23.9.2021 | Svátek má Berta


UKRAJINA: Mezi Maloruskem a Evropou

5.12.2013

V Kyjevě se rozhoduje o tom, jak velká bude slovanská federace s těžištěm v Moskvě

Zápas o Ukrajinu je typickou ukázkou něčeho, co jako červíček pochyb vrtá v podvědomí a náhle se vynoří jako realita. To "něco" je fakt, že Moskva se s nezávislostí Ukrajiny nesmířila, nikdy ji plně neakceptovala. Tento poznatek trčí z událostí posledních dnů – z toho, že Janukovyčova Ukrajina vycouvala z dohody o přidružení k Evropské unii, i z demonstrací proti tomu v Kyjevě.

Je to téma žhavé pro Ukrajinu, Moskvu, její bývalé vazaly ve středovýchodní Evropě i pro Brusel. Poměřujeme-li to silou demonstrací v Kyjevě, dosud nikdy v posledních dvaceti letech nebyl zápas o civilizační orientaci nějaké evropské země tak emoční a osudově znějící.

Jistě, z minulých let známe barevné revoluce. Patřila k nim i ukrajinská oranžová. Ale ty probíhaly v rámci vnitřních politických zápasů. Oranžovou revoluci iniciovalo příliš okaté falšování výsledků voleb. A i když se vyslovila pro západní a evropské ambice Ukrajiny, Moskva ji – alespoň navenek – akceptovala. Jako by tehdy z Kremlu v pozadí zaznívalo pověstné "vot, eto vaše dělo".

Teď jsme svědky posunu. Moskva nepokrytě tlačí na to, aby se Ukrajina k EU nepřibližovala. A EU nepokrytě namítá, že takový nátlak není "vaše dělo". Klaus-Dieter Frankenberger ve Frankfurter Allgemeine Zeitung píše, že Unie se dostala s Ruskem do střetu, jehož tóny připomínají rozšiřování NATO o bývalé členy Varšavské smlouvy ze středovýchodní Evropy, což se Moskvě silně nelíbilo. Něco na tom je. Ale ukrajinský problém je o dost hlubší.

Když byly do NATO přijímány státy od Česka na západě až po bývalé sovětské republiky v Pobaltí, nevyvolalo to v těchto zemích vnitřní pnutí. Byla to spíše toužebná meta pro jejich elity i pro většiny jejich společností. Byla to záruka bezpečnosti i jistoty. Na Ukrajině je to jinak.

Kdo nabídne lepší "bude líp"

Ano, Moskva je proti europeizaci Ukrajiny, ale těžko říci, do jaké míry jde o její nátlak a nakolik jen využívá obav samotných Ukrajinců. Rozhodně to není poměr typu 9:1.

I když člověk fandí těm, kteří demonstrují za Ukrajinu západní, uvědomuje si, že opozice nemá ani jasnou strukturu, ani jasnou linii, ani jasného lídra. Kličko, Tymošenková a Tjagnibok ze strany Svoboda (nacionalisté, pro evropský tisk extrémní pravice), to není jednotný proud, který by v normálních podmínkách vytvořil společnou vládu či formuloval společný národní zájem Ukrajiny. Je to blok stmelený vlastně jen společným nepřítelem.

Ani režim se neopírá o pevný ideový blok. Janukovyče volila spíše ta část společnosti, jíž se říká "naštvaní občané" a která v západnějších zemích volí protisystémové strany. Ve výsledku tak v ukrajinské veřejné debatě zápolí dvě skupiny naštvaných voličů, slyšících především na heslo "bude líp". Pro jedny ono "bude líp" zajistí orientace na EU, její pravidla a transparentnost, pro jiné to zajistí orientace na Moskvu, její zdroje a tradiční slovanské přátelství.

Z toho vyplývají i dilemata přístupu Evropské unie k Ukrajině, Východního partnerství. Nabízí se dost snadná, byť oprávněná kritika, že EU za dvacet let neudělala pro západní začlenění Ukrajiny skoro nic. Nenabídla konkrétní scénář. Spoléhala se na automatický vliv své přitažlivosti, na to, že ač nic konkrétního nenabízí, východní země se jí samy přizpůsobí, přiblíží a poevropští.

Nestalo se. Naopak červíček, jenž hlodal v podvědomí a našeptával, že Moskva se s odcizením zemí jako Ukrajina nesmíří, teď dostává za pravdu. Ale EU nemohla dát zemím jako Ukrajina čistý šek. Mohla přijmout šestimilionové Pobaltí (navíc s tradičním a nezpochybněným ukotvením v Evropě), ale nemohla pětačtyřicetimilionové Ukrajině slíbit, že ji přijme, jak leží. Je to problém. Tlačí-li EU na europeizaci Ukrajiny, aby se mohla nachystat na její přijetí, je obviňována z vydírání. Když na to netlačí, je obviňována, že Ukrajinu hází přes palubu.

V těch slovech rezonuje Rusko

Zkrachovalo tedy Východní partnerství EU? Úplně ne, jen naráží na své hranice, a to v přeneseném i doslovném smyslu.

V posledních dvaceti letech vyšlo najevo, že Moskva – navzdory těm či oněm jestřábím výrokům – netrvá na obnově sovětských hranic z roku 1991. Pustila Pobaltí, takže Litva, Lotyšsko a Estonsko získaly nejen nezávislost, ale i členství v EU i NATO. Ze sféry vlivu pouští i Moldavsko a Gruzii. Oba státy teď podepsaly smlouvu o přidružení k EU, ale skeptik hned dodá jednu věc. Moskva je pouští v takové podobě, kterou sama určila: Moldavsko bez Podněstří (pás moldavského území na levém břehu Dněstru, mafiánsky spravovaný, známý jako největší zbrojní trh v Evropě), Gruzii bez Abcházie a Jižní Osetie.

Dění v Kyjevě se týká toho, co Moskva úplně pustit nehodlá, jakkoliv to dvacet let mohlo formálně vypadat, že Bělorusko a Ukrajinu už pustila. Ale starší lidé si vzpomenou, že i za komunismu byly formálními členy OSN i Běloruská a Ukrajinská sovětská socialistická republika, ač to na jejich vazalském vztahu k Moskvě nic neměnilo. Na slovanské republiky používá Kreml jiný metr než na cizinu. Na Ukrajině – v Malorusku! – začala v 9. století ruská státnost (podobně jako česká na Velké Moravě). Ne náhodou to zní Ruskem ve slovech Malorusko či Kyjevská Rus.

Aby bylo jasno, Moskva nemusí do Kyjeva posílat tanky, aby Ukrajinu udržela ve sféře svého vlivu. Stačí jí nabídky k integraci. Tak jako má EU svou celní a bezhraniční zónu, Schengen, zakládá totéž i Moskva. Je jedno, zda se tomu říká Celní unie, Eurasijská unie či Slovanská unie. Jisté je, že první i poslední slovo v ní bude mít Moskva. A právě ona je s to dát Ukrajině nabídku, jež v krátkodobém horizontu působí mnohem konkrétněji a přitažlivěji než holub na střeše EU – žádná cla, žádná víza, volný pohyb osob, lákavé zakázky. No nekupte to, nejste-li náhodou občan Užhorodu, který se už už těšil, že bude jezdit na Západ jako za časů Masarykova Československa.

Tato vize se po dvaceti letech odkládá. Demonstrantům v Kyjevě můžeme fandit, ale připravovat bychom se měli na realitu Slovanské unie a její zřetelné hranice vůči Západu, kterou tak nostalgicky ukazují dráty mezi Běloruskem a Polskem.

LN, 3.12.2013








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.