Ukrajina se mezi Ruskem a NATO pouze nerozhodovala. O svém bezpečnostním zakotvení vyjednávala výměnou za hospodářské a politické výhody.

Příběh Ukrajiny mezi polovinou devadesátých let a rokem 2014 bývá zpravidla vyprávěn jako zápas dvou vnějších sil. Rusko se ji snažilo udržet ve svém mocenském prostoru, zatímco NATO a Evropská unie jí nabízely přiblížení k Západu. Ukrajina v takovém podání vystupuje především jako předmět soupeření, o jehož osudu rozhodují silnější hráči.

Takový obraz je neúplný. Ukrajinské politické elity si byly mimořádné strategické hodnoty své země dobře vědomy a snažily se ji využívat. Kyjev oběma stranám opakovaně naznačoval, že se může přiklonit k jejich soupeři, a za své budoucí geopolitické zařazení požadoval protihodnotu. Od Ruska chtěl levné energie, úvěry, přístup na ruský trh a další hospodářské výhody. Od Západu očekával finanční pomoc, politickou podporu a především cestu do Evropské unie.

Bezpečnostní zakotvení země se tak nestalo zájmem, který musí být nejprve jednoznačně vyřešen a potom důsledně chráněn. Stalo se součástí vyjednávání. Ukrajinské vlády se nesnažily pouze nalézt nejbezpečnější možné postavení mezi Ruskem a NATO. Naopak předpokládaly, že neurčitost tohoto postavení zvyšuje cenu Ukrajiny a umožňuje požadovat ústupky od obou stran.

Na snaze slabšího státu manévrovat mezi dvěma mocenskými centry není nic nepochopitelného. Ukrajinský problém spočíval v představě, že tak lze postupovat neomezeně dlouho. Kyjev nabízel různé varianty svého budoucího směřování, přijímal za ně výhody a konečné rozhodnutí odkládal. Čím ostřejší však byl spor mezi Ruskem a Západem, tím méně prostoru pro takovou politiku zbývalo.

Vícevektorová politika

Za prezidenta Leonida Kučmy se tento přístup označoval jako vícevektorová zahraniční politika. Ukrajina měla současně rozvíjet vztahy s Ruskem, NATO i Evropskou unií, aniž by se plně zařadila do některého z těchto směrů. Nebyla to pouhá nerozhodnost, ale vědomá snaha získávat výhody z obou stran a nepřijmout závazek, který by další vyjednávání ukončil.

Příznačný byl rok 1997. Ukrajina podepsala Chartu o zvláštním partnerství s NATO a vytvořila stálý rámec politických konzultací i vojenské spolupráce. Ve stejné době uzavřela zásadní dohody s Ruskem, které upravily rozdělení černomořské flotily a umožnily další působení ruského námořnictva v Sevastopolu. Kyjev tak téměř současně institucionalizoval spolupráci se Západem i ruskou vojenskou přítomnost na svém území.

Toto uspořádání po určitou dobu fungovalo. Rusko ještě nepovažovalo každý ukrajinský kontakt s NATO za bezprostřední ohrožení a Západ nebyl připraven převzít za Ukrajinu skutečnou bezpečnostní odpovědnost. Kyjev mohl spolupracovat s Aliancí, účastnit se jejích operací, reformovat s její pomocí armádu a současně zachovávat těsné hospodářské vztahy s Ruskem.

V roce 2002 však ukrajinské vedení přijalo jako strategický cíl plnou integraci do euroatlantických bezpečnostních struktur. NATO-ukrajinský akční plán přitom nebyl pouze programem vojenské spolupráce, ale rámcem politických, ekonomických, právních i obranných reforem směřujících k hlubšímu začlenění Ukrajiny do západního prostoru. Ani tehdy ovšem nedošlo k definitivnímu rozhodnutí. Ukrajinské vlády své směřování měnily podle domácí politické situace i podle toho, co jim právě nabízela Moskva nebo Západ.

