Dušan Navrátil v článku Ukrajina: Proč v zemi vypukla válka? tvrdí, že válku na Ukrajině odstartoval jistý Volodymyr Parasjuk, který „má na triku ztrátu Krymu pro Ukrajinu, tisíce mrtvých a řadu sestřelených letadel, o dalších materiálních škodách ani nemluvě. Jednou přijde den a Ukrajinci budou tohoto ´sympaťáka´ a tribuna ´revoluce´ proklínat… Co by bylo, kdyby fanatický Parasjuk neprskal na Majdanu…“

Co nejstručněji, a tedy s nutnými vynechávkami, cituji dále: „Jedná se o příběh z 26. února 2014. Lídr strany UDAR Vitalij Kličko vysvětloval tehdy demonstrantům dohodu, kterou opozice s režimem krátce předtím uzavřela. Ukrajinský prezident Viktor Janukovič a opoziční předáci za přispění tří evropských ministrů podepsali úmluvu, která měla na Ukrajině ukončit násilnosti a krizi. Obsahem dohody byl příslib prosincových mimořádných prezidentských voleb, návrat k ústavě z roku 2004 a vytvoření nové vlády národního porozumění… Vtom na podium vlezl Parasjuk, vzal Kličkovi mikrofon a vyhlásil ultimátum: ´Jestli zítra do deseti ráno nevystoupíte s prohlášením, aby Janukovič odstoupil, přísahám, že půjdeme ozbrojeni do útoku.´ Dav na Majdanu toto bouřlivě přivítal a dál to znáte. Dohoda padla. Nakonec, udělejte si vlastní názor na hysterický projev Parasjuka, který možná sehrál roli ukrajinského Gavrila Principa: od úst frkal páru jako Bivojův kanec, až se z toho chlapec na konci úplně zadýchal.“

Jak vidno, tón a popis pana Navrátila jako by vypadl z Rudého práva neblahé paměti v článcích s titulky jako „Kohout dokokrhal“ a podobných.

Celý Majdan sleduji v Kyjevě od samého počátku a popisovanou událost jsem sledoval tak ze vzdálenosti třiceti kroků od zmiňovaných aktérů.

Tedy Kličko vystoupil se zprávou o dohodě, ale místo jásotu, který očekával, sklidil pískot. Byl viditelně šokovaný. Moderátor mítinku (mimochodem nynější ministr kultury) se chopil slova a vyzval k vystoupení šéfa Pravého sektoru Jaroše. Nastalo tedy shánění Jaroše. Ten buď nebyl přítomen, nebo nechtěl vystoupit. Protože s veřejným vystupováním problémy do té doby neměl problém, platí to první: prostě tam nebyl. Z toho ovšem plyne, že Pravý sektor žádnou akci neplánoval. Po několika zmatečných minutách se na podiu objevil zmiňovaný Parasjuk, tuším že také z Pravého sektoru, ale jako jeho obyčejný, k ničemu neoprávněný příslušník, se svým emotivním projevem – emotivním samozřejmě proto, že se odehrál ve dnech po střelbě do demonstrantů s více než stovkou mrtvých, ve dnech, kdy se kolem onoho pódia nosily rakve – ano otevřené: na vysvětlenou k hrubě nemístnému ironizování pana Navrátila – tak je to v ortodoxní církvi zvykem.

Druhý bod: Kličko přišel vítězoslavně na pódium s dohodou uzavřenou s Janukovyčem o předčasných prosincových prezidentských volbách. S tím Janukovyčem, který zfalšoval coby běžný prezidentský kandidát volby už v roce 2004 a který měl v té chvíli ve své moci naprosto celý státní aparát, do posledního šéfa oblastních a místních administrací, armádu, vnitro, prokuraturu, volební komise všech úrovní – zkrátka všechno. Neboli Kličko demonstrantům v podstatě nabídl, že Janukovyč zůstane prezidentem na dalších pět let. Jenže Majdan nechtěl dohodu s Janukovyčem – nejméně už od prosince minulého roku bylo hlavním heslem Majdanu „Pryč s tou bandou!“ - s Janukovyčem ovšem na prvním místě. A do toho na konci února přišlo ono vraždění. A Kličko přišel s dohodou!

Žádný ozbrojený ani neozbrojený pochod se nekonal, Janukovyč prostě dostal strach a zmizel. Přitom navíc ti nejlépe „ozbrojení“ demonstranti – chodil jsem mezi nimi – měli baseballovou pálku, na hlavě zednickou nebo motocyklistickou přílbu a na nohách hokejové chrániče. Někteří také podomácku dělané štíty – proti puškám ostřelovačů byly ovšem k ničemu. Na Institutské ulici stále stojí ocelový kandelábr pouličního osvětlení prostřelený ve výši hlavy stojícího muže.

Tedy zmiňované vystoupení Parasjuka se odehrálo po masakru na Institutské, nikoli před ním, tedy ve chvíli, kdy jakékoli jednání s Janukovyčovou bandou už vůbec nepřicházelo v úvahu. Zdůrazňuji na Institutské – záběry oblíbené panem Navrátilem a jemu podobnými - s házením Molotovových koktejlů a kamenů pocházejí z ulice Hrušovského, zatímco 99 % obětí padlo na ulici Institutské. Dodnes není jasné, kdo byli oni agresivní útočníci na Hrušovského – docela dobře to mohli být provokatéři. Kyjev byl v té době plný nájemných rváčů z východu, takzvaných „titušek“. Pohybovali se v houfech a i v největších mrazech chodili v teniskách a sportovních bundách. Pro skutečné demonstranty mělo totiž smysl jediné: udržet Majdan, nenechat se rozehnat. Nikoli útočit na policisty – to nedávalo smysl.

Navíc ulice Institutská (stejně jako Hrušovského) vede z Majdanu do poměrně prudkého kopce a byly na ní (jsou tam ostatně dodnes) tři řady barikád, vzdálených od sebe nějakých sto padesát metrů – z té první ani druhé by nikdo nikam nedohodil a i z té třetí to je k nejbližší budově – patří k parlamentu a z jeho střechy stříleli odstřelovači – dalších nějakých dalších dvě stě metrů. Neboli ony barikády měly čistě obranný charakter, protože ona ulice ústí přímo na Majdan.

„Ukrajinci chtějí do západní Evropy,“ píše Navrátil, „ale to video, ta otevřená rakev, ty emoce, ten fanatismus, to neukazuje ani na vysmívaný ´Balkán´, ale přímo do Saúdské Arábie, kde se chystají ´mohamedáni´ kamenovat Satana…"

Je samozřejmě marné autorům článků typu a stylu „Kohout dokokrhal“ cokoliv vysvětlovat, protože mají názor dávno hotový a fakta je nezajímají - ačkoli k Ukrajině byli nejblíže tehdy na dovolené v Tatrách. Ale když sprostoty, jako v citovaném článku, přesáhnou určitou mez, je třeba alespoň reagovat.

Kyjev, 6.8.2014