Minulý týden jsme vzpomněli největší vraždy československých občanů v historii.

Cituji časopis Respekt:

V noci z 8. na 9. března roku 1944 zavraždili příslušníci SS v plynových komorách Osvětimi-Březinky více než 3700 Židů z Čech a Moravy, vězňů z „rodinného tábora“, který se úředně jmenoval Bauabschnitt II b, krátce BII b. Byla to největší masová vražda československých občanů ve známé historii.
A o čtyři měsíce později nastal její druhý díl. Během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944 bylo usmrceno v plynu dalších 6 500 lidí, mezi nimi opět několik tisíc obyvatel českých zemí. Byli to stejní občané rozbité a okupované republiky jako ostatní, a když šli na smrt, zpívali českou hymnu.

Na těchto vraždách se ale podílelo vedle příslušníků SS i množství pomocných stráží ukrajinského původu. Nevím přesná čísla pro Osvětim, Birkenau či jiné tábory, ale mám víceméně přesná čísla pro další z táborů smrti, Treblinku.

Treblinku řídilo v různou dobu mezi 20 a 25 strážných a administrativních důstojníků SS, původem Němců a Rakušanů. A spolu s nimi asi 80 až 120 takzvaných HiWi strážných, většinou Ukrajinců, či přesněji ukrajinských nacistů. Ti tvořili ve skutečnost většinu táborového personálu.

Byli stejnými nacisty, jako byli jejich kolegové z tzv. Pomocné policie v Kyjevě, kteří se aktivně účastnili masakru v Babím Jaru, i těch, kteří potěšili samotného Heinricha Himmlera svým pogromem na Židy ve Lvově a svým tažením Volyní, kterému padlo za oběť až 100 tisíc Poláků a jiných neukrajinských etnik včetně Volyňských Čechů. Byli stejní jako příslušníci SS divize Galicia, která byla nasazena na Slovensku proti slovenským povstalcům.

Režim v Kyjevě dnes udržují u moci a zároveň ohrožují jejich následovníci, kteří se k nim otevřeně hlásí a po vzoru nacistických stranických ozbrojených složek SA a SS vybudovali, za pomoci Západu, vlastní ozbrojené síly podléhající nikoliv vládě, ale svých neonacistickým stranám.

Jejich jednotky jsou motorem války na Ukrajině a hlavními porušovateli Minských dohod, o kterých prohlašují, že jsou velezradou a že je neuznávají. Bojují pod insigniemi SS a banderovských formací z druhé světové války a hlásí se k „bojovým tradicím“ svých předchůdců.

Kyjevská vláda jejich válečné předchůdce dnes vyznamenává jako „Hrdiny Ukrajiny“ a naši velmi hloupí „experti“ nám radí o jejich působení - bez ohledu na jejich vraždění, jejich rasismus a jejich kolaboraci s okupanty Ukrajiny i Československa. Nedumat, zapomenout a režim bez výhrad podporovat.

Je mi to odporné a stydím se za to, zejména proto, že tito slepí a hloupí „experti“ a „poradci“ dnes určují zahraniční politiku mé strany, ODS, ze které jsem právě z tohoto důvodu musel vystoupit.

Často jsem tázán, proč tak zarputile bojuji proti kyjevským neonacistům. A já na to odpovídám, že mám šest milionů důvodů. A tady je devatenáct z nich. Na přiloženém obrázku jsou mí příbuzní, z nichž sedmnáct zemřelo během druhé světové války v nacistických koncentračních táborech. Je na ní můj dědeček Jakub Haas, ten bez vlasů (to mám asi po něm) stojící ve druhé řadě úplně vlevo. Ten měl to štěstí - musím to tak nazvat -, že zemřel těsně před válkou. Má babička se Osvětimi nevyhnula a nikdy se odtud nevrátila.

U většiny z nich ani nevím, jak se jmenovali, vím jen, že je to fotografie z jakéhosi rodinného setkání na jaře 1938, a protože můj otec je rovněž již dávno mrtev, je ta fotka symbolická v tom, že ukazuje cosi a kohosi, co znám jen z malé části, i když vím, že to je cosi mého, co zůstává navždy se mnou.

Proto jsem tak „neobjektivní a zaujatý“. Nepopírám to. A rozhodně se za to nebudu omlouvat.

V zemi, která je jednou z největších v Evropě a která je rozvrácená válkou a s hopodářstvím v bankrotu, se k moci dere nacismus - a je už téměř u cíle, aniž to spousta lidí registruje, protože by to narušovalo jejich vlastní předsudky a jejich vlastní nenávist.

Nepřipomíná vám to něco?

Proto budu pokračovat v tom, co dělám.