Vícevektorová politika přinášela okamžité výhody, ale nevytvářela stabilní uspořádání pro případ, že se vztahy mezi Ruskem a Západem zhorší. Ukrajina měla stále vyšší geopolitickou cenu, ale neměla jistotu, že ji některá ze stran skutečně ochrání.

Levný plyn jako nástroj proti vstupu do NATO

Nejdůležitějším ruským nástrojem vlivu byl zemní plyn. Ukrajinské hospodářství zděděné po Sovětském svazu bylo mimořádně energeticky náročné. Hutnictví, chemický průmysl, výroba hnojiv i komunální vytápění závisely na ruském nebo středoasijském plynu přepravovaném přes ruskou infrastrukturu. Cena plynu proto nebyla obyčejnou obchodní položkou. Rozhodovala o konkurenceschopnosti průmyslu, životních nákladech obyvatel i stavu veřejných financí.

Moskva mohla příznivou cenou odměňovat politickou vstřícnost a zdražením trestat pokusy o samostatnější směřování. Rusko-ukrajinské plynové spory samozřejmě měly také obchodní příčiny: dluhy, tranzit, odběry plynu a smluvní podmínky. Cenu energií však nebylo možné oddělit od širšího politického vztahu. Gazprom sledoval vlastní podnikatelské zájmy, současně však sloužil jako jeden z nástrojů ruské státní politiky.

Politickou funkcí tohoto systému bylo udržet Ukrajinu v dostatečné vzdálenosti od NATO. Rusko nemuselo řídit každé rozhodnutí ukrajinské vlády. Potřebovalo především vytvořit uvnitř Ukrajiny dostatečně silné skupiny, pro něž by přibližování k Alianci znamenalo ztrátu konkrétních hospodářských výhod.

Výrok, že Rusko levným plynem „podplácelo“ Ukrajinu, proto nelze zužovat na korupční platby jednotlivým politikům. Mechanismus byl podstatně širší. Plyn prodávaný za zvýhodněnou cenu prospíval energeticky náročným podnikům, jejich vlastníkům, státnímu rozpočtu i domácnostem. Politici mohli udržovat nízké regulované ceny a obyvatelé nemuseli platit skutečné náklady spotřeby. Ruská energetická dotace tak vytvářela domácí ukrajinskou základnu odporu proti politice, která by tyto výhody ohrozila.

Případné členství v NATO nebylo v takovém prostředí jen otázkou vojenské orientace. Pro řadu podniků, regionů a domácností se mohlo jevit jako krok, který přinese dražší energie, omezení obchodu s Ruskem a ztrátu pracovních míst. Ruská politika tím převáděla abstraktní geopolitickou otázku do podoby bezprostředního hospodářského zájmu. Odstup od NATO se neprosazoval pouze tlakem z Moskvy, ale také prostřednictvím ukrajinských aktérů, kteří měli na zachování dosavadních vztahů vlastní materiální zájem.

K tomu přistupovala soustava neprůhledných prostředníků. Společnosti jako Itera a později RosUkrEnergo nakupovaly plyn, přeprodávaly jej Ukrajině a vytvářely značné zisky, jejichž konečné rozdělení bylo obtížné dohledat. Levný plyn tak nebyl jen hospodářskou výhodou pro Ukrajinu jako celek. Přinášel také příjmy podnikatelům a politickým skupinám propojeným klientskými, korupčními a mocenskými vazbami.

Pro jednotlivé účastníky mohl být hlavním cílem soukromý zisk. Politickým výsledkem celého uspořádání však bylo vytvoření vlivných domácích sil, jejichž zájem se shodoval s ruským strategickým cílem: zabránit takovému přiblížení Ukrajiny k NATO, které by ohrozilo privilegované energetické obchody, vztahy s ruskými podniky a přístup k levným surovinám. Čím více někdo vydělával na zvláštním vztahu s Ruskem, tím silnější měl důvod tento vztah politicky hájit.

Moskva tedy nekupovala pouze jednotlivá rozhodnutí ukrajinské vlády. Vytvářela hospodářské prostředí, v němž byla významná část průmyslu, politických elit i obyvatelstva zainteresována na tom, aby se Ukrajina nestala členem NATO. Ukrajinské vlády tento systém nejen přijímaly, ale také využívaly. Příslib, že se země nebude příliš rychle přibližovat k Alianci, mohl být směněn za příznivější cenu plynu. Možnost obratu k Západu zase zvyšovala hodnotu ústupků, které Kyjev požadoval od Moskvy.

