Tento díl jsem napsal už v červenci, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli ho mám publikovat, protože se věnuje poměrně obecnému tématu, a to ofenzivě (ale mé odhady se příliš nezměnily). Už v zimě předvídali někteří komentátoři, že jen co opadnou sněhy a vyschne půda, začne jarní ofenziva. Pak zase letní. Předháněli se ve spekulacích, kam povede a jak bude rychlá (vesměs se shodovali, že se nasadí západní technika, a někteří si mysleli, že do Vánoc je hotovo. Kde jsem to jen slyšel). To vše mě nechávalo chladným, protože kromě praktické jistoty, že nějaká ofenziva bude, nikdo z komentátorů nemohl vědět, jaká a kudy (samozřejmě, že se dalo tak nějak přibližně náhodou trefit, ale upřímně – kdo by na to vsadil svou kariéru, o životu nemluvě).

Nyní však ofenziva běží, víme zhruba kudy a dostala se do fáze, že Medveděv vyhrožuje, že pokud uspěje, použije Rusko jaderné zbraně (takže si zřejmě myslí, že by uspět mohla). Naopak naši novináři začínají panikařit, že ofenziva nefunguje. Tak tedy ofenziva dostane svůj článek. (O jaderných zbraních jsem už psal, takže zase někdy příště). Pokusím se psát stručně – bezpochyby se najde hodně čtenářů, kteří napíší „a ještě jsi zapomněl na tohle“ nebo „ještě jsi mohl popsat tento aspekt“. Jistě budou mít pravdu, ale dlouhé je to už tak.

1) Proč ofenziva?

To není snadné rozhodnutí, z vojenského hlediska má někdy smysl nedělat nic. Například když vašeho protivníka sužují sankce (Rusko už opatrně připustilo, že mu přece jen trochu vadí, a padla hranice 100 rublů za euro) a vaši spojenci dodávají zbraně a je šance, že s přibývajícím časem jejich výrobní kapacity stoupnou. Jenže z politického hlediska to nejde, i kdyby to třeba z operačního dávalo smysl. Za prvé, západ dodává zbraně a chce vidět výsledky. Vůle západu je závislá na tom, co Ukrajina dělá – kdyby na dodávkách zbraní seděla, hůř by se to veřejnosti vysvětlovalo. Za druhé, je tam velký vnitropolitický tlak. Ukrajinci chtějí, aby okupované území bylo osvobozeno – a každé čekání znamená, že toho bude méně a méně k osvobození. Operační hledisko pak je také bráno na zřetel – Rusko přeci jen také vyrábí či zprovozňuje uloženky, staví fortifikace a podobně. Ukrajina se tedy rozhodla, že ofenziva musí být.

2) Proč tudy?

Už před ofenzivou se probíraly možnosti, kudy na to. Je prakticky vyloučeno ruská obranná postavení obejít – na jihu je moře, na druhé straně Bělorusko. Musejí je tedy prorazit. Dává naprostou logiku prorazit je směrem k Azovskému moři. Za prvé, je to ani ne 100 kilometrů. Za druhé, mezi ruským vnitrozemím a Krymem vedou dvě cesty – Kerčský most (násobně poškozen, doprava uzavřena, a i další mosty z Krymu poškozeny) a železnice okupovaným územím. Ta nevede po pobřeží, takže i postup do hloubky pár desítek kilometrů dostane tu železnici do dostřelu ukrajinských zbraní (čím blíž se dostanou, tím více druhů zbraní mohou zapojit; ideální by bylo ji obsadit, ale už vzdálenost v desítkách kilometrů znamená ohrožení). Pokud se jim to povede a zároveň zatlačí v chersonské oblasti, ruským vojskům reálně hrozí, že tam zůstanou bez zásob. Cesta k Azovskému moři se tak nabízí. Nebudu se pouštět do debat o podrobnostech, kterou vesnici kdy obsadili, na celkovém pohledu to nic nezmění. Pokud bych si musel tipnout, tak by to mohlo být někde u města Tokmak, protože tam je železnice blízko a je to jediná trať a nedá se objet. V případě jejího přerušení (a to nemusí znamenat její obsazení, postačí vyřazení, například dělostřelectvem) je ruská logistika střelená do nohy, protože je velmi závislá na vlacích (a ty jim v takovém případě nepřijedou ani z Krymu, ani z vnitrozemí); bude to muset jít jen automobily a loděmi (a to znamená, že to dobře nepůjde).

3) Proč jim to tak trvá?

To je dobrá otázka. Za prvé, v době dronů a extenzivního užití dělostřelectva je prakticky vyloučeno udělat velké soustředění vojsk, proto je třeba útočit v menších jednotkách. Za druhé, je potřeba provádět průzkum bojem (protože vy třeba víte, že někde jsou Rusové, ale jaká je jejich palebná síla, jejich morálka, co přesně můžete čekat, to třeba dost přesně nevíte). A zejména za třetí, Rusové své pozice přes zimu opevnili. To umí dobře. Postup přes území, které protivník opevnil, je jedna z nejhorších věcí, kterou může útočící armáda podstoupit.

Související otázkou by však bylo, proč nechali Rusům dost času na opevnění – vždyť na to měli celou zimu a většinu jara. Ozývají se kritické hlasy, že ofenziva měla začít daleko dříve a být daleko intenzivnější. Tuto otázku je však těžké posoudit například bez podrobné znalosti ukrajinské logistiky, výcviku a dalších podotázek. Mezi úvahami „teď by to bylo ideální“ a „teď by to šlo“ může být propastný rozdíl. Úvahy na téma „co by bylo, kdyby“ nechám proto někomu jinému (ideálně nějakému generálovi, který se k tomu vyjádří po válce), a nastíním to, co je teď.

