Dnes bych vám rád přepsal jednu kapitolu z knihy O válce slavného Carla von Clausewitze. (Za pomoc s redakcí děkuji kamarádovi Honzovi, i tak mi úprava zabrala dost času, skoro jako napsat vlastní text). Připomínám, že níže uvedený text vznikl po napoleonských válkách a jeho relevance k nynější válce na Ukrajině je přitom stále autentická i po dvou stech letech.

Šestadvacátá kapitola - Ozbrojené hnutí lidu

Lidová válka je v kulturních zemích Evropy úkazem devatenáctého století. Má přívržence i odpůrce; odpůrce buďto z politických důvodů, protože ji pokládají za revoluční prostředek, za uzákoněný stav anarchie, který je společenskému řádu uvnitř země zrovna tak nebezpečný jako nepříteli mimo zemi; anebo odpůrce z vojenských důvodů, kteří se domnívají, že výsledek neodpovídá vynaložené síle. První důvody se nás tu netýkají, protože zkoumáme lidovou válku jen jako bojový prostředek, tedy v jejím vztahu k nepříteli; k druhému důvodu však poznamenáváme, že lidová válka je důsledek průlomu v starých hradbách, jimiž byl do dnešních dob válečný živel uměle spoután, rozšířením a zesílením celého procesu kvašení, kterému říkáme válka.

Systém rekvizicí, narůstání vojsk do obrovských rozměrů, díky tomuto systému a všeobecné branné povinnosti, používání zeměbrany - to všechno jsou věci, které, vycházíme-li z tehdejší úzce ohraničené soustavy vojenství, jsou výrazem stejné tendence a jejím výrazem je i výzva k obraně země čili ozbrojené hnutí lidu. Jestliže první z těchto nových pomocných prostředků jsou přirozeným a nutným důsledkem stržených závor a jestliže vystupňovaly sílu toho, kdo jich poprvé použil, tak mocně, že to zároveň strhlo i druhou stranu, takže se jich musela také chopit, pak tomu tak bude i s lidovou válkou.

Ve většině případů národ, který by ji použil s rozumem, získal by poměrnou převahu nad národy, které ji odmítají. Je-li tomu tak, zbývá jen otázka, je-li vůbec toto nové zesílení válečného živlu na prospěch lidstvu či nikoli; otázka, na kterou by se jistě dalo odpovědět stejně jako na otázku války samé - přenechme obě filosofům. Ale mohli bychom se také domnívat, že síly, které si vyžádá lidová válka, mohly by být použity s větším úspěchem, kdyby se vynaložily na jiné bojové prostředky; jenže není zapotřebí obšírného zkoumání, abychom se přesvědčili, že na tyto síly se nevztahují ustanovení o vojenské službě a nelze jich používat libovolně. Podstatná část těchto sil, totiž mravní prvky, se dokonce dostanou ke slovu teprve při válečném použiti.

Netážeme se už tedy: Jak drahý je odpor, který klade celý národ se zbraní v ruce? Ale ptáme se: Jaký vliv může mít tento odpor, jaké jsou jeho podmínky a jak ho lze použít?

Je přirozené, že tak rozptýlený odpor se nehodí k velkým úderům soustředěným v čase a prostoru. Jeho účinek se řídí podle plochy, jako ve fyzice proces vypařování. Čím větší je plocha a kontakt, v němž je s nepřátelským vojskem, tedy čím víc plochy toto vojsko zabírá, tím větší je účinek ozbrojeného hnutí lidu. Rozrušuje samy základy nepřátelského vojska jako tiše stravující plamen. Protože potřebuje k uplatnění čas, vzniká, zatímco na sebe takto vzájemně působí oba živly, stav napětí, které buďto ponenáhlu povoluje, je-li lidová válka někde potlačena a jinde pomalu hasne, anebo vede ke krizi, obklopí-li plameny tohoto všeobecného požáru nepřátelské vojsko a donutí je, aby vyklidilo zemi, než je stihne úplný zánik. Aby takovou krizi způsobila pouze lidová válka, to předpokládá buďto takovou plochu dobyté říše, jakou kromě Ruska nemá žádný evropský stát, nebo nepoměr mezi armádou, která vtrhla do země, a plochou země, jaký se ve skutečnosti nevyskytuje. Nechceme-li se tedy honit za přeludy, musíme si představovat lidovou válku ve spojitosti s válkou stálého vojska a obojí spojeno celkovým plánem. Lidová válka může být účinná jen za těchto podmínek:

1. Válka musí být vedena ve vnitrozemí.

2. K rozhodnutí nedochází v jediné katastrofě.

3. Válčiště musí zabírat značné území.

4. Národní charakter musí podporovat akce.

5. Země musí mít značné členitý a neschůdný terén, ať už vlivem hor, lesů a bažin nebo vlivem rázu zemědělských kultur.

Nerozhoduje, zda je obyvatelstvo početné, nebo ne, neboť o lidi přitom určitě nebude nouze. Rovněž tak přímo nerozhoduje, nebo by to alespoň nemělo rozhodovat, zda jsou obyvatelé chudí nebo bohatí, ale nesmí se zapomínat, že třída chudých lidí, zvyklá na namáhavou práci a odříkání, má také více válečného ducha a je odolnější.