Cena ukrajinského odstupu od NATO

Rozsah výhod, které bylo Rusko ochotno Ukrajině poskytovat, ukazuje, jak mimořádný význam Moskva přikládala jejímu setrvání mimo NATO. Levný plyn, tolerance dluhů, úvěry, přístup na ruský trh i zisky ponechávané prostředníkům představovaly značné a dlouhodobé náklady. Rusko by je sotva neslo, kdyby případné členství Ukrajiny v NATO považovalo pouze za nepříjemný, ale v zásadě snesitelný vývoj.

Ruské obavy přitom nelze zúžit na možnost, že se vojenská infrastruktura NATO posune blíže k ruským hranicím. Samotná Ukrajina představovala mimořádný strategický potenciál: rozsáhlé území, desítky milionů obyvatel, významný průmysl, zbrojní, letecké a kosmické podniky zděděné po Sovětském svazu, černomořské přístavy a dlouhou společnou hranici s Ruskem. Nebyla pouhým prostorem, na němž by NATO mohlo rozmístit několik základen. Po politickém, hospodářském a vojenském začlenění do západního systému se mohla stát jedním z nejvýznamnějších států jeho východního křídla.

Z ruského pohledu proto nehrozila jen ztráta nárazníkového území. Země, která po staletí patřila ke stejnému hospodářskému a strategickému prostoru jako Rusko, by se ocitla na opačné straně mocenského rozdělení. Její obyvatelstvo, průmysl, dopravní síť, přístavy i ozbrojené síly by se staly součástí systému, který Moskva považovala za svého hlavního strategického soupeře. To, co Rusko dosud chápalo jako součást vlastní strategické hloubky, by se mohlo stát zdrojem tlaku proti němu.

Nešlo tedy pouze o příchod NATO na Ukrajinu, ale o přeměnu samotné Ukrajiny v důležitou součást NATO. Rozdíl je podstatný. V prvním případě je Ukrajina především územím využívaným vnější mocností. Ve druhém se její vlastní vojenské, průmyslové a lidské kapacity stávají součástí širšího mocenského celku, jehož hlavním protivníkem bylo v ruském strategickém uvažování právě Rusko.

Z toho ještě neplyne, že Západ připravoval Ukrajinu k vojenskému útoku na Rusko. Její případné členství v NATO by však znamenalo, že se podstatná část ukrajinského potenciálu začlení do vojenského a politického systému stojícího proti Rusku. Právě tak mohla Moskva vykládat vojenskou spolupráci, reformu ukrajinské armády podle standardů NATO a možnost budoucího členství v Alianci.

Tak lze přesněji chápat ruské označování této otázky za existenční. Nešlo nutně o obavu z bezprostředního zániku ruského státu, ale o ohrožení jeho postavení jako velmoci, jeho strategické hloubky, vlivu v černomořském prostoru a schopnosti určovat bezpečnostní uspořádání ve vlastním západním okolí. Ukrajina v NATO by nebyla jen další zemí ztracenou z ruské sféry vlivu. Byla by velkým a potenciálně silným sousedem pevně spojeným s blokem, který ruské vedení pokládalo za hlavního strategického soupeře.

Vysoká cena, kterou Rusko platilo za ukrajinský odstup od NATO, proto nevypovídala pouze o významu Ukrajiny jako území. Odrážela obavu, že se její hospodářský, vojenský a lidský potenciál obrátí proti Rusku jako součást soupeřícího mocenského bloku. Právě z této ruské obavy ukrajinské politické elity odvozovaly cenu svého geopolitického postavení. Čím větší ztrátu by pro Moskvu představoval vstup Ukrajiny do NATO, tím vyšší ústupky mohl Kyjev požadovat za to, že jej neuskuteční.

