Podpisem ukrajinského prezidenta vstoupil v platnost zákon O očistě státní moci, který má za cíl „obnovit důvěru ke státní moci a vytvořit podmínky pro vybudování nového systému státních orgánů v souladu s evropskými standardy“. Podle tohoto zákona nebudou moci deset let pracovat v centrálních orgánech, na policii, soudech a prokuratuře a ve státních podnicích bývalí vedoucí pracovníci Administrace prezidenta, KGB, vlády, ministerstev a dalších orgánů. Těmto osobám nebude třeba cokoli dokazovat, postačí prostě fakt, že takovou funkci zastávali. Dalším bude muset být jejich provinění prokázáno soudem a půjde hlavně o nesoulad jejich příjmů s majetkem.To všechno se děje za situace, kdy všechny potřebné státní orgány existují a fungují, resp. je tedy faktickým přiznáním stavu, že sice existují - ale nefungují.

Ve stejný den celoukrajinská rozhlasová stanice Věsti uspořádala mezi svými posluchači anketu, která měla zmapovat rozsáhlost praxe, kdy zaměstnavatelé jen menší část platu vyplácejí oficiálně, tj. po zdanění a odvodech, a rozhodující část pak v obálce, takříkajíc pod stolem. Tu praxi potvrdili všichni posluchači, kteří se do studia dovolali. Jeden zaměstnavatel pak uvedl: „Měl bych za své zaměstnance odvádět poměrně velké částky do penzijního fondu. Do toho samého fondu, který mojí matce vyplácí měsíční důchod ve výši 960 hřiven (v přepočtu asi 1600 Kč, pozn. aut.). Až budou platit oni, budu platit i já.“

Podle jiné zkušenosti dochází v posledním ročníku ukrajinských základních škol ke zvláštnímu jevu: u řady žáků, kteří se hlásí k dalšímu studiu, nastává náhlé zhoršení známek. Tento zvláštní jev má jednoduché vysvětlení: zhoršením prospěchu se učitelé snaží donutit žáky, aby si u nich brali soukromé, samozřejmě placené, doučovací hodiny. A všichni o tom vědí - samozřejmě rodiče, kteří to platí, ale co se děje, je jasné i žákům: a ti vidí, jak jedná jejich pedagog, jejich vychovatel.

Neboli jen z těchto dvou příkladů je jasné, že na Ukrajině vlastně podvádějí všichni a dokonce si ani nelze dělat veliké naděje, že se to třeba s další generací změní. Ta další generace má totiž před očima tyto generace. A celé je to nejspíš dědictví sovětského totalitního státu, kde panovala nomenklatura, kde byl stálý nedostatek všeho, kde sociální vzestup byl dán nikoliv schopnostmi, ale původem nebo známostmi. Nedostatkovost všeho vyprodukovala vzorce sociálního chování, v jejichž jádru byl bližní chápán jako nebezpečný soupeř, kterého bylo třeba předběhnout, porazit nebo podrazit, ale mocným bylo třeba se klanět, neboť na nich záviselo všechno. A to zbylo v ukrajinské společnosti doposud - proto se chová hrubě i prodavačka v kiosku a proto vysocí načalnici, včetně třeba rektora vysoké školy, brali úplatky prakticky veřejně. Všichni věděli a vědí, kolik je třeba dát daňovému inspektorovi, kolik požárnímu, kolik hygienikovi, kolik na celnici, kolik profesorovi u zkoušky... Toto všechno trvalo a trvá po celou dobu nové ukrajinské státnosti, a nejen se to nelepšilo - ani za oranžového revolucionáře Juščenka - a za Janukovyčovy vlády dosáhlo nesnesitelného vrcholu. A právě toto v daleko větší míře než jakékoli jeho zahraničně politické kroky vedlo k svržení jeho režimu a k heslu Majdanu: „Pryč s tou bandou!“

Zákon o očistě státní moci je počátkem čištění Augiášova chléva, jenže rozsah problémů je takový, že by se samozřejmě s nadsázkou dala položit otázka, zda by to nechtělo vyměnit ne milión korupčníků, ale téměř celé obyvatelstvo. (Na druhé straně, uveďme pro kontrast, že vstoupíte-li v Kyjevě na silniční přechod, můžete si na rozdíl od Prahy být jisti, že řidič zastaví.)

Zákon „O očistě“ některé spravedlivě a po zásluze postihne - stejně jako některé nespravedlivě -, ale nemůže změnit a nezmění sociální a ekonomickou zkušenost geneticky vrostlou ze sovětské minulosti. Neboli pravděpodobně „vstanou noví korupčníci“. Ale faktem je, že se asi dá sotva dělat co jiného. A to trpělivě, krok za krokem, s trochou pomoci evropských přátel. Ale ti to za Ukrajince nevyřeší - ačkoli si to tady mimochodem ne všichni uvědomují. Na Ukrajině jako všude jinde poměřují své cíle se svými náklady na jejich dosažení a téměř žádné náklady jim nejsou příliš vysoké. Ale Evropa a další posuzují své náklady odlišně a ukrajinské cíle jsou v jejich hierarchie samozřejmě někde jinde než u samotných Ukrajinců. Ti se pak trochu diví, že ti ostatní jsou ochotni obětovat tak málo.

Nevyřeší za ně Evropa ani problém s Ruskem - jen oni sami mohou vybudováním prosperující a bohaté ekonomiky odstranit touhu některých po vzniku Donbabwe na východě země, v oblasti, která těží uhlí, aby se po železnici přepravilo do elektráren, které zásobují energií strojírenské podniky, aby mohly vyrábět zařízení pro těžbu uhlí a také vagóny, aby se mohlo odvézt to uhlí, které putuje do elektráren, aby pak strojírenské podniky... atd. Neboli je velmi pravděpodobné, že Donbabwe nedokáže ve skutečnosti vyprodukovat ziskového vůbec nic (ačkoli díky státem regulovaným cenám energetických zdrojů se to nedá jednoznačně potvrdit - ale ani vyvrátit). Pokud tomu tak ale je, zbude jim jen ruka natažená k Rusku.

Jen prosperující Ukrajina pak může ukázat nahotu cara Vladimíra, který totiž ve skutečnosti nemůže nabídnout nic než sud s ropou. Teprve až se Ukrajina postaví na vlastní nohy, pak bude z větší části konec ruského vlivu. Ale kdo se prosperující Ukrajiny dožije, že? Útěšněji zní, že každá cesta o mnoha kilometrech začíná prvním krokem. Škoda jen, že na tu cestu nevyšli už v roce 1991, kdy získali samostatnost. A proto se zatím dodnes nedokázali osamostatnit od Ruska - ale ani od Sovětského svazu.

Snad tedy už vyšli.

Kyjev, Ukrajina