„Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“
George Orwell

Jak mí přátelé vědí, zajímám se o zbraně už dlouhou dobu. Sleduji vývoj zbraňových restrikcí v EU už dlouho (které primárně dopadají na legální držitele, kteří nejsou bezpečnostní riziko). Jedním z argumentů držitelů zbraní je, že ozbrojená společnost se může lépe postavit na odpor okupantům. Nyní máme možnost alespoň částečně nahlédnout na některé aspekty věci.

Civilní držení zbraní a jeho zákaz má dva aspekty – jeden je zjevný, na druhý většinou řeč nepřijde. Kde jsou zbraně zakázané, civilisté prostě nemají zbraně (leda zločinci, ti je mají vždycky). To je zjevný aspekt. Ten více skrytý je tento – státy nezakazují vlastnictví zbraní jen proto, aby je občané neměli, ale aby s nimi neuměli zacházet. Čím víc je zbraň ve společnosti tabu, tím méně je střelnic, tím méně je možností „jít si zastřílet“ na terč atd. V bezpečné společnosti to příliš nepoznáte, poznáte to až v krizi. Na Ukrajině krize vypukla.

Držení zbraní na Ukrajině

Nechci psát podrobnou zprávu o ukrajinské legislativě (ani ji dobře neznám), jde mi o obecný obrázek. Výchozí stav byl zřejmě poměrně chaotický a přitom restriktivní: Kalašnikov v supermarketu. Ukrajině chybí zákon o zbraních

Další stav popsal kolega zde: Ukrajina: snaha o reformu restriktivní zbraňové legislativy

Ukrajina začala narychlo učit civilisty střílet a pohybovat se v prostředí městského boje. Ukrajinský parlament pak s vědomím hrozící války dne 22.2.2022 schválil návrh zákona, který umožnil obyvatelům země nosit střelné zbraně. Válka začala o dva dny později, takže toho zřejmě mnoho nestihli. Podívejme se proto na pojetí civilisty v boji. (Ukrajina se chystá na útok)

Civilista vs. voják ve vojenství

První věcí je, že hranice mezi vojákem a civilistou je z vojenského hlediska naprosto neostrá. Každý voják byl někdy dříve ve svém životě civilistou, naopak civilista může být povolán a vycvičen. Když voják po dvaceti letech z armády odejde, je to z vojenského hlediska civilista? Když se civilista o vlastní vůli učí střílet, s kamarády z airsoftového klubu jezdí na různé kurzy atd., je to už z vojenského hlediska významné? Je vojenský právník nebo lékař spíš voják nebo spíš civilista (z vojenského hlediska, ne právního)? Je partyzán spíš voják nebo civilista? Jak sami vidíte, toto rozlišení má pouze jakousi obecnou schopnost rozlišit, kdo patří do armády a kdo ne, ale z hlediska obrany státu je nutno brát v potaz více skutečností. Pokud to ale pojmeme úplně obecně:

1) voják má větší hodnotu v boji. Většinou má lepší výzbroj a výstroj a umí s ní zacházet. Je sehraný ve větších jednotkách, umí obsluhovat složitější zbraňové systémy nebo techniku, spolupracuje s ostatními složkami armády.

2) hodnota civilisty roste při obraně země, dramaticky roste při guerillovém způsobu boje (například myslivec, sportovní střelec, skaut atd.). Má výbornou znalost terénu a prostředí, má zázemí, o které se může opřít, nepotřebuje žádné zásobování. Pokud u sebe zrovna nemá zbraň, není poznat, co je zač. Může mít specifické dovednosti, které lze použít (jeden příklad za všechny – když v roce 1968 SSSR obsazoval Československo, rudoarmějci obsadili vysílač. Jenže rozhlas vysílal dál. Jasně, že někde byla nějaká místnost, kde seděl někdo s mikrofonem, tu třeba jen tak nenajdete, ale musejí přece někde vysílat! Signál jde zaměřit – jenže tenhle nešel zaměřit. Nebyl moc čistý, ale byl tak nějak všudypřítomný. Nebudu vás napínat – pracovníci elektráren odpojili jedno vedení vysokého napětí a vysílali z něj jako z antény. A dráty jsou všude).

