29.3.2024 | Svátek má Taťána


UKRAJINA: Českýma krátkozrakýma očima

7.3.2014

Událostem na Ukrajině Češi příliš nerozumí. Ve vlastním zájmu by se o ně ale měli zajímat

Události na Ukrajině nesporně zaskočily celý svět, avšak Česká republika je patrně zaskočena stejně, ne-li více než od Ukrajiny vzdálenější destinace. Což je nepochybně docela ostuda, neboť Ukrajina je zemí skoro sousední, odkud pochází nejvíce "cizinců" u nás žijících a pracujících a k níž máme celou řadu (zpravidla zapomenutých) historických vazeb, nejen co se týče Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny). Nicméně ona "vzdálená země" u nás vyvolá větší pozornost, až když kvůli ní telefonuje Obama Putinovi.

Nezájem o Ukrajinu v polistopadové éře má jedno pochopitelné psychologické vysvětlení. Pád komunismu česká společnost vnímá jako osvobození od vlivu "asiatského" sovětského impéria, od "Rusáků", a tudíž vše, co leží východně od Moravy (snad kromě Slovenska), vytěsňuje, nechce s tímto prostorem mít nic společného. Doufá, že s temnými "východními končinami" jsme se už rozešli "na věčné časy a nikdy jinak", zvláště tvoříme-li součást Evropské unie a NATO. Pak se ale nelze divit, že česká veřejnost situaci na Ukrajině moc nerozumí a že má tendenci zaujímat zhruba dva základní, leč černobílé postoje.

Ekonomické zájmy a spor o identitu

Hlavní proud vnímal dění na Majdanu jako "bordel", nelíbily se mu hořící pneumatiky (jejichž dým měl chránit před snajpry) ani to, když demonstranti házeli po policistech Molotovovy koktejly. A má pak tudíž i velké pochopení pro ruskou vojenskou akci. Pochopení notně okořeněné povrchním antiamerikanismem, dle vzorečku: Za všechno špatné, za současný český "bordel", přece může sametová revoluce, a tudíž Američané.

Čeští politici sice přirovnávají ruskou snahu o anexi Krymu k srpnu 1968 nebo k Mnichovu 1938, avšak u hlavního proudu veřejného mínění tím patrně větší sympatie k Ukrajincům stejně nevyvolají. V očích Čechů prostě jde o tahanice, jež by se nás neměly týkat.

A pokud by snad NATO hypoteticky vytáhlo do boje za nezávislost Ukrajiny, česká veřejnost by nejspíše zaujala "appeasementský" postoj.

Druhý, byť slabší proud v české společnosti naopak přijal Majdan a pád Janukovyče jako triumf demokracie a prozápadních sil, toužících po spojení s Evropskou unií. Ruskou akci na Krymu hodnotí pochopitelně jako agresi a očekává, že západní země vrátí Vladimira Putina do patřičných mezí.

Ukrajinská politika se od roku 1991 nese ve znamení přetahování západní a východní části země o to, kdo bude z Kyjeva vládnout celku. A nejde při tom o souboj prozápadních demokratů s provýchodními autokraty, jak se u nás léta zcela mylně líčí. Nikoliv, podstatu soupeření tvoří ekonomické zájmy a též konflikt o historicko-kulturní politickou identitu.

Pokud ruská propaganda vykresluje aktivisty z Majdanu jako radikály, bandity a fašisty, jde samozřejmě o propagandu, ovšem účinná propaganda se zpravidla opírá o reálný základ. A v tomto případě zde reálný základ opravdu existuje. Pro západní Ukrajinu jsou typické silné sympatie k Stepanu Banderovi, Organizaci ukrajinských nacionalistůa Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), tedy k postavám a organizacím, které vzhledem k jejich programu, ale i praxi skutečně nelze označit jinak než jako fašistické nebo přinejlepšímk fašismu silně inklinující.

Popularita UPA na současné západní Ukrajině však nevyvěrá z chuti po etnickém čištění země od Poláků, Židů, Rusů či jiných národností, neboť celá tradice těchto jednotek je opravdu velmi rozporuplná. Ukrajinci ze západu země dnes vyzdvihují zejména jejich boj proti sovětské (ruské) moci a bojovníky UPA, z nichž někteří dokázali na území sovětské Ukrajiny klást ozbrojený odpor hluboko do padesátých let, si idealizují a romantizují. Není se zas tak čemu divit, jde vlastně o nejsilnější tradici boje za ukrajinskou samostatnost, přičemž k jejímu současnému oživení notně přispěla i hmotná bída a beznaděj, jež nejen na západní Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu převládají.

Avšak ti, kteří si nyní podobně idealizovali údajné proevropské bojovníky z Majdanu, pravděpodobně rychle vystřízliví, jen co se k nim dostanou bližší informace, jaké vlastně jejich hrdinové mají vzory - samozřejmě nikoliv všichni, ale určitá část ano. Ba je přímo zavrhnou. Bohužel půjde o nejhorší myslitelnou reakci, ostatně právě Poláci, nehledě na skutečnost, že se jejich a ukrajinský nacionalismus do sebe ve dvacátém století krvavě "zakously", dlouhodobě patří k hlavním advokátům začlenění Ukrajiny do EU.

Ukrajinský nacionalismus nelze v žádném případě ztotožňovat s Banderou a UPA, ti představují jeho extrémní výhonek. Extrémní, leč poměrně silný, a to i z toho důvodu, že ukrajinskou historickou zkušenost lze shrnout do trpkého konstatování: "Co si nevybojujeme sami, třebas i nesmiřitelně a krutě, to nebudeme mít, všichni ostatní nás buď ignorují a nic pro nás neudělají, nebo nás chtějí ovládnout a zotročit."

Do toho se nemíchejme

Politické síly ze západní Ukrajiny pracují s představou národního státu, kde je konstitutivním rysem národa jazyk, tedy ukrajinština. Východ země je sice rusifikován i kvůli po staletí trvajícímu ruskému tlaku, nicméně nyní je jeho ruskojazyčnost svým způsobem přirozeným jevem, lidé zde žijící prostě mají ruštinu jako mateřský jazyk a běžně ji používají. Západní část země sice měla v zájmu celistvosti Ukrajiny již dávno přijmout koncept politického ukrajinského národa, který hovoří dvěma jazyky - ovšem v aktuálnímkontextu ruské politiky vůči Ukrajině jde nyní o požadavek zcela nereálný, o "knížecí radu".

Bohužel situace se bude i v tomto ohledu spíše vyhrocovat. Českým očím, jež zpravidla nedovedou rozdíly mezi Rusem a Ukrajincem postřehnout, však tím spíše připadne ruskoukrajinský spor jako něco nepatřičného, do čeho by se Česká republika neměla míchat. A pokud se projeví hospodářské důsledky krize, "slušný Čech" z nich pravděpodobně obviní spíše Ukrajince, neboť si přece neměli začínat s tou jejich, jak jsem si přečetl v diskusi pod jedním článkem, "teroristickou revolucí".

Západní část země sice měla v zájmu celistvosti Ukrajiny již dávno přijmout koncept politického ukrajinského národa, který hovoří dvěma jazyky - ovšem v aktuálním kontextu ruské politiky vůči Ukrajině jde nyní o požadavek zcela nereálný

LN, 4.3.2014