Neviditelný pes

UKRAJINA: Diletantství EU a USA

3.3.2014

Kdyby v Bruselu a Washingtonu dělali profesionální práci, konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem by neexistoval

Pokud chceme nějakým způsobem hodnotit současnou situaci na Ukrajině, je třeba se vrátit o pár let zpátky. Jenom tak můžeme dospět k relativně objektivnímu pohledu na věc. Obávám se, že ne každý "nezávislý" pozorovatel tak učinil. Nuže, pokusím se o to já v následujících řádcích.

V roce 2004 proběhla dvě kola prezidentských voleb. Nejprve zvítězil Janukovyč, ale jeho vítězství odmítl uznat opoziční lídr Juščenko. Opakovalo se tedy kolo druhé a v něm s konečnou platností zvítězil Viktor Juščenko.

V roce 2007 se konaly parlamentní volby a z nich nakonec vzešly vítězně Juščenkova Nová Ukrajina a Blok Julije Tymošenkové. Fakticky sice zvítězila partaj Janukovyče, ale ta neměla žádný koaliční potenciál.

Ukrajině tedy vládly z dnešního pohledy ty "správné a jediné demokratické strany". Jak to tak ale bývá, pro dva kohouty je málokdy místo na jednom smetišti. Tymošenková a Juščenko se jaksi nepohodli, což je ještě řečeno diplomaticky, a v dalších prezidentských volbách kandidovali proti sobě. Miláček Oranžové revoluce Juščenko obdržel v 1. kole pouhých 5 % hlasů a vypadl. Tymošenková si vedla o mnoho lépe a prohrála až v samotném finále. Prezidentem se tedy stal dnešní zloduch Viktor Janukovyč.

Přestože mezinárodní pozorovatelé tyto volby označili za férové, Tymošenková svoji porážku neuznala a obrátil se na soud. Po dlouhých peripetiích svoji stížnost stáhla a alespoň navenek se smířila s porážkou.

Potom už dostaly události rychlý spád:

V březnu 2011 vyjádřil ukrajinský parlament Tymošenkové vládě nedůvěru.

O pár měsíců později byla bývalá premiérka odsouzena na sedm let do vězení za údajné překročení svých pravomocí.

Objektivně řečeno, odsouzení Tymošenkové za to, že podepsala s Ruskem dohodou o dodávkách plynu, se nezdá příliš fér. Nutno podotknout, že tehdy v roce 2009 neměla moc na vybranou. Rusko vystupovalo v celém konfliktu z pozice síly a Ukrajinci prostě v zimním období plyn nutně potřebovali.

I po tom všem dokázala Janukovyčova Strana regionů na podzim 2012 ve volbách opět zvítězit. Na druhém místě se s nepatrným odstupem umístila Tymošenkové Vlast a s větším odstupem další opoziční strana UDAR boxera Klička.

Čísla hovoří jasnou řečí. Ukrajinští voliči před necelým 1,5 rokem rozhodli o tom, že chtějí změnu. Lídři Oranžové revoluce zklamali jejich očekávání. Tady bych se ovšem opozičních lídrů dovolil zastat. Svědčí to mnohé o nevyzrálosti voličů a jejich naivní víře v to, že za ně někdo jiný vyřeší jejich problémy. Vláda Tymošenkové jistě nebyla tak špatná, aby jí byla vyslovena nedůvěra. Bohužel od voličů žádala utahování opasků. Voliči sice údajně chtěli demokracii a svobodu, ale nejspíš ne za cenu vlastních finančních obětí. Ani v krátkodobém horizontu nebyli ještě nedávno na svobodu natěšení voliči připraveni slevit ze svého nepříliš vysokého standardu.

Oranžová revoluce s konečnou platností prohrála. Také proto, že Juščenko i Tymošenková poněkud přehodnotili svůj vztah k Rusku. Zcela správně si vyhodnotili, že nemá smysl proti Rusku bojovat. Jako úderné předvolební heslo vymezování se vůči Rusku zabralo, v reálné politice svůj význam ztratilo. Ukrajina bude mít díky své geografické poloze a historickým zkušenostem nejblíže právě k Rusku. Jediné, o co jde, je vymanit se z role učedníka/prosebníka a stát se Rusku plnohodnotným partnerem. K tomu však potřebuje Ukrajina zmodernizovat strukturu svého hospodářství a začít konenčně využívat svůj potenicál.

