O „plánu vítězství“, který se ještě včera dával vesměs do „uvozovek“, se již politický mainstream snaží hovořit jako o plánu bez uvozovek. Nicméně, ať s uvozovkami nebo bez, je to plán.

Slůvko „plán“ mám v mysli stále natolik zdeformované érou „plánované ekonomiky“, že stále raději používám jeho opis. Těch má čeština celou řadu: připravovat, organizovat, předvídat, zamýšlet, promýšlet, přemýšlet, koncipovat, předsevzetí, vymýšlet, vytvářet, navrhovat, projektovat, předjímat, uspořádat, příprava, zvažovat, představovat. Nicméně, profanace „plánu“ nastala nikoli jeho významem, ale jeho překroucením. Dávaly se tak plány „měkké“, které se překračovaly o desítky procent a když už se začaly plánovat věci reálněji, nastal i tak problém, jak vysvětlit, že se plán neplní. Byly pak po ruce příčiny neplnění plánu (samozřejmě u JZD to bylo vždycky počasí anebo mandelinky z USA), ale ve výrobě se už sahalo ke „konkrétním příčinám“ – nejprve škodili bývalí kapitalisté (buržoazie) a po letech to dokonce už mohli být i „soudruzi, co udělali chyby a byli po zásluze potrestáni“.

K plánu vítězství, který ukrajinský prezident představil celému světu až na tři tajné dodatky, tak lze přistupovat z mnoha hledisek. Propagandisticky ho vychvalovat jako způsob, jak dostat Rusko na kolena, nebo se zamyslit nad realitou světové politiky a válek, které v současnosti mezi Západem a společenstvím BRICS probíhají v horké nebo bublající fázi. Západ má skutečně vážný problém, protože na jedné straně tlačí přepadený stát Izrael k míru s arabským světem a podporuje také vznik palestinského státu (viz výroky prezidentů USA, Francie, a premiérů Německa a Velké Británie). Na druhé straně se na Západě nikdo z mocných neodváží k tomu samému v případě války na Ukrajině a o jednání s Ruskem se hovoří spíše alibisticky – naposledy německý kancléř Scholz a jeho ochota s ruským prezidentem jednat o řešení války na Ukrajině.

V Česku se o plánu vítězství mluví také spíše alibisticky – stále se opakuje jeho obsah, ale málo se komentují jeho možné důsledky. Dva komentáře, které jsem zaznamenal, se tomuto schématu vyhýbají a jeho autoři plán jednoznačně kritizují. Václav Klaus ve svém stručném komentáři KLAUS: Člověk neví, jestli sní, či bdí. Zelenského „plán vítězství“ je antiplán píše skoro v závěru: Předkládáme-li jakýkoli „svůj“ plán, pak má tento plán smysl jen tehdy, mohu-li ho já sám uskutečnit. Zelenského plán říká, co musí udělat jiní, abych já mohl uskutečnit svůj plán. To není plán, to je výčet jednostranných přání a požadavků. Dovedu si představit, že Kyjev rozzlobila první reakce z Ruska, že by „Kyjev měl vystřízlivět“, ale já si myslím, že každý „střízlivý“ člověk by měl umět rozlišit přání od realistického plánu. Němci tomu hezky říkají „Wunschdenken“, my Češi „přání otce myšlenky“.

V deníku Echo24.cz Daniel Kaiser vítězný plán komentuje pod titulkem Ukrajina v NATO prostě nebude, volně dostupná verze je Ukrajina v NATO prostě nebude (msn.com). O NATO si tak můžeme v komentáři přečíst: Ale na prvním místě stojí stará známá pozvánka do NATO, kterou Zelenskyj opět žádá. Žádá – a nedostane. Přesto generální tajemník Aliance Mark Rutte veřejně ujišťuje, že Ukrajina se členem NATO – někdy – určitě stane, o tom prý není pochyb. Můžeme tedy konstatovat, že věc, která byla pro Rusko prokazatelně casus belli – a to už od roku 2007, kdy ruský prezident Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci narýsoval červenou čáru pro ruské bezpečnostní zájmy, jejímž překročením by bylo přijmout do NATO Ukrajinu a Gruzii –, tento oficiální důvod Ruska, proč válčí, udržujeme při životě.

A ještě jednu poznámku k jednání prezidentů USA, Francie a premiérů Německa a Velké Británie v Německu. Zprávu o jednání přinesl zpravodaj ČT v Německu v Událostech 18.10.2024. Joe Biden navštívil „na otočku“ Německo po zrušené cestě, kde se měl setkat i s ukrajinským prezidentem. Sešel se pouze v „silné čtyřce“ a výsledkem není žádné okamžité pozvání Ukrajiny do NATO a pouze ujištění všech lídrů, že bude podpora Ukrajiny pokračovat. Shody se nedosáhlo ani v použití raket dlouhého doletu do vnitrozemí Ruska.

A na samotný závěr pak další mediální „perličku“ z volební kampaně v USA. Ukrajinský prezident se při setkání s Trumpem údajně nechal slyšet, že buď Ukrajina dostane od Západu to, co žádá, nebo si zajistí jaderné zbraně, což Trump údajně chápal. Protože je ale Trump mediálním mainstreamem stále stejně „milován“, tento systém informací z USA nás upozornil na to, že Trump považuje za viníka války na Ukrajině i Zelenského a jeho politiku. Tím jen opět rozvířil pochybnosti o tom, zda v případě svého vítězství budou USA pod jeho vedením Ukrajinu stále podporovat. Mainstreamová média stále udržují při životě tezi o tom, že se snad Američané budou ve volbách rozhodovat na základě postoje kandidátů k válce na Ukrajině. Co Američany pálí aktuálně ale uvádí PŘEHLEDNĚ: Co rozhodne volby. Boj Harrisové a Trumpa v datech a grafech. Američany nejvíce zajímají vnitropolitické otázky v pořadí Inflace, migrace, zdravotnictví a trh práce s 10 a více procenty mezi dotazovanými. Je zajímavé, že kriminalita, vzdělávání a zahraniční politika skončily se 2 % zájmu respondentů na posledních místech. Nic nového pod Sluncem, protože to, že americké volby nerozhoduje zahraniční politika je všeobecně platný názor a bude to tak i letos.