Existují názory, že vzniklý konflikt na Ukrajině je důsledkem cílevědomých intervencí EU, která záměrně podněcuje svár s Ruskem a snaží se rozšířit svou zájmovou oblast. Osobně bych rád vysvětlil svůj názor, že se to tak sice může jevit, nicméně je to nevyhnutelný úděl EU a nutný dějinný krok.

EU je útvar vzniklý z potřeb západních zemí Evropy kooperovat a cestou spolupráce se vyhnout konfliktům. Ne náhodou vznikla po druhé světové válce ve snaze podnítit k hospodářské spolupráci tradiční rivaly - Německo, Franciii a Anglii. Dá se říci, že tento projekt se podařil a z něj tedy vzešla ambice spojit takto celou Evropu na základě společných smluv i částečného zřeknutí se jednotlivých národních kompetencí a delegovat je na orgány Evropy. To se nyní realizuje a nedá se o říci, že by se vše uskutečnilo nebo zdařilo.

Máme před sebou nehotové dílo, které s sebou nese mnoho z těch chyb a nedostatků, které vznikají vždy, když se rodí něco nového. Mnohé státy na východ od Německa, které se cítí být historickou součástí Evropy, se k tomuto úsilí připojily - týká se to i nás. Nejde tedy o zahnuté banány - jde o daleko víc, jde o snahu integrovat evropské země a přivést je ke spolupráci na základě těch hodnot, které nyní EU vyznává. A v tom je myslím ten problém, protože vedoucí evropské země i nosná idea sjednocování, se zatím hlásí spíše k hodnotám - řečeno s Hegelem "Nedokončeného osvícenectví", kdy jedním z hlavních akcentů je svoboda jednotlivce - tak, jak je řečeno v bioetické konvenci: "Zájmy jednotlivce jsou nadřazeny zájmům společnosti a vědy." Druhým sjednocujícím prvkem je názor, že křesťanství je pouze nositelem jistých tradic, ztratilo svou státotvornou funkci a je nahrazeno diskursivní etikou frankfurtské školy.

Na východ od nás je situace jiná. Rusko po excesu s komunismem přijalo konzervativnější postoj k právům a ochraně jednotlivce, který lépe vyhovuje ortodoxní tradici a zakořeněnému samoděržaví. Ne, že by se tyto postoje nedaly smířit, ale dokud Evropa akcentuje osvícenecké ideje, lze těžko očekávat nějaké porozumění na druhé straně Dněstru. Zde je struktura společenských a dokonce ekonomických hodnot zcela jiná. Ukrajina je nyní místem střetu těchto rozdílných vlivů a je skutečně otázka, zda se tento střet bude řešit diplomatickými nebo vojenskými prostředky. Za této situace je Evropa v paradoxní situaci - snaha o mír vede k eskalaci napětí, EU získává spojence, o které nestojí, neboť bojovníci z Majdanu jsou radikální opět jinak, než jaké je směřování Evropy. Tento konflikt není ze strany EU vyvolán záměrně, je prostě výsledkem jistého dějinného spění, které se ocitlo v oblasti svých hranic.

Co z toho plyne: Evropa musí "dokončit" osvícenectví a dokázat na frontiscpice Evropské smlouvy vepsat křesťanství - ne se k němu jen vágně hlásit jako k historickému odkazu. Pokud se bude zabývat pouze ekonomikou, tak příklad Ukrajiny ukazuje, že právě to je cesta k mezinárodním, neřešitelným konfliktům. Ukrajina je oblast tvrdošíjných lidí, kteří za svá domnělá či skutečná práva budou bojovat tak, jak nikdy před tím, ale výsledek tohoto zápasu nemůže být jiný než rozštěpení Ukrajiny.