Jeden příklad za všechny: Ukrajinští myslivci střílí Rusy jako divočáky, říká Čech žijící v Žytomyru.

Civilisté se také velmi dobře hodí na další podpůrné činnosti. Z Ukrajiny známe případy, kdy civilista mobilním telefonem opravoval dělostřeleckou palbu (byl ukrytý ve křoví a zkrátka jen říkal vojákům, kam jim to lítá a kde je nepřítel, oni si to už opravovali). Civilní dobrovolníci spolu s policisty hlídkují všude možně, mohou tak bránit rabování, ukazují obyvatelstvu, že státní moc ještě funguje, působí jako varování před postupujícími vojáky, poskytují zpravodajské informace a v neposlední řadě mohou sami útočit na zásobovací konvoje (případně odtahují opuštěné jednotky pomocí traktorů).

Civilista vs. voják v mezinárodním právu

Právníci mají jasné definice, takže rozdíl mezi vojákem a civilistou je z hlediska práva jasně daný, že ano? No, ani tak to není. Nemám ambici napsat tady vyčerpávající pojednání o tom, kdo všechno se účastní bojů, postačí stručné konstatování, že ani zde není přesná dělící linie mezi vojákem a civilistou, mezinárodní právo navíc používá raději jinou terminologii: civilista, nekombatant, kombatant (podle Ženevských úmluv).

1) civilista není členem ozbrojených sil a neúčastní se bojů. Je na něj aplikována zvýšená ochrana (nejen na jeho život, ale i na majetek, důstojnost atd.). Za určitých okolností je zasažení civilního cíle akceptovatelné i z hlediska mezinárodního práva, ale zásadou je šetření civilistů.

2) nekombatant je příslušníkem ozbrojených sil, ale neúčastní se bojové činnosti (jakože vůbec z titulu své funkce – lékař, kaplan)

3) kombatant – příslušník ozbrojených sil, ale také různí povstalci, partyzáni a bojovníci za nezávislost. Takový kombatant by se měl oddělit nějakým rozlišovacím znakem od civilisty (například žluté pásky na Ukrajině), ale ani to není podmínka nezbytná – postačí, když chodí veřejně ozbrojen nebo alespoň nosí veřejně zbraň při přípravě na útok. Takže civilista s puškou je kombatant a má právo na status válečného zajatce. (Podívejte se na čl. 43 a 44 Dodatkového protokolu I)

Obavy z ozbrojených civilistů

Teď nebudu mluvit o obavách EU z vlastních občanů, kteří dodržují zákon, ale o obavách případného okupanta. Je třeba si uvědomit, že už za druhé světové války se okupanti velmi zajímali o vojáky (a zejména důstojníky), které přednostně a pro jistotu zatýkali a popravovali. Není to jen pro jejich výcvik, ale pro jejich ochotu k obraně vlasti a organizovanost. Obdobně totalitní režimy omezují a zakazují vlastnictví střelných i jiných zbraní – pokud chtějí dělat svým občanům zle, pak je lepší to dělat bez odporu. A u občanů okupované země to platí dvojnásob – není potřeba, aby se vám za zády potulovali lidé, kteří uznávají zákonnost svého okupovaného státu, mají ochotu přijmout zodpovědnost (nutnou k nakládání se zbraněmi) a ještě navíc je mají a umějí s nimi zacházet. Ne nadarmo Němci za druhé světové války zakazovali držení zbraní pod trestem smrti.

Na Ukrajině to zřejmě nebude jinak. Podle zprávy, kterou jsem zaznamenal z několika zdrojů (ale zatím žádného oficiálního mimo UKR) v jednom městě přišli Rusové za předsedou místního mysliveckého sdružení pro seznam členů. Jejich snaha však vybouchla spolu s tím předsedou, celou kanceláří i s nimi samotnými, protože dotyčný se raději obětoval, než by udal své kamarády myslivce (viz).

