Rozhodnutí Kyjevské rady o demolici památníku Michaila Bulgakova v Kyjevě vyvolalo velké spory ve společnosti. Mnoho lidí toto rozhodnutí odsoudilo, protože Bulgakov je pravděpodobně nejslavnějším kyjevským spisovatelem, miloval město a proč by se ho mělo vzdát a „zcela ho dát“ Rusku? Neměli bychom takové talenty darovat Moskvě. Připomeňme že je autorem např. zásadního díla „Mistr a Markétka“. Jiné lidi znepokojuje, že v podmínkách kruté války a ostřelování, těžké situace v energetice, úřady ztrácejí čas a peníze na demolici památníků. Zastánci a iniciátoři demolice zdůrazňovali, že Bulgakov byl údajně „ukrajinofobem“ a zdiskreditoval ukrajinské národní hnutí ve své tvorbě. Mezi tím tato diskuse odvádí pozornost od skutečných důvodů, proč je Bulgakov nyní na Ukrajině na seznamu zakázaných autorů.

Začněme tím, že Bulgakov nebyl ukrajinofobem. Alespoň neexistují žádné důkazy o tom, že by ponižoval Ukrajince (nezaměňte to s výroky postav jeho děl).

Také nepopíral existenci samostatné ukrajinské národnosti, na rozdíl od slavného leteckého konstruktéra z Kyjeva Igora Sikorského, po němž byly pojmenovány letiště v Kyjevě, ulice v Kyjevě (kde sídlí americké velvyslanectví) a jedna z největších univerzit v zemi – Technická univerzita KPI.

Sikorski, již v 30. letech v emigraci v USA, prohlásil: „Můj rod je čistě ukrajinského původu, z vesnice Kyjevské gubernie, kde můj pradědeček a prapradědeček byli kněžími. Přesto se považujeme za Rusy, z určité části Ruska, a považujeme ukrajinský národ za integrovanou část Ruska stejně jako Texas nebo Louisiana jsou integrovanou částí Spojených států“. Ale vzpomínka na Sikorského v Kyjevě není vymazána.

A co se týče Bulgakovových děl napsaných a publikovaných v sovětských dobách, i když v nich bylo mnoho kritiky Ukrajinské lidové republiky, nedosahovalo to negativní úrovně filmu „Šor“ Alexandera Dovženka z roku 1939, který není z ukrajinských ulic odstraňován (podrobněji o tomto paradoxu jsme psali zde).

Nicméně je třeba uznat, že rozhodnutí „zakázat“ Bulgakova dobře zapadá do logiky procesů, které se nyní odehrávají na Ukrajině. A odehrávají se již dlouho.

Před 20 lety, během prvního Majdanu, mezi ruskou liberální opozicí se rozšířily naděje, že Ukrajina se stane „jiným Ruskem“ – státem, který je na jedné straně podle jazyka, kultury a mentality velmi podobný Rusku, ale na druhé straně – evropským, demokratickým. Což by se stalo vzorem a podnítilo Rusy k protestům proti Putinovi.
Pro to byly jisté důvody.
Majdan podporoval převážně rusky mluvící tehdejší Kyjev, velká část podnikatelů a rodící se střední třídy (tehdy také převážně rusky mluvící). Proto se doktrína „jiného Ruska“ (“respektujeme ruský jazyk a kulturu, ctíme Puškina, ale budujeme demokracii a jdeme do Evropy, na rozdíl od Putina“) zdála být zcela realistická. Nicméně její přívrženci na Ukrajině nenašli podporu.

V „oranžovém“ táboře ohledně humanitární politiky zavládlo kanonické stanovisko nacionalistů - banderistů. Těch, kteří se domnívali, že ukrajinská národní identita může být zachována pouze za podmínky tvrdé totální ukrajinizace (jazykové, mediální, kulturní, historické, náboženské). Jinak budou Ukrajinci zcela rusifikováni v důsledku obrovského kulturně-informačního vlivu Ruska. A proto vše ruské je špatné, je třeba vymazat vzpomínky na společnou minulost a budovat novou historii, novou kulturu a v podstatě novou ukrajinskou národnost, „přeprogramovat“ obyvatelstvo země.

