V Evropské unii neočekávali, že otázka podepsání dohody o přidružení vyvolá ze strany Ruska tak podrážděnou reakci. Členství Ukrajiny v EU nebylo diskutovanou záležitostí a evropští politici netušili, že Rusko bude brát podpis dohody jako strategickou hru, ve které vítězí pouze jedna strana. Rusko v tom ohledu nevydalo žádné výraznější varování.

Ruská strana byla zřejmě přesvědčena, že pokud Viktor Janukovyč nepropustí Julii Tymošenkovou, EU prostě nic podepisovat nebude. Když už bylo jasné, že EU podepíše tak jako tak, Rusové začali pospíchat, ale na účinná opatření jim už zbývalo málo času.

Věci se vyvinuly tak, že Evropa v geopolitickém smyslu vyhrotila vzájemnou konkurenci mnohem silněji, než měla v plánu. Za velmi krátkou dobu však nastal dramatický obrat.

Ukázalo se, že Rusko má větší zájem na Ukrajině než EU, a rovněž se ukázalo, že je Rusko ochotné vložit do hry značné prostředky. Na straně druhé ruští politici podcenili rovněž řadu věcí. Především nebrali v úvahu, že jsou Ukrajinci v tak velké míře podrážděni Janukovyčovým vedením.

Dále si v Moskvě nebyli zřejmě vědomi toho, že Ukrajinci budou vnímat odmítnutí podpisu přidružovací dohody jako utahování režimních šroubů. Otázka se netýkala směřování do Evropy, ale toho, že Ukrajinci přijali odmítnutí jako krok směrem ke konsolidaci režimu a k jeho zvratu směrem k diktatuře.

Rusové navíc očekávali, že vyjde-li tolik lidí na ulici, začnou ukrajinské orgány dělat totéž co ruské - prokazovat sílu. Ukrajina se o to pokusila, ale vzápětí tím potvrdila nejhorší obavy svých obyvatel: země se posunula k režimu diktatury asijského typu. Reakce veřejnosti se ještě vyostřily.

Ruská strana byla krajně nespokojena s Janukovyčovou slabostí. Byla přesvědčena, že jde jen o otázku politické vůle. Ale použití síly na Ukrajině není jednoduchá záležitost. Dokonce uvnitř vládnoucí koalice existují lidé sympatizující s demonstranty.

Pro Ukrajinu by byl ideální jistý model dělby moci, který je ale za podmínek prezidentského režimu velmi obtížně dosažitelný. V parlamentním systému by to bylo snazší.

Problémem Ukrajiny se stala vysoká koncentrace moci. V posledních dnech krize všechny Janukovyčovy síly směřovaly k podpoře vlastních lidí a nikoli k vytvoření rozumné koalice.

Existuje i další problém, spojený s nedostatkem pochopení: jsou to paralely šířené s propagandistickým záměrem. V Rusku mnozí srovnávají události na Ukrajině s oranžovou revolucí roku 1993, další je připodobňují k Jugoslávii.

Na Ukrajině však vidí úplně jinou analogii - tu s Československem v roce 1947. Tato země byla podobně jako Ukrajina sevřena mezi dvěma velkými bloky. V onom roce dosud nekomunistická československá vláda přijala nabídku na připojení se k Marshallovu plánu. Stalin to však vedení Československa zakázal. Již v únoru roku 1948 se moci chopila komunistická strana.

Autor je bulharský politolog, vědecký pracovník vídeňského Ústavu humanitárních věd (IWM) a autor knihy "In Mistrust We Trust: Can Democracy Survive When We Don't Trust Our Leaders". Článek publikoval v moskevském deníku Vedomosti

Přeložil: Vladimír Kříž