Poučení pro západní země

Je zřejmé, že si Ukrajina uvědomila, že civilisté budou muset být v bojí nápomocní, ale že si to uvědomila pozdě. Na druhou stranu má širokou vojenskou službu, kterou prošlo množství lidí, jež je možno povolat do armády. Pokud se máme poučit, viděl bych to asi takto:

1) potřebujeme profesionální armádu. Obsluha složitější techniky, budování organizace, plánování atd. vyžaduje vyšší míru profesionalizace a secvičenosti. Ale myslím tím funkční a vybavenou, nikoliv parodii na armádu. Je nutno vynaložit skutečně 2 % rozpočtu na smysluplné obranné výlohy.

2) potřebujeme aktivní zálohy, tedy lidi, co jsou vycvičení fungovat v případě potřeby jako vojáci. Je to způsob, jak do výcviku zapojit větší množství lidí a v případě potřeby je povolat. (Případně se tito lidé zapojí i jako civilisté, ale budou vědět, co mají dělat a co se od nich očekává.) Je dobré, když je tato aktivní záloha (AZ) široká, protože umožňuje využít větší množství obyvatel, ale tyto osoby se věnují svému civilnímu povolání a stát je v době míru nemusí plnohodnotně financovat (spíše jen podpůrným způsobem, různé příspěvky a náhrady).

3) potřebujeme určitou skupinu rezervistů – lidí, kteří nemohou být přijati do AZ, ale mohou podstoupit ve svém volném čase nějaký výcvik, být vedeni v systému a v případě potřeby nastoupit k podpůrným činnostem (obyčejná hlídka na ulici nebo na mostě nemusí být profesionální voják, ale musí vědět, jak se ovládá zbraň, komu mají zavolat a co mu mají říct, když se stane nějaký druh události). V tomto směru je vhodné směřovat své úsilí zejména ke spolupráci s civilními držiteli zbraní (místo toho se jich zbavit). V případě ČR už v tomto směru snaha naštěstí jde, je zde nadstavbový zákon (č. 14/2021 Sb.) a nařízení vlády (č. 255/2021 Sb.). To upravuje mj. systém střelecké přípravy, podpory státu a buduje stanovené zálohy státu, což je vlastně systém osob, popsaný výše. Jak se ho podaří rozvinout, je otázka budoucnosti, existuje to teprve krátce.

4) potřebujeme cosi, jako byl za minulého režimu Svazarm. Organizaci, která spolupracuje s armádou a podporuje kluby, které mají specializace, které jsou pro armádu vhodné. Typický příklad je radioamatér – je to dovednost, která může být extrémně užitečná, není však nutné, aby radioamatér splňoval fyzické předpoklady pro AZ, nebude je vesměs potřebovat. V moderním pojetí boje by podobnou specializací mohlo být ovládání dronů nebo cokoliv, co se týče kybernetiky. Je to opět spojení, které by využilo a podporovalo lidi, kteří se už něčím takovým zabývají, pomohlo by jim zázemím a třeba i organizováním činností, které jsou pro členy klubu zábavné a přínosné a ke kterým by se v běžném civilním životě nedostali (například členové střeleckého klubu získají možnost si zastřílet z vojenských zbraní, čímž naopak armáda získá možnost si členy klubu připravit na případnou vojenskou službu).

