Cesta trojice premiérů na Ukrajinu se povedla a snad je pro Ukrajince morální vzpruhou

Válka na Ukrajině se zatím jeví jako kaskáda nepředpokládaných akcí a reakcí. Vladimir Putin vyrukoval s mohutnou invazí, s čímž se převážně nepočítalo. Následně mnozí předpokládali, že se odpor ukrajinské armády rychle zhroutí. Nezhroutil, i díky srdnatosti prezidenta Volodymyra Zelenského, který od Američanů nechtěl odvoz do bezpečí, ale munici. Ovšem s tím, že Ukrajinci budou klást odpor, i kdyby jejich pravidelná armáda utržila porážku, a sice formou partyzánského boje, mohl počítat každý, kdo je trochu zná.

Nicméně Putin svým špatným odhadem situace i ruská armáda svou neschopností, a stejně tak Zelenskyj a Ukrajinci svým odhodláním a statečností, vytvořili specifickou situaci, s níž v polovině února nepočítal asi opravdu nikdo. Novou skutečnost. Západní státníky postavila před nutnost opustit dosavadní zaběhané vzorečky a začít jednat nějak jinak. Zatím však spíše jen tápali, a možná by mnohé z nich dokonce potěšilo, kdyby Zelenskyj brzy kapituloval – sankce vůči (již nestřílejícímu) Rusku by se pak mohly nějak oslabit a se zástupy uprchlíků by si stejně muselo poradit hlavně východní křídlo EU a NATO.

Ovšem právě východní křídlo západních struktur přišlo s iniciativou, jež, doufejme, vejde do dějin. Cesta českého premiéra Petra Fialy, jeho slovinského kolegy Janeze Janšy, polského premiéra Mateusze Morawieckého a vicepremiéra Jarosława Kaczyńského do Kyjeva byla jistě velmi riskantní a mnohým lidem z ochranek možná zešedivělo nemálo vlasů. Ale povedla se, a kdyby nic jiného, znamená pro Ukrajince obrovskou morální vzpruhu.

Pozoruhodná sestava poutníků

Sestava kyjevských poutníků je určitě pozoruhodná, neboť jde, jak si ostatně jedovatě rýpla Magda Vášáryová, o samé euroskeptiky, z nichž český premiér patří k nejmírnějším. Polsko je každopádně s EU dlouhodobě na kordy, leč vystoupit z ní nechce, jak přepjatě uvedla bývalá slovenská diplomatka. A hlavně, právě ona sestava umožňuje zhodnotit fenomén středoevropského euroskepticismu poněkud příznivěji. V principu odmítá vidět v EU nástroj sociálního inženýrství, ať už genderového či ekologického, ale veskrze praktický prostředek sloužící hlavně zájmům členských zemí, tedy suverénních států. A též instituci, která by do svého fungování i svých cílů měla více promítnout také historickou zkušenost střední Evropy s totalitarismem, hlavně s tím komunistickým.

A mimochodem, asi největší „psanec“, maďarský premiér Viktor Orbán, v sestavě výletníků chyběl. Žádný div, už dlouho se profiluje jako Putinův spojenec. Jeho Maďarsko odmítá poskytnout své území pro transfer vojenského materiálu, což mohlo některým bruselským činitelům, vystrašeným po oznámení kyjevské mise z rizika rozpoutání třetí světové války, docela konvenovat.

Mnohé věci už zkrátka nejsou jako dříve a mnohé se už zpátky nikdy nevrátí. Jsme ve válce – a v ní obzvlášť platí čínská lidová moudrost, oblíbená reformátorem Teng Siao-pchingem: „Je jedno, jestli je kočka černá, nebo bílá. Hlavně, že chytá myši.“ V časech zvýšené potřeby holého pragmatismu je však nutné hledat i praktické benefity kyjevské cesty. Potenciálně by měla přinést navýšení nejen potřebné humanitární pomoci, ale i pomoci vojenské, v podobě dalšího vojenského materiálu. Dodávky nyní navyšují Američané – i pod dojmem vystoupení prezidenta Zelenského před Kongresem. Javeliny jsou jistě úžasné a ruská armáda z nich má těžkou hlavu, nicméně jen s nimi Ukrajina válku nevyhraje. Potřebuje intenzivnější a rozsáhlejší zbrojní podporu.

Jen sankce nestačí

Ruská strana již sice avizovala, že i samotné dodávky zbraní bude považovat za nepřátelský akt (a tedy za legitimní cíl útoku), avšak právě podobné strašení je nutné zásadně odmítnout. A dodávky zbraní bojujícím stranám na obchodní bázi rozhodně neznamenají přímé zapojení země, kde dodávající firma sídlí, do válečného konfliktu.

„Je to závod a já nevidím dostatečnou naléhavost. Musíme sešlápnout plyn, a to okamžitě,“ napsal 15. února bývalý americký generál Ben Hodges z Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA). Podle něj Rusové nedokáží se stávajícími silami Ukrajinu dobýt, ovšem mají stále k dispozici mohutný potenciál, který však musí mobilizovat nebo přesunout. Podobně situaci hodnotí řada dalších analytiků. Putin je k poražení, ale jen za podmínky opravdu intenzivní západní pomoci Ukrajině. Udělal fatální chybu, ukrojil si příliš velké sousto. A bylo by trestuhodné jeho chybu nevyužít, zvláště když přímo vsadil na západní vojenskou pasivitu.

Pouhé sankce k Putinově porážce nestačí. Vyžaduje kroky, které řada kritiků označí za nebezpečnou eskalaci. Avšak bez rizika se válka nedá vyhrát, neboli se bez jeho přijetí prohraje. Což neznamená vrhat se bezhlavě do útoku, poněvadž je samozřejmě stále nezbytné vyvarovat se přímého střetu sil NATO a Ruska. Ale též úporně hledat koridor mezi ním a pouhou vystrašenou pasivitou.

Autor je politolog

LN, 18.3.2022