Ke konci roku 2013 začal tlak opozice opět sílit. Janukovyč má sice nyní nálepku bestiálního vraha, ale je třeba zmínit, že policie v prvních týdnech reagovala na demostranty velmi umírněně. Bohužel se někteří z nich radikalizovali a celá situace dospěla do politováníhodného bodu. Začaly umírat desítky lidí na obou stranách barikády. Jeden z lídrů opozice, Kličko, vyzýval EU, aby zasáhla. Obávám se, že neměl na mysli zasílání diplomatických nót...

Posuňme se ale v čase opět dál. Do posledního dějství...

Janukovyč vyhodnotil situaci tak, že nemá šanci, a uprchl ze země. Ještě před tím se nechal slyšet, že jde o státní převrat, o čemž nikdo z EU, USA i opozice nechce ani slyšet. Jak jinak definovat státní převrat, než vynucování si svých požadavků násilnou cestou? V tomto bodě má dnes už fakticky bývalý prezident země pravdu. Přestože získal svůj mandát ve volbách, nebude jej moci dokončit. Opozice nečekala na další volby, ve kterých by jej mohla porazit a prosadila své záměry silou. To není dobrý signál pro budoucnost. Psal jsem již ve svém předchozím článku, že za pár měsíců se mohou začít v ulicích shromažďovat voliči z druhého tábora a rovněž se nebudou zdráhat vynucovat si své požadavky silou.

Vězněná JulijaTymošenková byla před pár dny propuštěna, a je tedy opět zpátky ve hře a již se nechala slyšet, že se bude ucházet o prezidentský úřad. Krátce poté tyto zprávy sice dementovala, ale těžko očekávat, že by chtěla právě teď zůstat stranou. Jen si nejsem jistý, jak dlouho se bude vyhřívat na piedestalu. Při vrtkavosti ukrajinských voličů odhaduji, že se sice možná stane opravdu první ukrajinskou prezidentkou, ale další mandát neobhájí a stihne ji osud Viktora Juščenka. V opozici totiž mezitím vyrostli další lídři a jeden z nich se možná stane příštím premiérem. Bude jim to společně klapat tak "dobře" jako Tymošenkové a Jušenkovi?

Evropská unie a USA vkládají své naděje právě do opozice. Ta je nyní pasována do role spasitele. V médiích se objevují zprávy o rozmařilosti Janukovyče, který skutečně utrácel ve velkém a choval se jako nabob. Nikde se však už nehovoří o tom, jak ke svému obrovskému majetku přišla Tymošenková. Opravdu stáli mocní oligarchové pouze za Janukovyčem, zatímco Tymošenková je čistá jako lilie? Jisté je určitě to, že korupce na Ukrajině byla, je a bude, ať už vládne Kučma, Janukovyč či Tymošenková. Je naivní si myslet, že nová vláda vzešlá z vůle lidu bude křišťálově čistá.

Také v Čechách vnímá mnoho mých spoluobčanů konání ukrajinské opozice velmi pozitivně. Chválí Ukrajince, jak jsou stateční a my Češi naopak zbabělci, že jsme takto nezatočili s Klausem a dalšími darmošlapy, kteří rozkradli naši malou zemičku. Ozývat se začínají naši staří známí aktivisté v čele s Kocábem a stejně jako v případě arabského jara hovoří i v souvislosti s ukrajinskou revolucí o listopadu 1989. Emoce pracují na plné obrátky, fakta musí jít stranou. Pohádka o dobru a zlu se tak moc hezky poslouchá, až je člověku stydno se v tom takto ošklivě šťourat...

Přitom v celém tom povykování nejde ani tak moc o samotnou Ukrajinu jako o Rusko. Také tam by naši demokrati rádi zažehli plamínek revoluce. Že se to podařilo v sousední zemi, jim dává naději, že jednou třeba i tam zvítězí konečně ta jediná správná demokracie.

Jsem dalek od toho, abych si nějak idealizoval Janukovyčův režim. Proč mu tedy ale před rokem a půl dalo tolik voličů důvěru? Cožpak existují Ukrajinci, kterým nevadí, že je to takový zlořád?