Závěrem povinná předpověď: tím, jak se válka dle předpokladu stala statickou, zvyšují se civilní ztráty na životech a majetku – a toto bude pokračovat. Dovolím si citovat z jedné knihy přeběhlíka ze SSSR (Viktor Suvorov - Důvěrná zpráva o elitních sovětských jednotkách):

„Při jedné příležitosti po emigraci na Západ jsem byl přítomen rozsáhlému vojenskému cvičení, kterého se účastnily armády různých západních států. Úroveň bojového výcviku na mě velmi pozitivně zapůsobila. Zejména mě upoutala dovedná, ne-li přímo mistrovská technika maskování. Technika, tanky a bojová vozidla pěchoty, to vše mělo nátěr, který neodrážel sluneční paprsky. Barvy přírodních odstínů nedovolovaly rozeznat obrysy strojů ani z velmi malé vzdálenosti. Všechny armády však dělaly zásadní chybu při kamufláži vozidel, která měla po stranách velké bílé kruhy a červené kříže. Vysvětloval jsem západním velitelům, že bílá a červená jsou příliš nápadné barvy. Bylo mi řečeno, že se jedná o vozidla pro přepravu raněných, což jsem věděl i já. Řekl jsem, že právě to je dobrý důvod, proč by kříže měly zmizet anebo být vyvedeny v mnohem menších rozměrech. Apeloval jsem na lidskost: Přepravujete raněného a musíte ho všemi způsoby chránit. Tak ho chraňte. Schovejte ho. Dbejte na to, aby ho komunista neviděl. Diskuse pokračovala a já jsem svou neprosadil.

Později se mi jiní důstojníci snažili naznačit, že neznám mezinárodni konvence o těchto záležitostech. Nesmí se přece střílet na vozidlo s červeným křížem. Přiznal jsem se, že o těchto konvencích skutečně nic nevím. Stejně jako já neví o těchto konvencích ani žádný jiný sovětský voják. Velké červené kříže jsou namalovány tak, aby je sovětský voják viděl a nestřílel na ně. Jenže sovětský voják ví pouze to, že červený kříž má cosi do činění s medicínou. Nikdo mu nikdy neřekl, že se na červený kříž nestřílí. O podivném pravidlu, že na červené kříže se nesmí střílet, jsem se dozvěděl čirou náhodou. Když jsem ještě sloužil v sovětské armádě, četl jsem jednu knihu o nacistických válečných zločincích.

Mezi vznesenými obviněními bylo i to, že nacisté občas stříleli na automobily a vlaky označené červeným křížem. Nechápal jsem, proč se to považovalo za zločin. Byla válka a jedna strana se snažila rozdrtit druhou. V čem se vozidla označená červeným křižem lišila od ostatních vozidel nepřítele? Odpovědi na tuto otázku jsem se nakonec dočkal, nenašel jsem ji však v sovětských vojenských řádech. Možná tam někde je, ale za celou dlouhou dobu, co jsem sloužil v sovětské armádě a skládal zkoušky nejrůznější obtížnosti, jsem na pravidlo o zákazu střelby na červený kříž nenarazil. 

Při cvičeních jsem se několikrát provokativně ptal velitelů, z nichž někteří měli velmi vysoké hodnosti, co by dělali s nepřátelským vozidlem označeným červeným křížem. Pokaždé se mi dostalo poněkud nechápavé odpovědi. Vysoce postavení sovětští důstojníci, kteří absolvovali několik vojenských akademií, mi nedokázali říci, proč by měli vozidlo s červeným křížem posuzovat jinak než ostatní vozidla. Vystudoval jsem Vojensko-diplomatickou akademii. Měl jsem ve škole slušné výsledky. Během studia jsem vždycky pozorně poslouchal, zdali mi některý z učitelů, generálů s dlouholetými zkušenostmi v mezinárodních záležitostech, poví něco o červeném kříži. Naučil jsem se však jen to, že organizace Mezinárodního Červeného kříže sídlí v Ženevě přímo naproti Stálému zastoupení SSSR v Organizaci spojených národů a že tuto organizaci (stejně jako každou jinou mezinárodní organizaci) mohou důstojníci sovětských výzvědných služeb využívat jako záminku pro své aktivity.

