UKRAJINA: Poučení z krizového vývoje
Šest měsíců války je za námi. Přineslo obrovské utrpení ukrajinskému obyvatelstvu a ať už na věci nazíráme jakýmkoliv způsobem, není pochyb, že hlavním viníkem je ruský prezident Vladimír Putin. Pod jeho vedením a na základě jeho rozhodnutí, které nelze nazvat jinak než naprostým lidským i politickým selháním, Rusko zcela bezprecedentně pošlapalo veškeré zásady mezinárodní práva a flagrantně narušilo celistvost a svébytnost Ukrajiny. To je skutečné, to je neoddiskutovatelné a samozřejmě politováníhodné.
Když se ale nespokojíme pouze s tímto konstatováním a nahlédneme dále za kulisy této války, zjistíme, že černobílé vidění konfliktu v řadě případů absolutně nekoresponduje s realitou a čím dál tím více se na obou stranách prohlubuje fatální propast mezi válkou těžce stiženými Ukrajinci, kteří stále věří, že bojují za vlast a za svobodu a že nepřinášejí krvavé oběti zbytečně, a jejich politickou reprezentací, která bojuje také, ale výhradně sama za sebe.
Také proto je půl roku po invazi mír v nedohlednu, když ukrajinské nacionalistické vedení svými často až absurdními požadavky pouze eskaluje situaci a odmítá konstruktivní dialog.
Příkladem budiž nedávné vyjádření Mychajla Podoljaka z kanceláře ukrajinského prezidenta k možnosti mírových jednání :
„Je jen jeden způsob, jak ukončit válku, a to vojenskou porážkou Ruska, vrácením (dosud okupovaných) území Ukrajině, soudem se zločinci a zahájením transformace Ruska. Vůle zvítězit je stejně potřebná jako zbraně. Kompromisy by měly pro lidstvo zhoubné důsledky,“ soudí Podoljak.
Nevím, zda si ukrajinští politici kolem prezidenta Zelenského, tedy současná vládní garnitura napadené země, vůbec uvědomuje, že tady už nekope jenom sama za sebe, ale nese na bedrech zodpovědnost za osud celé Evropy. A to je nutno říct opravdu děsivá představa.
Evropa se přece nemůže i nadále podřizovat záměrům a zájmům jediné vlády. Musíme konečně začít rozlišovat mezi solidaritou se strádajícím ukrajinským lidem a nekritickou podporou kabinetu Volodymira Zelenského. Ten zpravidla o pomoc nežádá, ale diktuje ji, nic nevysvětluje, ale vydírá, na počkání sprostě osočuje a více než odpovědnost za stát deklaruje snahu zůstat u koryta za každou cenu – dokonce i za cenu zničení vlastní země.
Tato válka si již vyžádala desítky tisíc obětí a všimněte si, že se o ně nikdo nestará a hrdina Zelenskyj v téměř fanatickém módu vytrvale odmítá byť jen sebebenepatrnější zmínku o smíru a zastavení bojů. Buď zvítězíme, nebo padneme, to je v kostce étos jeho rétoriky. Nic mezi tím neexistuje. Bylo by mu možné vysvětlit, že tuto válku prostě nelze vyhrát, ale zato v ní všichni můžeme prohrát
Co dále považuji za krajně nepraktický, ba téměř kontraproduktivní nástroj boje (byť principiálně jistě správný), to je mnohými adorovaná politika protiruských sankcí. Ta zatím vůbec neplní svůj účel nebo ho plní zcela nedostatečně. Tedy donutit Putinovo Rusko, aby radikálně přehodnotilo svou agresivní, imperiální politiku a stáhlo své vojáky z Ukrajiny. A to se v důsledku sankcí jednoduše nikdy nestane. Pokud se nám jako úspěch jeví, že Rusové na hranicích s Finskem ostentativně spalují plyn určený pro energeticky krvácející Evropu nebo, že v důsledku sankcí se Rusko čím dál tím více ekonomicky a bohužel i politicky připoutává k Číně, pak můžeme být s výsledky celé akce spokojeni.
Sankce navíc poškozují nejenom ruskou ekonomiku, ale i mnohé evropské, samozřejmě včetně té české.
Přesto bych rád řekl, dobrá, uskrovněme se, je to v zájmu spravedlivé věci. Ale čí zájmy se vlastně naplňují ? Mám nutkavou obavu, že na obětech této války ve skutečnosti nikomu nezáleží. Lidí, kteří bojují a těch, kteří setrvávají v oblastech zasažených válkou se nikdo netáže, jak chtějí žít a pro co jsou ochotni trpět a za co a zda vůbec dokonce umírat. Politická elita Kyjeva je odtržena od reality, a činí tak vědomě, zištně a ryze paternalisticky, vždyť také neslouží jen sama sobě, je pouhou součástí hry velmocí.
Všimněte si ku příkladu, že na nedávném online summitu Krymské platformy se navzdory flagrantnímu faktu, že hlavním a zdaleka nejkrvavějším bojištěm tohoto konfliktu je oblast Donbasu, hovořilo pouze o roli Krymu a potřebě jeho opětovného dobytí. V překladu to znamená, že Západu je evidentně jedno, jak dlouho válka potrvá, kolik lidí zemře a zda Ukrajina coby jednotný stát vůbec přežije – stačí jim jen obsadit strategicky významný Krymský poloostrov, což byl ostatně také jeden z hlavních cílů jejich angažmá na dohodě v Majdanu. Tato válka je průsečíkem zájmů a plánů Západu, který se snaží podrobit si Rusko mocí a ruským imperiálním úsilím obnovit své bývalé pozice a získat državy z dob Sovětského svazu.
Kromě geopolitických mocenských zájmů překresluje mapu Evropy bohužel i bohapustý válečný kšeft, jenž se šikovně maskuje pod hlavičkou nezištné solidární pomoci Ukrajině. Sám papež František nazval obchodníky se zbraněmi a všechny, kteří profitují z této války, „zločinci, kteří vraždí lidstvo“.Zkrátka kšeft je kšeft, tím hůře jde-li o kšeft se smrtí. Zbojařským firmám rostou utěšeně zisky, zatímco státům deficity. Takový je princip obrany demokracie.
Rusko-ukrajinský konflikt momentálně zamrzl, běží na tempomat. Cesta po nekonečné dálnici má sice i možnosti exitů, ale ty jsou tu jen pro zbabělce a kolaboranty. Dokud ještě je koho obětovat, spanilá jízda může pokračovat dál.
A vezeme se všichni.