Do našich životů vstupuje, někdy plíživě, jindy s halasem, cenzura. Je to jen pár týdnů, kdy nás média informovala o tom, že ukrajinské úřady daly na černou listinu francouzského herce Gérarda Depardieu, neboť tento soustavně vyjadřuje sympatie k Rusku a jeho prezidentovi Putinovi.

Tato informace byla zpravidla opepřena novinovými fotografiemi nebo televizními záběry tohoto herce ve společnosti běloruského vůdce Lukašenka, čímž mělo být zřejmě podtrženo hercovo nepřijatelné politické směřování. Zběžný příjemce médií si tak odnesl dojem, že vlastně Kyjev učinil dobře, že toho francouzského excentrika vyloučil ze slušné společnosti: vždyť si přece o to sám říkal!

Jenže pravda je docela jiná. Ukrajinská administrativa reprezentovaná ministerstvem kultury na základě doporučení Rady bezpečnosti Ukrajiny (SBU) dala na černou listinu mnohem víc umělců, než jen francouzského komika.

Čtěme ta zakázaná jména, jde o naprostou elitu ruské kultury našeho i minulého stojetí: Fjodor Bondarčuk, Natalie Bondarčuková, Oleg Tabakov, Josif Kobzon, Nikita Michalkov, Lev Rubinštejn, Lev Veršinin a desítky dalších. V aktuálním sčítání z konce srpna je to 573 umělců a vedle toho navíc 162 zakázaných filmů nebo televizních seriálů.

Ale SBU si nevzala na paškál jen Rusy. Ona má na svém seznamu nejen poruštělého Depardieua, ale i amerického hudebníka a herce Stevena Seagala, původem bosenského, ale v Srbsku usazeného filmaře Emira Kusturicu či opět amerického režiséra Olivera Stonea.

Proč se na této soupisce jednotliví umělci objevili, se lze jen dohadovat. Kusturica nesouhlasil s americkým bombardováním Bělehradu. Stone natočil – kromě řady celovečerních, společensko-kritických filmů – také dokumentární seriál Americké století, kde podrobuje USA, hlavního ochránce kyjevské vlády, vskutku detailní až chirurgické analýze.

Jak k té pochybné cti přišel Seagal, netuším. Možná jen proto, že je po jednom z rodičů ruského původu, nebo proto, že zjara předváděl v Moskvě asijské bojové sporty. Mimochodem: čím asi ohrožuje ukrajinskou národní integritu onen svrchu jmenovaný Depardieu v roli Jeana Valjeana v Bídnících, Kryštofa Kolumba v Dobytí ráje či Quentina z Montargi v komedii Drž hubu?

To je konec konců jedno. Současná ukrajinská moc prostě usoudila, že je třeba odstranit lidu z očí nepřátelské umění. Kyjev se asi domnívá, že jeho moc může podlomit i Michalkovův film či Kobzonova píseň.

Co je na tom za poučení pro nás, kteří podobné věci pamatujeme na vlastní kůži? Jednak nadějné vědomí, že takové zákazy nikdy nepřinesly tomu zakazujícímu nic dobrého. A jednak další potvrzení toho, jak výběrově, ba cenzorsky se naše média chovají ke skutečnosti.

Mimochodem, členové vedení literátské organizace Unie českých spisovatelů vydali společné prohlášení o nepřijatelnosti ukrajinské cenzury. To, že o prohlášení neinformovalo žádné české mainstreamové médium, svědčí o tom, že cenzura panuje i zde. A to je zneklidňující.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus