Další pohádka je na světě. Vypráví o tom, jak komik ztělesňující učitele Holobrádka v televizním seriálu Služebník lidu se stal prezidentem na obrazovce a poté ve skutečnosti. Člověk ji vyslechne a pomyslí si, inu kdoví, zázraky se ještě možná dějí. Ale že na Ukrajině? Zrovna v téhle oligarchy zubožené zemi? Jak vůbec se ten herec Volodymyr Zelenskyj dostal do televize? Kdo financoval jeho presidentskou kampaň? Jakmile začnete sledovat stopu peněz, velice brzy vystřízlivíte a řeknete si a kruci, tahat za nohu mě můžou, ale odsud až potud!

Zelenskyj se stal hvězdou a idolem na televizním kanálu 1+1, který patří Igoru Kolomojskému, po čokoládovém králi Petro Porošenkovi druhému největšímu oligarchovi v zemi. Igor je Voloďovým dobrodincem a mentorem. Oligarcha přispíval Holobrádkovi nevyčíslenými částkami na úhrady cestovních výloh, nájemné sálů, výzdobu a propagační materiály, nechal ho střežit vlastní ochrankou, obstaral mu nejlepší píáristy a dal mu k ruce svého osobního právníka Andreje Bohdana.

Voloďa letěl v posledních dvou letech čtrnáctkrát za Igorem do Ženevy nebo do Tel Avivu. Igor totiž zvolil svobodu. Se čtyřmi pasy, ukrajinským, švýcarským, izraelským a kyperským, žije raději v zahraničí nežli doma. Což je rozumné, neboť Porošenkova vláda ho chce zatknout a soudit za to, že se svým společníkem Bogolubovem zpronevěřili 5,5 miliardy dolarů z Privatbank, největší komerční ukrajinské banky. Stát ji musel převzít a její prázdný tresor naplnit z kapes poplatníků částkou, která představuje zhruba pět procent ukrajinského HDP, anebo 33 % úspor všech Ukrajinců. Kolomojsky má také na krku obvinění, že objednal vraždy a zastrašoval obchodní partnery. Jsou to ovšem jen pomluvy a lži, jak se jistě brzy ukáže. Ostatně soudní očišťovací proces v kauze Privatbank už podle posledních zpráv deníku KievPost začíná.

Na fotografii vypadá prošedivělý Kolomojsky na víc než na dvaapadesát. Začal svoji karieru pašováním elektroniky z jelcinovského Ruska a během času se vypracoval na mediálního magnáta a majitele velkých metalurgických a leteckých závodů. Jistou dobu byl guvernérem v Donbasu, než ho jeho nemesis Porošenko sesadil. Mluvilo se o tom, že by se mohl stát premiérem, nebo dokonce presidentem. Ve své kanceláři choval v akváriu pětimetrového žraloka, kterému při jednáních házel kusy masa, aby vynervoval návštěvníky.

Získal značnou oblibu svým protiruským hrdinstvím, když si troufl veřejně nazvat Vladimíra Putina „schizofrenickým trpaslíkem“. Vládce Kremlu ho na oplátku ohodnotil jako „jedinečného šejdíře“, protože obral ruského oligarchu Romana Abramoviče o několik miliard dolarů.

Když dal Porošenko padáka jeho obchodnímu partnerovi a předsedovi ukrajinské státní dopravní společnosti UkrTransNafta, Kolomojsky neváhal vyslat údernou četu maskovaných mužů do ředitelství, kteří zneškodnili stráže a zmocnili se kompromitujících dokumentů.

Wall Street Journal o něm v době jeho slávy uveřejnil lichotivý článek pod názvem „Ukrajinská tajná zbraň: Odvážný oligarcha Igor Kolomojsky“.

Johnatan Brunson, americký diplomat v Kyjevě, má jiné mínění. „Myslím, že Kolomojsky je super nebezpečný,“ prohlašuje. „Je možná ze všech oligarchů nejnebezpečnější, protože se nebojí pošpinit si ruce,“ dodává s poukazem na to, že Kolomojsky financoval ultrapravicové jednotky tzv. Azovského praporu, který americké ministerstvo zahraničí označilo za „nacionalistickou nenávistnou skupinu“ a Human Rights Watch za „možné útočiště neonacistů“.

Za pár měsíců zazvoní zvonec a pohádce bude konec. Začne se točit druhý díl seriálu. Pracovní název scénáře, na kterém pracuje Kolomojsky v těchto dnech v Tel Avivu, je Služebník svého pána. V úvodní scéně uzříme presidenta Zelenského, objímacího Igora jako ztraceného syna v běloskvoucí říze člověka čistého jak slovo boží. Kamera ukáže letmý záběr čokoládového krále, který se roztéká v bahamském žáru nebo úpí v kobce v řetězech; scénárista se ještě nerozhodl, kterou variantu

použije. Dokončil ale klíčovou scénu, v níž Igor podepisuje listiny o vstupu Ukrajiny do NATO a do Evropské unie, neboť president Holobrádek se mezitím kamsi vytratil. V závěru první epizody uvidíme Igora, jak sedí v královském křesle nad vstupním schodištěm do paláce a přijímá hold národa. Tu klečí rolník s husou pod paží, tam dělník s kladivem, onde úředník s brkem za uchem. Přesně takový výjev jsem před desetiletími viděl namalovaný ve vstupní hale kyjevského hlavního nádraží. S tím rozdílem, že v křesle seděl Josef Vissarionovič Stalin.

Epochy se mění, bláhovost je věčná.

Je docela pravděpodobné, že skutečnost tentokrát nebude kopírovat fikci. V každém případě čekají Ukrajinu nevšední léta ve smyslu čínské kletby, kéž žiješ v zajímavých časech.

Vladislav Davidzon, židovský novinář a šéfredaktor Odessa Review, se ně dívá s jistými obavami. „Skutečnost, že budeme mít židovského presidenta podporovaného pikareskním židovským oligarchou,“ říká, „může způsobit, že jakékoli selhání (ve státě) padne na hlavu židovské obce.“

Být Ukrajincem také bych dal svůj hlas Holobrádkovi v naději, že volím menší zlo. Ale teď bych se každý večer modlil, aby tomu tak bylo.

Článek byl napsán pro TV Prima