Ukrajinská strategie však přehlížela druhou stranu téže rovnice. Jestliže Moskva považovala Ukrajinu za natolik významnou, aby za její odstup od NATO po dlouhá léta platila vysokou hospodářskou cenu, nebylo rozumné předpokládat, že se s jejím definitivním přechodem na druhou stranu smíří jako s běžnou diplomatickou porážkou. Cena, kterou bylo Rusko ochotno platit, nebyla jen důkazem hodnoty ukrajinského vyjednávacího postavení. Byla také varováním před tím, co se může stát, až hospodářské pobídky a politický vliv přestanou fungovat.

Magnitskij a ukrajinský plyn

Do tohoto příběhu patří také případ Sergeje Magnitského, i když jeho vztah k Ukrajině nebyl bezprostřední. Nelze jednoduše tvrdit, že Magnitskij zemřel kvůli ceně plynu pro Ukrajinu. Souvislost je složitější, ale nikoli nepodstatná.

Americký podnikatel Bill Browder a jeho fond Hermitage Capital vlastnili akcie významných ruských společností včetně Gazpromu. Browder jako menšinový akcionář zveřejňoval vyvádění majetku, zvýhodňování spřízněných firem a neprůhledné obchody, které snižovaly hodnotu podniků. Jedním z hlavních terčů jeho kampaně byly vztahy mezi Gazpromem a společností Itera, která převzala lukrativní část obchodu s plynem v postsovětském prostoru.

Podle Browderových výpočtů přicházel Gazprom kvůli převedení distribučního obchodu na Iteru o více než miliardu dolarů ročně před zdaněním. Přibližně 688 milionů dolarů z této částky mělo připadat na ukrajinský trh. Ukrajina tedy nebyla okrajovou částí systému, proti němuž Browder vystupoval, ale jeho nejvýznamnější součástí.

Browder nejednal jako americký diplomat ani jako tvůrce zahraniční politiky. Snažil se chránit hodnotu své investice. Napadal však mechanismus, který měl vedle hospodářské také politickou funkci. Neprůhledné firmy, cenové rozdíly a privilegovaný přístup k obchodu s plynem nevytvářely pouze prostor pro soukromé obohacování. Udržovaly také skupiny, které měly vlastní hospodářský zájem na pokračování ruského vlivu a na odstupu Ukrajiny od NATO.

Browder tedy z podnikatelských důvodů narušoval systém, který současně podporoval ruskou zahraniční politiku. Zprůhlednění obchodů Gazpromu by omezilo možnost zvýhodňovat prostředníky, vytvářet ekonomicky závislé skupiny a spojovat soukromé zisky s ruským politickým vlivem. To, co Browder chápal jako ochranu práv akcionářů, zasahovalo do podstatně širšího mocenského uspořádání.

Sergej Magnitskij pracoval jako daňový poradce pro Hermitage. Bezprostředním předmětem případu, který vedl k jeho zatčení, nebyly dodávky plynu na Ukrajinu, ale převzetí společností Hermitage a podvodné získání přibližně 230 milionů dolarů na daňových vratkách. Magnitskij označil osoby spojené s ruskými státními orgány za účastníky podvodu. Poté byl zatčen, téměř rok držen ve vazbě a v listopadu 2009 zemřel poté, co se mu nedostalo odpovídající zdravotní péče. Tato zjištění se následně stala součástí odůvodnění amerického Magnitského zákona.

Magnitskij tedy nehájil právní spor o cenu ukrajinského plynu. Hájil však fond, jehož střet s ruským mocenským systémem začal mimo jiné odhalováním neprůhledného fungování Gazpromu a jeho obchodů na ukrajinském trhu. V širším smyslu se stal obětí téhož státně-korporátního systému, který umožňoval spojovat obchodní zisky, korupci, státní moc a zahraniční politiku.

Jeho smrt měla zásadní mezinárodní důsledky. Spojené státy přijaly v prosinci 2012 Magnitského zákon, který umožnil zakázat vstup a zmrazit majetek ruským úředníkům odpovědným za Magnitského pronásledování a za další závažná porušování lidských práv. Nešlo ještě o plošné hospodářské sankce proti Rusku, ale o první významný cílený americký sankční režim namířený proti ruským představitelům v období před Majdanem, anexí Krymu a válkou na Donbasu.