Účinku lidové války nesmírně napomáhá rozptýlenost obydlí, jak je tomu v mnoha oblastech Německa. V takovém případě je země členitější a pokrytější, cesty jsou horší, i když početnější, mnoho nesnází ztěžuje ubytování vojska a především se v malém opakuje specifická vlastnost, kterou má lidová válka ve velkém, že se totiž princip odporu vyskytuje všude a nikde. Bydlí-li obyvatelé pohromadě ve vesnicích, obsadí se ohniska nepokojů vojskem nebo se třeba i za trest vyplení, vypálí atd., což se však dá stěží provést mezi vestfálskými sedláky.

Domobrana a ozbrojené lidové houfy nemohou a nemají být zasazeny proti hlavním silám nepřítele, ba ani ne proti silným a početným sborům, takové skupiny nemají rozdrtit jádro, nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích. Činnost těchto houfů má vzplanout v provinciích, které leží stranou válčiště a kam útočník neposílá své vojsko, a má tyto oblasti zbavit každého vlivu útočníkova. Taková bouřková mračna, která se nahromadí po stranách válčiště, mají táhnout za útočníkem a sledovat ho, kam se vrtne. Tam, kde se ještě neobjevil nepřítel, nechybí odvaha postavit se do boje proti němu, a tento příklad ponenáhlu podněcuje i masu obyvatel přilehlých oblastí. Tak se šíří oheň jako požár stepí a zachvacuje nakonec i prostor, kde má útočník základnu; zasahuje jeho spojovací linii a ohlodává nit života, na níž závisí jeho existence.

Neboť i když nemáme přehnané představy o všemohoucnosti lidové války, i když ji nepokládáme za nevyčerpatelný, nepřemožitelný živel, proti němuž pouhá vojenská moc nic nezmůže, jako nezmůže nic proti větru nebo dešti, zkrátka i když svůj úsudek nezakládáme na květnatých výrazech letáků, přece musíme přiznat, že ozbrojené sedláky nemůžeme před sebou hnát jako oddíl vojáků, kteří se drží jeden druhého jak stádo a obyčejně jdou rovnou za nosem, kdežto sedláci se rozprchnou před úderem nepřítele všechny strany a nepotřebují k tomu důmyslný plán.

Tím se pochod každé jednotky v horách, v zalesněném nebo jinak velmi členitém terénu stává velmi nebezpečným; neboť každou chvíli se může pochod proměnit v boj, a když už dávno nebylo ani slechu po nepříteli, mohou se kdykoli objevit na zádi proudu titíž sedláci, které dávno předtím zahnalo jeho čelo. Jde-li o ničení cest a zatarasování úzkých silnic, pak se prostředky, kterých používají přední stráže nebo vojenské přepadové oddíly, mají k prostředkům, které si dovede opatřit masa pozdvižených sedláků, asi v takovém poměru jako pohyby automatu k pohybům člověka.

Nepřítel nemůže proti působení domobrany podnikat nic jiného, než že odesílá mnoho houfů, aby doprovázely jeho přísun, aby obsadily vojenské stanice, průsmyky, mosty atd. Tak jako budou první pokusy domobrany nepatrné, tak budou slabé i tyto vysílané houfy, protože je tu obava před velkým tříštěním sil; na těchto slabých houfech se pak obyčejně teprve jak náleží vznítí oheň lidové války, na několika místech se je podaří zdolat, roste pak odvaha i chuť k boji a intenzita tohoto boje se stupňuje, dokud nedosáhne vrcholu, který má rozhodnout o výsledku.

Podle našich představ se lidová válka musí podobat mlhavé bytosti z mračen: nikde se nesmí zhustit v pevné těleso, sic nepřítel nasadí proti tomuto jádru přiměřenou sílu, rozbije je a zajme spoustu lidí; pak klesne odvaha; všichni se domnívají, že to hlavní je už rozhodnuto, že další úsilí je marné, a zbraně vypadnou lidu z rukou. Ale na druhé straně je přece jen zapotřebí, aby se tato mlha na některých místech zhustila v hustší masy a aby vytvořila hrozivé mraky, z nichž jednou může vyšlehnout prudký blesk. Taková místa jsou hlavně na křídlech nepřítelova válčiště, jak už jsme pověděli. Tam se musí ozbrojené hnutí lidu semknout do větších a uspořádanějších celků, rozmnožených nepatrně o jednotky stálého vojska, tak aby už nabylo vzezření pravidelného vojska a aby bylo s to odvážit se větších akcí.

