Předseda Konzervativní strany Jan Kubalčík napsal pozoruhodnou esej o ruské invazi na Ukrajinu. Esej je uvedena tím, že „diskuse jsou podružné, důležitý je výsledek“. Bohužel, o výsledku nic nepíše.

Dnes se v mediálním prostředí nosí porovnávání ruské invaze s počínám Německa na počátku II. světové války. Vladimir Putin (alias Putler) a Rusko jsou líčeni jako novodobí nacisté a protože údajně 70 % Rusů ruskou invazi schvaluje a zbytek až na pár světlých protiválečných aktivistů mlčí, Rusko je fašistický stát a mělo by být „zadupáno do země“.

Ukrajinský prezident je líčen jako současný Winston Churchill a připomíná se zejména Churchillova věta, že mnichovskou dohodou chtěla Velká Británie s Francií uchlácholit Adolfa Hitlera a zachránit mír a místo toho je čekala hanba a válka. Jednání s Ruskem proto nemohou být vážně vedena, dokud v Rusku „nepoteče červená“, jak tvrdí jistý politolog. O jednáních se mediálně hovoří jako o něčem, co Rusko stejně nebere vážně. Ti, kdo jako například Turecko hovoří o pokroku ve sbližování názorů mezi Ruskem a Ukrajinou, nejsou podle mediální propagandy dostatečně protiruští a vůbec, jsou to ruští „trollové“.

Mnou v úvodu zmíněný předseda Konzervativní strany Jan Kubalčík vyzývá ve své eseji k zejména k vyhoštění Rusů z Česka (až na pár výjimek), zabavení jejich majetku a finanční výnos této operace použít na podporu Ukrajiny. Je třeba zachovat individuální přístup a dodržet všechny procedury a pravidla platná v právním státě, tedy zejména přistoupit k prověřování a vlastně rozhodování o tom, koho všeho přidat na „sankční seznam“. Princip přitom je, že na začátku není na tomto seznamu nikdo a ocitne se na něm jen ten, kdo si to dle orgánů ČR zaslouží... (opačným přístupem by bylo, kdyby na tomto seznamu byli na začátku všichni občané Ruské federace v ČR a vyškrtnutý by byl jen ten, kdo si to zaslouží...). I tak by se ale na takovém seznamu mohlo ocitnout celkem dost lidí. Je třeba si však povšimnout, že i tak by se vše dělo bez soudu, bez toho, že by se konstatovalo nějaké konkrétní porušení zákonů ČR – ale to je přece součástí principu sankcí! Výše uvedené je obdobou ruských výhrůžek, že ty země a firmy, které se podílejí na sankcích proti Rusku, přijdou o svůj majetek v Rusku. Čili obdoba návrhu pana Kubalčíka. Platilo by tedy pravidlo „zub za zub“.

Kubalčík ale zcela pomíjí jiný výsledek ruské invaze na Ukrajinu, a tím je faktická situace na frontě. Už i Ukrajina přiznala, že se Rusku podařilo „částečné“ propojení Krymu s Donbasem. Vyplývá to ostatně již několik týdnů ze všech map, které jsou v Česku k dispozici, například zde. Rusko tak dosáhlo jeden z cílů, na který upozorňovaly komentáře některých publicistů dávno před zahájením konfliktu. Byla to, jak se ukazuje, naprosto racionální úvaha, která ruskou invazí nabyla konkrétní podobu. To, že se Rusko pokusí o propojení Donbasu s Krymem, bylo jistě vzato do úvahy i ve štábu NATO. A zde jsme u jádra pudla. Naprosto se ztotožňuji s názorem Alexandra Tomského, že Západ na Ukrajině fatálně selhal a Ukrajinu de facto zradil. Cituji Tomského úvod: Dalo se to čekat, už měsíc před čtvrtečním summitem NATO prohlásil americký prezident Joe Biden: „Budeme obhajovat každou píď (coul) území Aliance,” což znamená nikoli Ukrajiny. Jste na válku sami. „Kdybychom se přímo angažovali, vypukla by třetí světová válka.”

Tomský pak k ekonomickým sankcím proti Rusku poznamenává: A tak zbývají už jen hospodářské sankce. Je opravdu úsměvné, jak nad nimi západní komentáři jásají, že by také úlitba svědomí? Vždyť stačí „zalistovat” a podívat se na ekonomické analýzy The Daily Telegraph. Ekonomický analytik Ambrose-Evans Pritchard píše: zadržená ruská aktiva na Západě jsou bezvýznamná. Běžný účet Ruska ještě nikdy nebyl na takové výši jako dnes. Putin inkasuje za ropu dvojnásobek než za osmiletý průměr, a přitom poskytuje 20procentní rabat Indii a dalším státům. Přebytek zahraničního obchodu má letos dosáhnout 200 miliard dolarů (Goldman Sachs), hospodářství je z 80 procent soběstačné, 40procentní devalvace rublu uzavřenou ekonomiku neohrožuje. A pokud jde o některé potřebné technické součástky, většinu doveze z Číny. Medializace „krachu Ruska“ naší propagandou je tak více méně lživá. Když k tomu přičtu názory údajných vojenských analytiků, že Ukrajina válku vyhraje, vyjde mi z toho jen trapná mediální masáž.

Závěr: Pokud administrativa Joea Bidena dlouhodobě prohlašovala, že se US Army do případného konfliktu na Ukrajině nezapojí a příslušníci americké armády (poradci) byli těsně před invazí z Ukrajiny staženi), měla být politika USA a NATO zcela jiná. Měla se koncentrovat na jednání s Ruskem, která by směřovala k tomu, aby ruská invaze vůbec nezačala. Jestliže po propuknutí války ukrajinský prezident prohlašuje, že už plány na vstup Ukrajiny do NATO vzdal, mohlo být například téma (ne)členství Ukrajiny v NATO předmětem vážných jednání. Místo toho se NATO tvářilo, že o Ukrajinu stojí a nikdo nemůže Ukrajině bránit ke vstupu do této aliance.

Dnes se Rusku podařilo ovládnout několik desítek tisíc kilometrů čtverečních ukrajinského území, přístavní město Mariupol je téměř zničeno a ruská armáda už podle zpráv pronikla do středu města. Ukrajina pak připustila, že se Rusku podařilo „částečně“ propojit Krym s Donbasem. Právě to je onen faktický výsledek války, o kterém se autor eseje, kterou cituji na počátku, neobtěžuje vůbec zmínit.

To, že je Rusko jaderná velmoc, mělo být politikům států NATO jasné, než k invazi došlo. Jednání s Ruskem tak mohlo být o nečlenství Ukrajiny v NATO a uznání Ruska, že Donbas zůstane na Ukrajině. Dnes se zdá, že ruská invaze povede ke změnám hranic Ruska a Ukrajiny a Ukrajina se stejně členem NATO nestane. Ukrajina byla politikou NATO nejen zrazena, ale obětována. Psát eseje a končit slovy „Sláva Ukrajině“ mi tak připadá krajně pokrytecké.

Dodatek: Joe Biden při své návštěvě v Polsku vyzval ke změně režimu v Rusku a Putina nazval řezníkem. Podle Emmanuela Macrona by se takto Biden vyjadřovat neměl a ministr zahraničí USA prohlásil, že USA neusilují o změnu režimu nikde. A právě Biden je tak středobodem událostí. Mluví iracionálně „radikálně“ a jeho praktická politika je zcela jiná. Právě on je odpovědný za zradu Ukrajiny. S Ruskem nebyl schopen nic vyjednat a pak Ukrajinu doslova obětoval.