4) Jak se opevnili?

Jedná se o polní opevnění. Nepředstavujte si pás léta budovaného betonového opevnění, jako třeba na Hlučínsku (naše předválečné opevnění), spíš něco jako kombinaci zákopů, min, překážek, provizorních bunkrů, využití budov a nakonec i nově zbudovaná opevnění, to vše doplněné o vojáky a techniku (i.e. drony, vrtulníky, dělostřelectvo atd.)

a) miny

Rusové milují miny. Mají jich spousty a pranic se netrápí tím, že jich tam spousta zbude po válce (berou to leda jako bonus). Miny mohou být protipěchotní, které vesměs „jen“ utrhnou nohu, což je žádoucí – zraněný váže síly nepřítele (musejí ho ošetřit a odvézt), demoralizuje je (protože jeho kolegové ho vidí a slyší), zatěžuje sociální systém nepřítele a demoralizuje ho. Pro mě cosi nepředstavitelného, pro ruskou doktrínu rajská hudba. Mohou být protitankové, které vyřazují techniku (to nemusí nutně znamenat vyřazení posádky, západní technika má za úkol posádku chránit i v takovém případě a docela se jí to daří). Jsou i různé speciální miny, ale netřeba zabíhat do podrobností.

Navíc miny musíte odstraňovat. To není samo o sobě zas tak těžké, když na to máte správné lidi a techniku, ale je to velmi těžké, když u toho na vás střílejí (pozn. – a oni střílejí). Odminovávání pod palbou je těžké a zdlouhavé. Navíc je možno zaminovávat i na dálku, prostřednictvím dělostřelectva, takže Ukrajinci něco odminují a na cestě zpátky je čeká překvapení. Nebo čeká na druhý sled, který následuje první tou cestou, o které si myslí, že není zaminovaná. To vše postup neskutečně komplikuje.

b) překážky

Betonové jehlany, oceloví ježci, příkopy a mnohé další. Platí obecné pravidlo – překážka, která není kryta palbou, není překážka (protože ji lze v nějakém čase překonat). Ovšem jestliže Rusové překážky palbou kryjí, čas, nutný na překonání překážky, trávíte pod palbou, takže se to jen tak nepovede.

c) bunkry a zákopy

Velmi stručně - zákopy jsou docela jednoduché, kopou je vojáci i stroje. Poměrně dobře chrání před přímou palbou, omezují účinek i palby nepřímé. Bunkry nemusí být betonové, už přikrytí zákopu poraženými kmeny stromů a zasypání hlínou a drny pozici nejen maskuje, ale i zabraňuje tomu, aby do zákopu něco vletělo (třeba granát z dronu, střepiny atd.). Zákopy se budují klikatě, aby nebylo možné palbou nebo výbuchem pokrýt velký úsek zákopu, a v několika řadách, aby ustupující obránce mohl ustupovat krytě a mohl se pokusit o protiútok.

5) nelineárnost postupu

Z výše uvedeného také vyplývá jedna neintuitivní věc – postup na linii obrany není lineární, ani když se daří. V okamžiku, kdy se opevnění nepřítele překonává, postup je pomalý. Pokud dojde ke zhroucení obrany, je najednou útok rychlý, protože pointa obrany je odolávání útoku menším množstvím vlastních jednotek, často bez velké mechanizace. Jenže nepřítel není idiot (ani Rusové nejsou, mají i zkušené velitele a navíc se adaptují) a zatímco vám se zásobovací linie a křídla postupem prodlužují, protivník přisouvá jednotky a materiál pro protiútok efektivněji (a buduje další obranná postavení). Proto je možné, že se útok rozvine a protivník nic z toho nestihne, nebo to stihne a postup se zase zastaví (a pak se stane něco dalšího – útok jinde, protiútok atd.).

Tedy – kdo čeká, že začne útok a ten bude pokračovat, dokud se nezastaví po kotníky v Azovském moři, ten se pravděpodobně nedočká, bude to proměnlivé a komplikované, bude to sestávat z různých pokusů a průlomů a neúspěchů a protiútoků. Jen velmi optimistický scénář by byl takový, že se zopakuje rychlá nečekaná ukrajinská ofenziva z loňského roku.

6) ztráty techniky

Rusové rádi ukazují záběry zničené západní techniky. Správná reakce je – „no a co, je válka.“ Asi těžko můžeme předpokládat, že se námi poskytnutá technika ve válce nezničí. Nota bene, pokud má sloužit k průchodu opevněným postavením. Smiřte se s tím, že se tam prostě všechno zničí, rozbije, vystřílí, ztratí a pokazí. Je v ukrajinském zájmu postupovat efektivně a šetřit si své životy a stroje, předpokládejme tedy, že se o to v rámci možností snaží.

7) závěr

Co tedy očekávat od ofenzivy? Ani neskončí za týden, ani není ztracena. Je a bude ze začátku pomalá, pak možná rychlejší, možná se naopak v nějaké fázi zasekne. Nic z toho automaticky neznamená chybu nebo neúspěch. Začnou se objevovat i zprávy o nepovedených pokusech a protiútocích. Válka ještě nějakou dobu potrvá, západní technika není nezničitelná a bude ničená ve velkém množství. Pokud se Ukrajinci nechtějí vzdát svého území, jiná možnost není. Není třeba podléhat ani optimismu (že už to brzy skončí), ani pesimismu (že se vše zaseklo). Ofenziva probíhá, rezervy čekají na nasazení, to je vše.