace, prokuratury, soudy, policii.

A právě toto bylo hlavní a základní příčinou Majdanu – žádné nepodepsání Asociační dohody s EU, ani věznění Tymošenkové. Všem bylo totiž jasné, že Janukovyč ovládající zemi vyhraje i další prezidentské volby a o odstranění jeho zkorumpované vlády nebude moci být ani řeči. A vyjednavači z EU, s nevalným ponětím o ukrajinské realitě, přišli před nejtragičtějším vyvrcholením Majdanu se slavnostní zprávou – Janukovyč souhlasí s předčasnými prezidentskými volbami v prosinci 2014! Pro lidi na Majdanu to bylo sdělení: Janukovyč a jeho donbaská klika vám budou vládnout, dokud vy i vaše děti živi budete!

Evropští vyjednavači pak, spokojeni se svým diplomatickým uměním, odletěli do svých vlastí. Další den nastal masakr.

Podstata a organizování současného protivládního odporu je tak asi někde jinde a spočívá možná v samotném charakteru Donbasu jako hornické oblasti a střediska těžkého průmyslu. Již od starých sovětských časů byla tato oblast propagandisticky využívána – vzpomeňme na slávu horníka Stachanova – i u nás to mělo obdobu v hesle „Jsem horník a kdo je víc!“ Přitáhnout pracovní síly pro tuhle práci bylo jejím úkolem a jaký typ lidí se tím dal zlákat, je nabíledni. (Proto se také v centrálních a západních oblastech uchytila metafora, že ten či onen „má ksicht donbaského typu“). Propaganda také vtloukala místním, že Donbas vlastně živí celý Sovětský svaz – a i po jeho rozpadu zde zůstalo přesvědčení, že živí celou Ukrajinu. Ale tam, kde tedy živili celou Ukrajinu, zároveň vládla bída, nezaměstnanost, kriminalita, alkoholismus, rozvodovost – vrcholem všeho pak byla letitá „tradice“ opožděného vyplácení mezd: horníci i dělníci pracující v těžkých provozech nevěděli, zda vůbec a kdy dostanou výplaty. A tahle kolonka „Mzdová zadluženost“ se objevovala v účetnictví všech ukrajinských vlád. Bez ohledu na to, zda ten který podnik vlastnil soukromník či stát, se zloba a hněv obracela proti Kyjevu. A koneckonců právem, protože kdo jiný má zajistit fungování státu než stát sám.

To všechno se odehrávalo v kulisách krajiny tvořené haldami vytěžené zeminy a dalších hald bůhví čeho a černých jezer kalů – Doněcká oblast se cestovateli z Luhaňska představuje celým lesem komínů, které vypouštějí ohně různých barev. Vítejte v pekle.

To všechno se mělo ovládnutím Ukrajiny Donbaskými změnit.

V reálné ukrajinské ekonomice ovšem panuje ze sovětských dob zděděná politika státního deformování cen formou dotací, subvencí, slev a přirážek, výjimek a dodatků, deformovány jsou ceny zejména energií, tedy plynu, ropy, elektřiny, ale i dopravy nákladní i osobní – a všudypřítomná korupce – od ministrů až po posledního dopravního policistu kdesi v zakarpatském podhůří. Tradice sovětské zde mají kořeny ne méně pevné než tradice britské: dodnes je třeba v půli března slaven „Den dvornika“, tedy toho, kdo doma dělanými košťaty zametá vnitřní dvory.

Ale pokud ekonomické reformy narovnají státem deformované ceny, mohou na Donbase jednoduše zjistit, že neživí vůbec nikoho, ale dokonce ani sami sebe. Že totiž jen těží uhlí, které železnice přepravuje do elektráren, které pak dodávají elektřinu do oceláren a železáren, a ty následně dodávají železo a ocel do strojíren, které zase produkují ty vagóny a těžební zařízení do dolů, aby se mohlo těžit právě to uhlí, které se pak bude přepravovat do elektráren – a to vše dokola. Pokud však začnou platit ceny tržní, mohou rychle zjistit, že to není Donbas, kde žijí, ale Donbabwe.Viník bude ovšem s pomocí ruské propagandy nalezen opět v Kyjevě.

Za východoukrajinskou tragédií tedy zřejmě nestojí ukrajinská proevropská orientace, zájmy vnitropolitické nebo jazykové, či národnostní, ale z větší části deformace zformované ještě ekonomikou a propagandou ze sovětských časů. Ukrajina měla ovšem téměř pětadvacet let na to, aby to změnila. Nová moc bude mít k dispozice patrně jen zlomek toho času a navíc je otázkou, jakou tíhu reforem bude společnost ochotna unést. Ale není zbytí - tím spíše, že rozkolísaná Ukrajina je přesně to, co Rusko chce.