Čím dál od těchto míst musí ubývat intenzity domobrany směrem k týlu nepřítele, kde je vystavena jeho nejsilnějším úderům. Zmíněné hustší celky jsou určeny k tomu, aby přepadávaly početnější posádky, které nepřítel nechal za sebou, mimo to nahánějí strach a budí obavy, zvyšují mravní dojem celého hnutí; bez nich by celkový účinek nebyl dostatečně mohutný a celá situace by dostatečně nepřítele neznepokojovala.

Nového záměrného zformování celého lidového ozbrojeného hnutí dosáhne vojevůdce nejsnáze drobnými houfy stálého vojska, kterými podpoří domobranu. Bez takové podpory určitým počtem vojáků stálého vojska, která slouží k povzbuzení, bude obyvatelům většinou chybět důvěra i touha sáhnout po zbrani. Čím silnější pak jsou houfy, které k tomu vojevůdce určí, tím silnější bude přitažlivost, tím větší bude lavina, která má zavalit nepřítele, Ale má to své meze; neboť by jednak bylo zhoubné, kdybychom pro tento podružný účel rozdělili celé vojsko, rozpustili je v domobraně a vytvořili tak rozlehlou, všude slabou obrannou linii, přičemž bychom mohli mít jistotu, že vojsko i domobranu stihne stejně důkladná porážka, jednak také, jak se zdá, ukazuje zkušenost, že když je v provincii příliš velké množství pravidelného vojska, ochabuje obyčejně energie a účinnost lidové války. Je tomu tak za prvé proto, že to přitahuje do provincie příliš mnoho nepřátelského vojska, za druhé proto, že se potom obyvatelé spoléhají na vlastní stálé vojsko, za třetí proto, že přítomnost příliš velkého množství vojska příliš vyčerpává síly obyvatel v jiném ohledu: totiž ubytováním, poskytováním přípřeží a povozů, dodávkami atd.

Jiný prostředek, jak se dá zabránit příliš účinné reakci nepřítele na lidovou válku, znamená zároveň hlavní zásadu, jak této války použít; je to zásada: u tohoto velkého strategického prostředku obrany nedopustit téměř nikdy nebo vůbec nikdy, aby došlo k obraně taktické. Boj domobrany má stejný ráz jako každý boj s méně kvalitním vojskem: velký elán na počátku, ale málo chladnokrevnosti a vytrvalosti. Dále záleží málo na tom, jsou-li masy domobrany přemáhány a zatlačovány, neboť s tím se tu počítá, ale domobrana nikdy být zdeptána příliš velkými ztrátami na mrtvých, raněných a zajatých; takové porážky by brzy udusily žár.

Obě tyto osobité okolnosti však úplně odporují povaze taktické obrany. Obranný boj vyžaduje neutuchající, pomalé, plánovité působení a rozhodnou odvahu; pouhý pokus, kterého se vzdáváme, kdy chceme, nemůže vést v obraně nikdy k úspěchu. Má-li tedy domobrana převzít obranu nějakého úseku terénu, nesmí nikdy dojít k rozhodujícímu hlavnímu obrannému boji; byla by pak zničena, i kdyby jí byly okolnosti sebepříznivější. Může a má tedy hájit přístupy do hor, hráze v močálu, přepravy přes řeku, dokud může, ale jakmile její obrana začne selhávat, má se raději rozprchnout a pokračovat v obraně nenadálými přepady, než se dát zatlačit a sevřít do těsného, posledního útočiště, do vysloveně obranného postavení.

I když je lid sebestatečnější, i když má sebebojovnějšího ducha, sebevětší nenávist k nepříteli, sebepříznivější terén, je nepopiratelné, že lidová válka se v příliš hustém ovzduší nebezpečí nemůže udržet. Má-li někde hořlavina plát velkým plamenem, musí k tomu dojít na vzdálenějších místech, kde má hodně vzduchu a nemůže být uhašena naráz.

Po těchto úvahách - které jsou spíše vyciťováním pravdy než objektivním rozborem, protože k lidové válce vůbec docházelo jen zřídka a protože ti, kdo ji dlouho pozorovali na vlastní oči, o ní pověděli příliš málo – je třeba říci už jen to, že strategický plán obrany může brát v úvahu součinnost ozbrojeného hnutí lidu dvojím odlišným způsobem, totiž: buďto jako poslední pomocný prostředek po prohrané bitvě, nebo jako přirozenou pomoc, dříve než je svedena rozhodující bitva. V druhém případě je předpokladem ústup do vnitrozemí a takový nepřímý způsob reakce, o jakém jsme mluvili v osmé a čtyřiadvacáté kapitole této knihy. Zde tedy už jen několik slov o nasazení domobrany po prohrané bitvě.

