Dané téma je mediálně pokryto a v záplavě dostupných článků se najdou i velmi kvalitní a fundované (viz například k vojenské situaci zde a k energetice zde a zde). Jelikož nejsem expert na témata vojenství, ekonomiky ani východní Evropy, tento text nemá ambici se jim v tomto ohledu vyrovnat, nýbrž jen poukázat na určité méně zdůrazňované souvislosti.

1. Dosavadní vývoj situace (stav k 1.3.2022)

Na počátku byly ve hře tři možnosti. První bylo blafování ze strany Ruska s cílem utužit image vnitropoliticky a získat zahraničněpolitické body. Tato možnost je nyní passé. Druhou byla varianta omezená na separatistické entity a jejich blízké okolí, případně v kombinaci s pozemním propojením na Krym. Ta je nyní také stranou, ale může se opět, pokud by se Rusku nedařilo, vynořit jako „mírová a kompromisní možnost“. Chtěl bych věřit, že by ze strany Západu byla odmítnuta, ale obávám se, že pokušení „zachránit mír“, nebýt „válečným štváčem“ a „netlačit Putina do kouta, aby neudělal něco nebezpečného“ může být dost velké. Třetí možností byla celá Ukrajina, přirozeně nikoli anexe, nýbrž změna režimu. Tato možnost, byť ji mnozí, mě nevyjímaje, dlouho vnímali jako méně pravděpodobnou, nakonec převládla.

K jejímu uskutečnění Rusko zvolilo blitzkrieg v superrychlé verzi, tj. pálit „ze všech hlavní na všechny strany“ a uhánět do Kyjeva. Cílem bylo vyvolat šok a způsobit rychlé vystřídání aktuální ukrajinské vlády. Výsledkem měla být krátká akce spoléhající na psychický a morální dopad s dosažením rychlého úspěchu dříve, než se probere mezinárodní společenství či ruská veřejnost. Nevýhodou takového postupu je přirozeně menší množství nasaditelných jednotek, jejich obtížná koncentrace (viz úvodní neúspěšný vzdušný výsadek u Kyjeva) a logistická náročnost.

Je potěšující, že tento postup neuspěl, k velkému zklamání Putina a patrně i „pacifistů“ v německé vládě (viz článek v Echu, jaká byla úvodní reakce Němců vůči ukrajinskému velvyslanci). Výsledkem jsou na ruské straně logistické obtíže a dílčí ztráty. Jakkoli to je potěšující, tak v rámci dostupných ruských sil a rezerv to nemá zásadní dopad. Navíc i ukrajinské ztráty, které z očividných důvodů přirozeně nejsou „vytrubovány do světa“, patrně nebudou zanedbatelné. Aktuálně se ruský postup zpomalil, avšak to znamená pouze postupnou konsolidaci a probíhající přechod ze „závodní“ fáze do bojové.

Při pohledu na mapu je vidět, že Rusové jsou u Kyjeva, postupně rozšiřují svou pozici západně od města a přisunují posily ze severu, dost možná včetně běloruských. Navzdory bránícímu se Charkovu mohou přisunovat další síly ke Kyjevu i z východu v dostatečném množství, aby namísto dosavadního „oťukávání“ mohli provést opravdový útok. Navíc ruský postup z Krymu podél azovského pobřeží zase dává šanci na úder do zad ukrajinské frontě proti Donbasu, kde je soustředěna značná část ukrajinských sil, což může být případně spojeno s ruským útokem ze severu (tj. jižně od Charkova) a vést ke kolapsu této ukrajinské pozice. Z hlediska počtu a směrů útoků je na tom Ukrajina podobně jako Polsko v roce 1939 až na to, že diky hranici s Polskem ji patrně nečeká finální úder do týlu, jaký byl výsledkem paktu Molotov-Ribbentrop (byť soft verzi Lavrov-Baerbock nelze zcela vyloučit – viz níže). Takže by na základě pohledu na sociální sítě se dalo říci „zatím dobrý“, ale to je jen začátek a to nejhorší ještě přijde.

2. Anabáze se sankcemi

Když Putin rozjel akci, následovalo všeobecné odsouzení a šokovanost, spolu se sprškou sankcí. Jejich typickým rysem byla silná slova kombinovaná s tichým uplatněním pravidla: „Aby se Vladimír moc nerozzlobil a aby nás to moc nebolelo.“ Německo hned na začátku pozastavilo Nord Stream 2. To bylo hezké, ale už se pomlčelo o tom, že co se pozastaví, lze opět spustit, a zejména o tom, že po úspěšné „denacifikaci“ Ukrajiny bude mít Rusko k dispozici i tamní kapacity, takže bude pro něj snazší se obejít i bez plynovodu Nord Stream 2.

Hlavním tématem se však stalo odpojení Ruska od SWIFT (podrobně viz tento článek na KN), které se do první dávky sankcí nedostalo. Proti byly Kypr (offshore), Itálie (předlužená), Maďarsko (pragmaticky lavírující) a zejména Německo. Následně zástupci prvních tří zemí změnili názor, včetně Orbána. Ovšem „humanistické“ Německo v odmítání vytrvalo a čelilo kvůli tomu přesvědčování i protestům (včetně v Praze před německou ambasádou 25. i 26.2.). Pikantní bylo, že během soboty dokonce i některé čínské banky zkomplikovaly ruské platby, takže fakticky na SWIFT frontě Čína v tu chvíli zaujala vůči Rusku tvrdší postoj než Německo.