První vážný sankční konflikt mezi Washingtonem a putinovským Ruskem tedy nevznikl až v roce 2014. Vzešel z případu, jehož kořeny sahaly také ke způsobu, jakým ruské státní podniky, energetické obchody a mocenské vazby fungovaly v postsovětském prostoru.

Přes NATO do Evropské unie

Zatímco Moskva nabízela levné energie a bezprostřední hospodářské výhody, od Západu Ukrajina očekávala odměnu jiného druhu. Jejím konečným cílem nebylo pouze členství v NATO, ale především začlenění do Evropské unie. Pro Kyjev však představovalo zásadní problém, že Evropská unie ukrajinské členství dlouho odmítala byť jen slíbit.

Po oranžové revoluci spojil prezident Viktor Juščenko členství v NATO a Evropské unii do jednoho projektu euroatlantické integrace. V roce 2005 byly obě organizace v upravené ukrajinské vojenské doktríně označeny za strategické cíle. NATO bylo přitom vůči ukrajinským ambicím otevřenější než Evropská unie.

V ukrajinské veřejné debatě se proto otevřeně hovořilo o cestě „přes NATO do Evropské unie“. Členství v Alianci mělo Ukrajinu politicky a institucionálně zařadit mezi západní státy, urychlit její reformy a vytvořit situaci, v níž by bylo stále obtížnější odmítat také její budoucí vstup do EU. Dobová analýza ukrajinského členství v NATO přímo uváděla, že bylo vnímáno jako faktor, který by zvýšil šance země na přijetí do Evropské unie.

Aliance samozřejmě nemohla Ukrajině členství v EU právně zajistit. Šlo o politickou kalkulaci. Stát přijatý do západní vojenské aliance, reformovaný podle jejích standardů a chráněný článkem 5 by již nebyl pouhým sousedem Evropské unie v neurčitém postsovětském prostoru. Členství v NATO proto nemělo pouze bezpečnostní význam. Mělo také prolomit západoevropský odpor proti dalšímu rozšiřování EU.

Právě zde se nejvýrazněji ukazuje nebezpečnost ukrajinského přístupu. Vstup do NATO nebyl chápán jen jako způsob zajištění bezpečnosti země. Stal se také nástrojem k dosažení jiného politického cíle. Ukrajinské vedení bylo ochotno vyhrotit konflikt s Ruskem kvůli kroku, od něhož očekávalo evropskou legitimitu, hospodářskou integraci a nakonec členství v organizaci, která je tehdy přijmout nechtěla.

Ukrajina tak se svou bezpečností nezacházela jako s nejvyšším státním zájmem. Byla ochotna vystavit ji mimořádnému riziku, aby dosáhla jiných výhod.

Bukurešť: příslib bez ochrany

Vyvrcholením této politiky se stal summit NATO v Bukurešti v dubnu 2008. Spojené státy podporovaly udělení Akčního plánu členství Ukrajině a Gruzii. Německo, Francie a další státy byly proti. Výsledkem byl kompromis, který spojil politický příslib budoucího členství s odmítnutím bezprostředního kroku, jenž k němu měl vést.

Ukrajina Akční plán členství nedostala, summit však současně výslovně prohlásil, že se Ukrajina a Gruzie členy NATO stanou. Aliance tak Rusku oznámila budoucí záměr rozšířit se o dvě strategicky významné postsovětské země, aniž by jim poskytla skutečnou bezpečnostní záruku.

Z hlediska ukrajinské bezpečnosti bylo obtížné nalézt horší řešení. Moskva získala důvod považovat budoucí členství Ukrajiny v NATO za reálnou hrozbu, zatímco Kyjev nezískal ochranu článku 5. Ukrajinské vedení zvýšilo geopolitickou cenu své země, nikoli její bezpečnost. Rusku mohlo nadále tvrdit, že západní orientaci lze ještě zastavit, a Západu, že bez rychlejší integrace hrozí návrat Ukrajiny do ruského prostoru.