Od podzimních voleb 2012 jsme o Ukrajině v médiích přiliš neslyšeli. Až najednou o rok později začala opozice stavět barikády. Přesně v době, kdy se Janukovyč a jeho vláda rozhodli nepodepsat asociační dohodou s Evropskou unií. Člověk se musí ptát, jestli by byl Janukovyč prohlášen za arcilotra, pokud by asociační dohodu podepsal. Jestliže si byli opoziční lídři natolik jistí tím, že jednají v zájmu všeho lidu, proč nevyhlásili např. generální stávku? Proč se mluví pouze o nepokojích v Kyjevě a o ostatních městech téměř není řeč? To už se asi nikdy nedozvíme, protože karty jsou dnes rozdané zcela jasně. Ukrajina je nucena díky tlaku nezodpovědných západních mocností vybrat si mezi EU a Ruskem.

K vyhrocení konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem kvůli Krymu přitom vůbec nemuselo dojít. Kdyby si Evropská unie nehrála na mocnost a nechtěla za každou cenu rozšiřovat sféru svého vlivu (ono nestačí jedno Řecko?), mohlo být všechno v pořádku.

Stejně mě ale překvapuje naivita, s jakou Evropská unie a USA ukrajinskou opozici od začátku podporovala. Dalo se přece čekat, že Rusko bude hájit své zájmy. Dalo se čekat, že využije jakékoliv maličkosti, aby mohlo situaci na Ukrajině dostat pod svoji kontrolu. Na Krymu, který mimochodem až do poloviny 50. let 20. století patřil k Rusku, se rusky mluvící občané obávají reakce nové ukrajinské vlády na své postavení v zemi. Jistěže toho Putin s radostí využil.

"Celý svět" se tomu náramně diví a je samozřejmě stejně tak náramně znechucen a přirovnává Putina k Hitlerovi. Krym prý připomíná Sudety. Už jenom taková přirovnání vypovídají o jejich autorech mnohé. Tím nejzásadnějším je nepochopení historického i geografického propojení mezi Ukrajinou a Ruskem.

Specialisté na zahraniční politiku a mezinárodní vztahy, které platí EU a USA, jsou ve skutečnosti ryzí amatéři. Pokud nedokážou uvažovat alespoň o dva tahy dopředu, měli by si najít jinou práci. Ač si o bývalém agentu KGB Putinovi myslím svoje, tak van Rompuy a Obama pro něj a pro ministra zahraničí Lavrova nejsou žádní partneři k diskuzi. Oba dva pánové zastupující Evropskou unii a USA spadají do úplně jiné váhové kategorie. V boxu se tomu říká muší váha.

Putin není zvyklý ustupovat a v tomto případě ani nemusí. Představitelé "západní demokratické civilizace" bohužel nemají o reálné zahraniční politice ani páru. Obama se ukázal ve vztahu k Rusku jako slaboch hned po nástupu do prezidentské funkce a ještě za to dostal Nobelovku, o vyjukaném van Rompuyovi se ani nemá v tomto smyslu cenu vůbec zmiňovat. Ten žije v zajetí kvót a dotací a to mu ke štěstí stačí.

A aby toho nebylo málo, tak vůdčí osobností ukrajinské opozice je mezi jinými boxer Kličko. Tedy člověk bez sebemenších zkušeností s politikou. Vyzývání k mobilizaci ukrajinské armády je opravdu to nejlepší, jak řešit už tak vyhrocenou situaci.

Jak jsem již zmiňoval ve svém minulém článku, zahraniční politika EU a USA je jedním slovem úděsná. Každým rokem je to přitom horší a já se obávám, že se naši mocní nepoučí ze sebevětší chyby. Arabské jaro bylo varováním, Ukrajina je pouze pokračováním tohoto trestuhodného trendu. Domnívám se, že ještě zdaleka nejsme na samém dně.

Vůbec tím přitom nechci říci, že převrat na Ukrajině vznikl v Bruselu. Na to jsou tamější "specialisté" příliš hloupí. Následná okatá podpora ukrajinské opozica ovšem byla přinejmenším nediplomatická. Kdyby se totiž ve Washingtonu a Bruselu odváděla profesionální práce, nikdy by k událostem na Ukraině nedošlo.



zpět na článek