V souvislosti s děním na Ukrajině padlo opakovaně slovo „genocida“, jeden z nejsilnějších a emoce nejvíc budících pojmů užívaných v politice. Je tedy Vladimir Putin pachatelem genocidy? A dá se to vůbec říct s určitostí?

Jedna z potíží je, že od dob holokaustu máme před očima plynové komory a vůbec kulisy genocidy, která nějak nastavila naše chápání tohoto pojmu. Můžeme ovšem namítnout, že ve vyhlazovacích táborech zahynula asi jen polovina obětí holokaustu.

Druhá část byla zavražděna zcela tradičním způsobem – zastřelením, ubitím, vyhladověním, upálením nebo utopením. Podobně „tradičně“ byla provedena řada dalších genocid 20. století. Široká definice OSN z roku 1948 navíc nechápe genocidu jen jako přímé vybíjení příslušníků nějaké skupiny, ale i jako poškození její budoucnosti.

Zatím se nezdá, že by ruská armáda provozovala systematické vyhlazování Ukrajinců, a v tomto smyslu by se o genocidu v užším smyslu nejednalo. Jisté ale je, že se Putinovi vojáci dopouštějí masakrů civilního obyvatelstva.

A za druhé, že ruský způsob vedení války je velmi nevybíravý, včetně dělostřeleckých útoků na města nebo nádraží. Vede k usmrcení velkého množství lidí a velké migraci obyvatelstva.

Holokaust nebyl první genocidou, ale byl mnohem lépe zdokumentován a prozkoumán než ty předchozí. Historici a další odborníci si všimli, že genocidy jsou si podobné. Vraždění předcházejí přípravné fáze jako identifikace nějaké skupiny, její vyčlenění a démonizace. Teprve pak následuje zabíjení.

Masakry na Ukrajině mají podstatnou část těchto znaků, včetně vybičování nenávisti a odlidštění příštích obětí. Najdeme je v Putinově předválečném projevu o společné rusko-ukrajinské historii i dokumentu nazvaném Co by mělo Rusko dělat s Ukrajinou.

Ukrajinci byli identifikováni jako kolektivní nacisté, které je třeba ovládnout a proměnit, i za cenu dlouhé okupace a násilné převýchovy – to by se neobešlo bez odporu a dalších represí. Jedno z poučení, které si vzali Židé z holokaustu, zní: pokud ti někdo říká, že tě chce zabít, tak mu věř, protože to nakonec udělá.

V posledních týdnech se opakovaně objevovala debata, jestli je správné dodávat na Ukrajinu zbraně. Je prý v zájmu samotných Ukrajinců, aby se dodávkami zbraní válka neprodlužovala.

Proti tomuto mínění jde postavit víc než jeden argument. V našem případě je podstatný tento: Pokud nejvyšší představitel Ruska sám otevřeně ohlásil, že nesnese samostatnou existenci Ukrajiny, jako státu i národa, pak z hlediska Ukrajinců není moc o čem přemýšlet.

Umírali by tak jako tak, pak je ovšem lepší zemřít v boji, nebo dokonce vybojovat naději pro ostatní. To už se dokonce stalo, protože teď už Moskva mluví „jen“ o nutnosti teritoriálních ústupků ze strany Ukrajiny. Této více než jen sémantické změny bylo dosaženo právě jen díky ozbrojenému odporu.

V úspěšném odvrácení Putinova původního plánu ale přece jen tkví určité nebezpečí. Pokud Putin usoudí, že nechce za žádnou cenu prohrát, a bude-li schopen válku natahovat, třeba i po léta, bude to pro budoucí samostatnost Ukrajiny znamenat velký problém.

Povede to k postupné ztrátě hospodářské základny, demografickým problémům způsobeným uprchlickými vlnami a roztržení rodin, dojde ke zničení kulturního dědictví a historické paměti. A koneckonců národ, který příliš dlouho bojuje, nemůže nezůstat touto zkušeností nepoznamenaný. Takže ruskému prezidentovi se jedna genocida, v širším slova smyslu, může podařit. Tragickou absurditou je, že dopadne na Ukrajince, ale i na samotné Rusy, národy, o kterých Putin tvrdil, že jsou bratři.

Autor je komentátor Českého rozhlasu