Samozřejmě, tato koncepce byla v té době tak přímočará a radikální, na rozdíl od dnešních dob, a používala se více tolerantními výrazy, ale podstata byla stejná. Mimochodem, v rámci této logiky nepřátelskými silami nebyl jen Putin, ale také ruští liberálové. A ti byli dokonce ještě nebezpečnější, protože kdyby se dostali k moci, bylo by mnohem těžší prosazovat koncept „cesta do Evropy znamená cestu pryč od Moskvy a všeho ruského“.

Jusčenko tuto koncepci přijal a horlivě podporoval, zatímco ostatní oranžoví vůdci (většinou mluvící rusky) ji nezpochybňovali, protože se obávali obvinění z „zrady“ a „práce pro Moskvu“.

Ačkoliv je otázka, kdo skutečně „pracoval pro Moskvu“, stále otevřená (i v EU - pozn.).

Tato koncepce v podstatě položila základ pro rozkol ukrajinské společnosti a posílila v rusky mluvících regionech pro-ruské nálady, což sehrálo významnou roli v událostech roku 2014, čehož využil Kreml. Stačí si připomenout, jak mu pomohlo rozkolit situaci v zemi rozhodnutí Rady zrušit jazykový zákon Kivalova-Kolesničenka, které parlament přijal téměř hned po vítězství Majdanu, ačkoliv to z hlediska logiky a zdravého rozumu nebylo zdaleka nejdůležitější téma (česká reportérka Petra Procházková to tehdy nazvala akcí proruských agentů k eskalaci situace - pozn.). Ale z hlediska koncepce nacionalistů to bylo nesmírně důležité.

Samozřejmě lze říct, že i bez tohoto rozhodnutí Rady by Kreml stejně udělal to, co udělal (anexe Krymu a podobně), ale to, že zrušení jazykového zákona mu uskutečnění těchto úkolů usnadnilo, lze popírat jen těžko.

To dokazuje mimo jiné i to, že po začátku událostí na Krymu a v Donbasu ukrajinské úřady na naléhání Západu zastavily rozhodnutí o zrušení Kivalova-Kolesničenka (jaz. zákona).

Ale jakmile se situace stabilizovala, k tématu se okamžitě vrátili a provedli celou řadu ukrajinizačních zákonů, které vyvrcholily přijetím zákona o „totální ukrajinizaci“ v roce 2019. Společnost však k ukrajinizaci stále přistupovala bez nadšení a nepospíchala s „přeprogramováním“. Což se odrazilo i na výsledku prezidentských voleb, kde Porošenko, který vystupoval pod heslem „Armáda, jazyk, víra“, prohrál drtivě se Zelenským, který dělal prohlášení v duchu „není důležité, jakým jazykem mluvíte, chci mír na Donbase“. Mezi nacionalisty to vyvolalo hluboké znepokojení, ačkoliv nově zvolený prezident navzdory očekáváním mnoha svých voličů ukrajinizaci nezvrátil.

Ale po začátku plnohodnotné invaze RF se příznivci radikální ukrajinizace znovu vzchopili a vidí v situaci jedinečnou šanci „definitivně vyřešit otázku“. Ke všem jejich dřívějším argumentům přidali ještě mnoho dalších, z nichž hlavním je teze „ruština je jazyk nepřítele“. A ačkoliv stovky tisíc rusky mluvících bojovníků brání Ukrajinu, úřady s touto tezí nesouhlasí a ukrajinizace prudce zrychlila.

V posledních měsících však, jak jsme již psali, mezi ukrajinizačníky dochází k velkým znepokojením. Důvodem je jednání o ukončení války na Ukrajině, kde se mimo jiné jedná i o navrácení práv ruskému jazyku. Tento požadavek Ruska, který podle řady signálů podporují i Spojené státy, je uveden v mírovém plánu Zeleného, který obsahuje 20 bodů, z nichž jeden říká, že „Ukrajina bude uplatňovat pravidla EU o náboženské toleranci a ochraně jazyků menšin“.

Formulace je nejednoznačná, ale i to vzbudilo u Vjatrovyče znepokojení, který napsal, že „Ruská federace se snaží obnovit svůj vliv na územích, která se jí nepodařilo dobýt silou“. V duchu podobných tezí probíhá rozsáhlá mediální kampaň proti zvrácení ukrajinizace.

