Organizace spojených národů sklízí spíš posměch. Kdy naposledy se jí zdařilo něco, co hýbalo světem?

Před sedmdesáti lety – ale jen proto, že Stalinova Moskva zasedání bojkotovala – se prosadila ve válce v Koreji. I když Jižní Koreu dodnes střeží američtí vojáci, vystupují pod vlajkou OSN. Před dvaceti lety pomohla při osamostatnění Východního Timoru (při stažení indonéské okupační armády). A pak už nic moc. Až dnes působila opět výjimečně.

Zástupci Ruska a Ukrajiny podepsali v Turecku dohodu, kterou navrhla OSN. Poprvé po pěti měsících války se dospělo k čemusi konstruktivnímu. Ke shodě, že ukrajinské obilí bude mít volnou cestu do světa. To není marginálie. Ukrajina ovládá deset procent světového vývozu pšenice – za Ruskem (18), USA (14), Kanadou (14) a Austrálií (13). Přesněji ovládala, než její vývozní přístavy odřízla válka. Kyjev tvrdí, že na vině je blokáda Ruskem a jeho raketami. Moskva tvrdí, že Ukrajinci si přístavy sami zaminovali. (Ale proč asi? Aby nemohli vyvážet vlastní obilí? Nebo aby je neobsadili Rusové?)

Teď se tento led prolomil, což svět obecně vítá. Tedy hlavně třetí svět, jenž je na ukrajinském obilí závislý. Ale nelze nevidět, že podpis dohody v Istanbulu byl též inscenací, podobně jako pár dnů předtím rusko-íránsko-turecký summit v Teheránu. Tam hrálo roli symbolu už vytěsnění angličtiny. Nápis Sedmý summit hlav států ručitelů astanského procesu byl uveden persky, rusky, leč v latince jen turecky.

Svou symboliku nabídl Istanbul. Nepůsobilo tam Rusko na jisté země jako konstruktivní síla? Jako ten, kdo řeší problém (problém, který napadením Ukrajiny sám zavinil), kdežto Západ působí jako ten, kdo mluví jen o zbraních? Toť otázka do pranice. Politolog Ivan Krastev dělí svět podle postojů k válce na tábor míru (chce dohodu s Moskvou za každou cenu) a tábor spravedlnosti (snaží se potrestat agresora). Instinkt teď napovídá, že dohoda z Istanbulu posílí spíše tábor míru, ale nikoliv mír jako takový.