V sobotu večer pak Německo „otočilo“ a následovala další vlna siláckých titulků. Jenže ty zakrývají, že na nátlak Německa opět nedošlo k použití tvrdé varianty a odpojení se má týkat „vybraných ruských bank“. Navíc momentálně nelze zjistit, o jaké banky se konkrétně jedná, protože jejich seznam dosud nebyl zveřejněn a odpojení nebylo provedeno (viz článek z 1.3.2022). To vyvolává obavy, že budou ušetřeny „velké ryby“ (například Sberbank, Gazprombank), případně že budou ponechány volné cesty, aby plyn dál tekl do Německa a peníze do Ruska.

Následovalo německé oznámení o dodávce zbraní na Ukrajinu, což jistě představuje v „pacifistické“ německé vládě pozitivní posun, v kombinaci s oznámením o významném navýšení rozpočtu aktuálně zcela neschopného Bundeswehru (blíže viz třeba tento článek na KN). Tyto kroky jsou potenciálně přelomové (byť přirozeně s rozpočtovými sliby na armádu se dá „kreativně“ pracovat, jak ukazuje i naše vlastní zkušenost), ale v daném kontextu však působí jako kamufláž pro pokračující neuskutečnění „jaderné“ varianty úplného odpojení od SWIFT.

Minipoznámka jaderná:

V této souvislosti je též signifikantní, že zrovna v této chvíli si Putin začal „významně pohrávat“ se svým jaderným tlačítkem, což jistě podpoří snahy jej příliš nerozčilovat. Smutné je, že tím je též s velkou pravděpodobností promptně pohřben i požadavek „Close the sky.“, tj. na zavedení bezletové zóny, jenž opakovaně zazněl ze strany Ukrajinců během nedělní velké demonstrace na Václavském náměstí. Sice se z laického pohledu nabízí otázka, do jaké míry lze v případě leteckého střetu při vynucování bezletové zóny reálně předpokládat přímou odvetu ve formě ruského jaderného úderu, ovšem v Německu jistě bude toto téma patřičně rezonovat a zároveň poskytne USA možnost tentokrát nevytahovat za Evropu „kaštany z ohně“ a soustředit se na otázku Číny.

3. Co bude dál?

Ukrajinci mají v zásadě na výběr ze dvou hlavních možností – Vichy, nebo Groznyj. Vzhledem k dlouhodobému postoji Západu (a EU s Německem obzvlášť) by nebylo zase tolik nelogické, kdyby sáhli po té první. Zatím to neudělali. Ale ta druhá možnost bude hodně těžká. Pro nás, tj. EU včetně ČR, je přirozeně ta druhá možnost lepší. Ani ne tolik proto, že čím déle a více boj na Ukrajině Putina oslabí, tím lépe pro nás. Ony katastrofické vize, jak Rusko po dosažení svého cíle, tj. vazalské Ukrajiny, se vrhne na Pobaltí a dále na západ, sice mediálně hezky rezonují, ale jsou přehnané. Je sporné, zda by k tomu Rusko mělo kapacitu a navíc kontrola nad největšími ex-svazovými republikami – Běloruskem, Kazachstánem a Ukrajinou – by byla dost na to, aby se Putin mohl cítit jako „báťuška obnovitel“. Ale přesto souhlasím s názorem, že na Ukrajině se bojuje i za nás.

Protože ten boj a jeho podpora mají potenciál působit jako sjednocující prvek, kdy při pohledu na rozstřílený Kyjev by se spory o počtu genderů či o smrtící hrozbě oxidu uhličitého mohly stát méně důležitými. To je samozřejmě jen naděje. V úvodních dnech je mediální nadšení snadné a politické deklarace jsou vzletné. Ale obléhací, opotřebovávací, zákopová či partyzánská válka bývá dlouhá a ti, kdo v nich vydrží bojovat, zpravidla nejsou andělé. Bude jim Evropa i nadále poskytovat dostatečnou podporu, včetně těch „ošklivých“ zbraní, když bude tak lákavé „zachránit mír pro naši dobu“?

4. Rizika

Dalším nebezpečím bude nevyhnutelné pokušení zneužít tuto vypjatou situaci pro vlastní partikulární cíle a tím zničit šanci na překlenutí vzájemných rozporů. Možností je přirozeně více, aktuálně mě napadají dvě.

První je svoboda slova. Souhlasím s Romanem Jochem, že jakkoli je cenzura špatná v době míru, během války si propagandistické nástroje nepřítele zaslouží být umlčeny. Nicméně je zásadní tato opatření udržet v přesně vymezených mantinelech, protože pokušení rozšířit je například na - široce a kreativně definované - „projevy nenávisti“ bude velmi svůdné.

Druhým je Zelený úděl. Sice se nyní objevují články, že to je už fakticky mrtvý projekt, ale to množství politického kapitálu do něj vloženého zejména ze strany Německa a EU je velké. Nabízí se tedy otázka, zda postoj ve stylu „odřízneme se od ruského plynu i za cenu dočasného návratu k uhlí, příklonu k jádru a zpomalení přechodu na OZE z revolučního na evoluční tempo“ opravdu převládne, zejména pokud se podaří „včasná záchrana míru“ na úkor Ukrajiny.

Dosavadní vyhýbavý postoj EU a zejména Německa k zavedení opravdu tvrdých sankcí naznačuje opak. A pak už by bylo snadné najet na linii: „Stavbou větrníků bojujeme proti Putinovi a kdo nesouhlasí, je nacista.“ Přitom by se přirozeně taktně vynechalo, že Rusko nezačalo válku proto, že by se EU málo věnovala boji s klimatem, nýbrž že příčinná souvislost je přesně opačná. Putin pak slavnostně slíbí, že nenapadne NATO/EU, případně uskuteční na Ukrajině volby a přihlásí se k Zelenému údělu, EU si oddechne a její členové budou pokračovat v rozvíjení své impotence směrem ke světlým zítřkům.