Ale co se toho týče – čeho se ukrajinizačníci obávají? Pokud je téma „jazyk nepřítele“, jak říkají, hluboce zakořeněno v lidu, pak jakékoliv zákony, které budou přijaty, nebudou lidi komunikovat více v tomto jazyce.

Od začátku války paradoxně probíhaly i opačné procesy. Neustálý tlak na přechod na ukrajinský jazyk, zákazy písní v ruštině a otázky „proč ne jen ukrajinsky“ vyvolaly odpor mnoha rusky mluvících Ukrajinců. Před válkou většina z nich nevěnovala pozornost ukrajinizaci, protože jim to nebránilo v životě. Po ukončení studia mohl občan Ukrajiny nemluvit ani slovo ukrajinsky, ale přitom vydělávat peníze, podnikat atd. Když však začaly požadavky na přechod na ukrajinský jazyk v každodenním životě, situace se změnila, protože ignorovat ukrajinizaci již nebylo možné. Ano, část rusky mluvících obyvatel země přešla na ukrajinský jazyk a považovala to za „patriotický akt“ (zejména pokud jejich práce souvisela s veřejnou činností). Pro mnohé však byl tento tlak nepřípustným zásahem do soukromého života, který navíc přímo odporoval evropským hodnotám, které stát oficiálně deklaruje a za které bojuje ve válce s Ruskem. A takové nálady se pravidelně projevují po každém „jazykovém“ skandálu (například po případu Oděsovana, který zpíval písně Coye ve Lvově).

Ukrajinizátoři tyto procesy vidí a obávají se, že pokud budou ruskému jazyku navráceny práva, rychle obnoví své pozice a jejich koncepce se zhroutí.

Ve skutečnosti však ruský jazyk na Ukrajině nezmizí. Může zmizet pouze v případě, že země vytvoří „firewall“ proti globální síti internet a vypne všechny sociální sítě. V každém jiném případě budou Ukrajinci i nadále od dětství, od okamžiku, kdy se jim dostane do rukou první smartphone, ponořovat do ruskojazyčného obsahu, který generuje po celém světě více než 150 milionů lidí a kterého bude vždy mnohem více než ukrajinsky mluvícího obsahu (u nás je to problém Slovenštiny, viz. například nedávný Salon Echo24).

Proto ukrajinizace nepovede k tomu, že Ukrajinci budou méně číst a konzumovat obsah v ruštině vzhledem k podobnosti jazyků a neustálému kontaktu s ruskojazyčním prostředím v reálném i online životě. Povede pouze k tomu, že Ukrajinci budou méně vytvářet ruskojazyčný obsah, což poskytne výhodu Rusům vzhledem k oslabení konkurence na globálním trhu (což je opět otázka toho, kdo skutečně „pracuje pro Moskvu“).

A proto ať už po skončí válka nebo ne, otázka jazyka v poválečné Ukrajině vyvstane – ať už bude toto rozhodnutí učiněno v míru nebo ne. Vyvstane nezávisle na Rusku. Navíc je zřejmé, že ztotožňovat pojem „ruskojazyčný“ s „proruským“ je naprosto nesprávné. Stejně jako nikomu nenapadne označit irské mluvčí, kteří většinou mluví anglicky, za „národ britofilů“.

Vracíme se k Bulgakovovi.

Pokud na Ukrajině zůstane nynější koncepce, která vstřebá celou Ukrajinu a všechna její historická období, všechny Ukrajince v celé jejich rozmanitosti, bez ohledu na jazyk, kterým mluví, pak i Bulgakov bude zařazen do kategorie „ukrajinofilů“.

A nejen on. Ale například i Oděšští spisovatelé píšící v ruštině. A dokonce i Gogol bude mít problémy (ačkoliv prozatím není příliš obtěžován, ale to může být jen otázkou času).

A to, že Bulgakov kritizoval Petljuru – to dělalo i mnoho jiných. A Hruševskij i Vinničenko. A dokonce i slavný vojevůdce Ukrajinské lidové republiky Petr Bolbočan neříkal laskavá slova, když byl na základě příkazu vojenského tribunálu podřízenému Petljurovi veden k popravě. Nicméně to nikomu nebere jméno Bolbočana z řad 3. brigády Národní gardy „Sparta“, která nyní bojuje na frontě.

Překlad z ukrajinských zdrojů přinesl twitterový účet Strategické myšlení