Komu pomůže, že si západní armády na vozidla lékařské služby namalují veliké červené kříže? Zkuste si namalovat červený kříž na záda a na hruď a vydejte se v zimě do lesa. Myslíte, že vás červený kříž zachrání před napadením vlky? Sotva. Vlci neznají vaše zákony a nerozumějí vašim symbolům. K čemu tedy symbol, o jehož významu nepřítel nemá tušení? Za poslední války nedodržovali komunisté mezinárodní konvence a smlouvy, ale stejně se chovali i někteří nepřátelé, národy staletých a vyspělých kulturních tradic. Od té doby v Rudé armádě naznačoval malý červený kříž toliko vlastním vojákům, kde se nachází polní nemocnice. Nikdo jiný symbol červeného kříže vidět nemusí. 

Rudá armáda nemá důvěru v dobré úmysly nepřítele. Mezinárodní smlouvy a konvence ještě nikoho neochránily před napadením. Pakt Ribbentrop-Molotov je zářným příkladem. Neochránil Sovětský svaz, a kdyby se Hitlerovi podařila invaze do Británie, neochránil by ani Německo. Stalin k tomu otevřeně poznamenal: „Můžeme veškeré dohody klidně postavit na hlavu.“ Vedení sovětského státu a sovětské diplomatické služby se řídí filozoficky pojatým náhledem na všechny smlouvy. Důvěřuješ-li příteli, nepotřebuješ smlouvu. Přátelé se nemusejí spoléhat na smlouvy, když potřebují pomoc. Je-li někdo slabší než nepřítel, smlouva mu nic nepomůže. Je-li někdo silnějši než nepřítel, nebude se smlouvou omezovat. Mezinárodní smlouvy jsou nástrojem politické propagandy. Sovětské vedení a sovětská armáda smlouvám nevěří. Věří jen síle, která stoji za nimi. Veliký červený kříž na vojenském vozidle tudíž jen symbolizuje západní naivitu a důvěru v moc protokolu, paragrafů, podpisů a razítek.“

A to nemluví o situaci, kdy to používají jako cíle úmyslně v rámci snahy podlomit vůli obyvatel (případně z nedůvěry vůči komukoliv). O tom, jak vojenští letci bombardovali nemocnice a používali velký červený kříž jako terč vám na svých přednáškách povykládá i Vladimír Dzuro, vyšetřovatel válečných zločinů v Jugoslávii. Zkrátka a dobře – neříkejte nikomu, kde máte děti, civilisty, raněné – oni je schválně zabijí a ještě to využijí jako propagandu proti vám.

A slovo závěrem: je tady psychologický zlom. V případě nějaké katastrofy začne heroické období, kdy jsou všichni plní elánu nebo rozhořčení a chtějí pomáhat. To skončilo minulý týden. Teď pomalu nastoupí únava a otázky. Jak dlouho to ještě bude? Co zvýšené ceny, zastaví se? A nastoupí i dlouhodobé otázky – když tu je tolik uprchlíků, vezmou mě do práce? (Roky platilo, že kdo chce pracovat, zaměstnání si najde – co když ta doba přestane?) Vezmou mé dítě na školu? Tomu zkuste nepodlehnout.

Kolik z vás řeklo větu „sledujte ruské trolly, jak jsou zalezlí!“. To je pravda u těch, co prošli rozčarováním. Ale ti profesionální jsou zalezlí pouze dočasně, protože vědí, že těch prvních 14 dnů nic nesvedou. Oni vylezou a začnou strašit, začnou sýčkovat. Tomu se nedivte.

Takže dvě rady závěrem – ono to jednou skončí, nepropadejte malomyslnosti (podle mě asi válka oficiálně skončí ještě na jaře). I kdyby to trvalo dlouho, nic s tím nesvedete – zkrátka buďte lidští nebo aspoň nebuďte kreténi.

******

Převzato se svolením autora z jeho Facebooku, kde publikuje zcela neformálně pro své přátele a jejich přátele na Facebooku, takže to je co nejvíc srozumitelné, krátké a většinou bez zdrojů, které se ale dají snadno dohledat a doplnit.