Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Kolem roku 1994 Polsko a Česká republika přesvědčili tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona, že je třeba změnit smířlivou politiku USA vůči Rusku a že je třeba začít ve východní Evropě konfrontační politiku. V rámci této konfrontační politiky vyprovokované Polskem za asistence Václava Havla začalo docházet ke stupňování napětí ve východní Evropě kvůli rozšiřování NATO jako protiruské vojenské koalice. Tím tato polsko-česká koalice nakonec vyprovokovala současnou válku na Ukrajině.

Motivace Polska je poměrně jasná. Polsko bylo historicky ve východní Evropě velmocí a i dosud živí své velmocenské ambice ve východní Evropě. Tomu odpovídá i polská politika trojmoří, jejíž cílem je vytvoření nového velmocenského uspořádání ve východní Evropě pod vedením Polska. Ukrajina hraje v tomto projektu zásadní roli jako součást velmocenského boje proti Rusku.

U České republiky jsou tendence k útočné zahraniční politice méně jasné. Dle mého názoru se jedná o dlouhodobě akumulovanou frustraci českého národa ze svých vlastních dějin. Nejprve Německo rozbilo předválečné Československo, poté došlo ke komunistickému převratu i zvrácení pokusu o reformy v roce 1968 Sovětským Svazem. Po roce 1989 vypadala krátce budoucnost nadějně, ale Slováci vše překazili a Československo definitivně rozbili. Tato frustrace z neúspěchů a mindráky, které si chce česká společnost léčit na úkor Ruska, je však zcela neopodstatněná. Češi jsou ve skutečnosti jedinými vítězi druhé světové války, díky které se jim podařilo vyhrát dopředu prohraný boj se sudetskými Němci o osud českého státu. Češi si však nejsou vědomi, jak obrovského historického vítězství v roce 1945 odsunem sudetských Němců dosáhli, ani toho, že tohoto největšího historického vítězství českého národa za celou historii našeho národa dosáhli zrovna díky Sovětskému Svazu a Rusům.

Slováci na rozdíl od Čechů nemají tento nesmyslný pocit frustrace z vlastní historie a nehledají viníky za svá neexistující selhání. Slovákům se podařilo vytvořit vlastní fungující stát a nemají důvod si vybíjet frustraci na někom za své vlastní neúspěchy. Proto je i dnešní politika Slovenska racionální a není zatížena neodůvodněnými mindráky vlastního národa.

Po roce 1990 jsem prožil 30 let v zahraničí a velice mě při návratu překvapila změna v mentalitě českého národa. Přátelský národ, hledající dobré vztahy se sousedy i se zbytkem světa, se změnil ve zlostného trpaslíka, který pod nejrůznějšími záminkami útočí kolem sebe. Česká republika dnes patří k nejagresivnějším státům na světě. Má vlastní sankční seznam, aniž by k jeho vytvoření byla donucena jako Švýcarsko tlakem ze Západu, a vede jednu z nejagresivnějších zahraničních politik srovnatelných pouze s velmocenskou politikou USA. Agresivní nastavení současného českého národa je zcela evidentní i současnou zahraničně politickou rétorikou, která je svou formou velmi blízká rétorice typického agresora. Prohlášení, že je k nepřátelské politice dostačující tzv. historická zkušenost a nikoliv nějaké reálné důvody, nebo myšlenka, že si každý stát může dělat, co chce, a ostatním do toho nic není, jsou skutečně projevem agresivního útočného myšlení. I v pohledu na ostatní národy a etnika jsou dnešní názory českých lidí dost blízké názorům nacistů před druhou světovou válkou. Mezi našimi elitami i obyčejnými občany dnes zcela běžně zaznívají názory, že jsou Češi vůči některým jiným národům nadřazeni a že nadřazené národy jsou oprávněny vládnout národům podřadným nebo je jinak diskriminovat.

Tato falešná pýcha současných Čechů je komická a absurdní. Kdyby Česká republika neměla USA za zády jako krytí, byla by svým chováním k smíchu celému světu. A co je ještě horší, tato nová česká pýcha je i nebezpečná pro samotnou budoucnost českého národa.

Máte stoprocentní pravdu. Já také tak vnímám český národ Nezralý!

Přesně tak vnímám současný český národ, i když chci zároveň věřit, že ještě zbývá naděje.

Těžko říct.

Ale prd.

Dokud si budeme schopni navzájem sdělovat rozdílné názory a nebudeme se kvůli rozdílům v názorům podřezávat, je pro nás ještě šance se zachránit. Nejhorší by byla ztráta sebereflexe.

Dneska je slet blábolivců obvzlášť podařený. "Slováci na rozdíl od Čechů nemají tento nesmyslný pocit frustrace z vlastní historie a nehledají viníky za svá neexistující selhání." :-)))

Rád bych napsal, že tenhle výrok už dneska nic nepřekoná, ale je teprve po osmé ráno.

Slováci jsou dnes spokojeni s tím, jak dosáhli nezávislosti, a ničeho nelitují. U Čechů tomu tak není, pořád se vracejí do své historie, kterou vnímají jako kolektivní trauma.

Ale to já jsem taky spokojený s tím, JAK se Československo rozdělilo. Ale to vnímání historie jako traumatu, to tedy vidím u Čechů (a tím myslím i nás Moraváky) a Slováků úplně opačně. Nakonec i to rozdělení státu jaksi logicky iniciovali ti nespokojení a (tehdejším) současným stavem evidentně traumatizovaní, tedy Slováci.