Žádný stát se nesmí domnívat, že jeho osud, totiž celá jeho existence, závisí na jedné bitvě, byť byla sebevíc rozhodující. Je-li poražen, může vynaložení nových vlastních sil a přirozené oslabení, které utrpí každý útok, trvá-li dlouho, způsobit obrat anebo může přijít pomoc zvenčí. Na smrt je stále ještě dosti času, a jako je přirozené, že se tonoucí chytá stébla slámy, tak také přirozený řád mravního světa způsobuje, že se národ pokouší o záchranu posledními prostředky, vidí-li, že byl vržen na okraj propasti.

Byť byl stát vzhledem k svému nepříteli sebemenší a sebeslabší, nemá se vyhýbat tomuto poslednímu vynaložení sil, sic by se muselo říci, že už v něm není duše. To nevylučuje možnost zachránit se před úplným zánikem za cenu draze vykoupeného míru, ale ani takový záměr nevylučuje užitečnost nových obranných opatření; neztěžují ani nezhoršují mír, ale usnadňují jej a zlepšují. A jsou ještě užitečnější, očekáváme-li pomoc od těch, kdo mají zájem na naší záchově. Vláda, která po prohrané hlavní bitvě myslí jen na to, jak by národ rychle uložila do lůžka míru, a zmožena pocitem velké zklamané naděje, nemá už ani odvahu, ani chuť napnout všechny síly, dopouští se tedy v každém případě ze slabosti velké nedůslednosti a ukazuje, že si vítězství nezasluhovala a že snad právě proto ani nebyla vůbec schopna je vybojovat.

I když je tedy porážka, kterou stát utrpí, seberozhodnější, musí být s ústupem do vnitrozemí uvedena v život účinnost pevností a ozbrojeného hnutí lidu. V tomto ohledu je výhodné, jsou-li křídla hlavního válčiště ohraničena horami nebo jinými velmi těžko přístupnými končinami, které pak vystoupí jako bašty, jejichž strategický boční tlak ohrožuje vetřelce. Je-li vítěz plně zaměstnán svými obléhacími pracemi, zanechal-li všude silné posádky, aby vytvořil spojovací linie, nebo odeslal- li dokonce sbory, aby si uvolnil lokty a udržel v pořádku sousední provincie, je-li už oslaben nejrůznějšími ztrátami na živé síle i bojových prostředcích, pak nastala pravá chvíle, kdy obráncova armáda musí znovu vstoupit na kolbiště a vyvést útočníka v jeho stísněné situaci z rovnováhy vhodně zasazeným úderem.“
Konec kapitoly.

Ukrajina postupuje přesně takto, jako by jí von Clausewitz radil. Všechno to tam je. A tato taktika nese ovoce – spolupráce řádného a lidového vojska, tj. rekrutů, kombatantů, lidí, kteří odtahují tanky svými traktory a poskytují informace o pohybech vojsk, to všechno způsobuje ruské armádě problémy. Vytrvalost v obraně proti silnějšímu útočníkovi skutečně přináší možnost zahraniční podpory (zbraně, peníze, dobrovolníci, sankce) a také už se ozývají provincie Ruska, které chtějí využít jeho oslabení (bohužel je to zase Ázerbájdžán, který šikanuje Arménii, což je naprosto špatně). Je možné, že se na odpor postaví i další provincie a Rusku začnou ještě zajímavější časy.

Podle všeho se Rusové čím dál více brání bojovat v téhle válce (přejeli tankem vlastního důstojníka), jejich rádiová komunikace stojí za poslech (protože ji nešifrují, slyšet ji může každý – mimochodem jsou tam i přímé rozkazy k palbě na rezidenční čtvrti; je to rozkaz ve stylu „stáhneme vlastní jednotky a vybombardujeme to“), a ukrajinská armáda má víc tanků, než měla na začátku války, protože ty tanky bere Rusům (kteří přišli o stovky kusů). Mimochodem ta schopnost online sledování a vyhodnocování rádiové komunikace dobrovolníky z celé planety je cosi nového a velmi zajímavého.

******

Převzato se svolením autora z jeho Facebooku, kde publikuje zcela neformálně pro své přátele a jejich přátele na Facebooku, takže to je co nejvíc srozumitelné, krátké a většinou bez zdrojů, které se ale dají snadno dohledat a doplnit.