Odpovědnost za bukurešťský kompromis neležela pouze na Ukrajině. Spojené státy prosazovaly příslib členství bez schopnosti zajistit jeho rychlé naplnění a západoevropské státy se snažily rozhodnutí odsunout neurčitou formulací. Ukrajinské vedení však samo usilovalo o vyhrocení otázky svého budoucího směřování. Počítalo s tím, že rostoucí napětí zvýší ochotu obou stran platit za jeho přízeň.

Bukurešťský summit byl okamžikem, kdy se ukrajinská vyjednávací strategie začala obracet proti Ukrajině. Kyjev získal příslib, který mohl používat při jednání s Moskvou, ale nezískal záruku, která by jej chránila před důsledky tohoto příslibu.

Neutralita za cenu plynu

Po zvolení Viktora Janukovyče se ukrajinská politika obrátila. V roce 2010 Ukrajina přijala politiku neblokového postavení a zastavila bezprostřední směřování k členství v NATO. Tento krok měl zlepšit vztahy s Ruskem, aniž by uzavřel možnost dalšího sbližování s Evropskou unií.

Téhož roku byla geopolitická směna provedena téměř v čisté podobě. Charkovské dohody prodloužily působení ruské černomořské flotily v Sevastopolu až do roku 2042. Na oplátku dostala Ukrajina slevu na ruský plyn ve výši třiceti procent, nejvýše však sto dolarů za tisíc krychlových metrů. Dlouhodobá přítomnost ruské armády na ukrajinském území byla výslovně směněna za nižší cenu energie.

Jen málokterá událost ukazuje základní problém ukrajinské politiky názorněji. Rozhodnutí, které mělo být posuzováno především z hlediska dlouhodobé suverenity a bezpečnosti státu, bylo převedeno na okamžitou úsporu v ceně plynu. Janukovyčova vláda mohla voličům i průmyslu nabídnout levnější energii. Náklady rozhodnutí byly odsunuty do budoucnosti.

Rozsah ruské protihodnoty současně ukazuje, jak vysokou cenu byla Moskva ochotna za ukrajinský odstup od NATO platit. Podle pozdějšího odhadu představovala sleva z Charkovských dohod pro ruský rozpočet přibližně čtyři miliardy dolarů ročně. Ani tuto částku nelze chápat jako přesný účet za ukrajinskou neutralitu, ale dobře ukazuje řád nákladů, které bylo Rusko ochotno nést.

Charkovské dohody potvrdily, že se levný plyn z nástroje nepřímého vlivu mohl změnit v přímou protihodnotu za bezpečnostní ústupek. Ukrajina se vzdálila členství v NATO a Rusko za toto vzdálení zaplatilo.

Ukrajinská vláda přesto neuzavřela možnost sbližování se Západem. Zřekla se bezprostředního směřování do NATO, ale pokračovala v jednání o asociační dohodě s Evropskou unií. Znovu se snažila získat výhody z obou stran: od Ruska levný plyn za vojenskou zdrženlivost, od Evropské unie hospodářskou integraci bez úplného geopolitického rozchodu s Moskvou.

Rok 2013: poslední dražba

Stejný mechanismus se opakoval v roce 2013 při jednání o asociační dohodě s Evropskou unií. Janukovyčova vláda dlouho připravovala její podpis, ale zároveň požadovala rozsáhlou finanční pomoc, která měla vyrovnat očekávané hospodářské ztráty ve vztazích s Ruskem. Když evropská nabídka neodpovídala představám Kyjeva a Moskva zvýšila obchodní i politický tlak, ukrajinská vláda přípravu podpisu zastavila.

O několik týdnů později nabídlo Rusko nákup ukrajinských státních dluhopisů v hodnotě až patnácti miliard dolarů a snížení ceny plynu z přibližně čtyř set dolarů na 268,5 dolaru za tisíc krychlových metrů. Nabídka přišla poté, co Janukovyč odmítl podepsat připravenou dohodu s Evropskou unií.

Ukrajinské vedení se znovu pokusilo dražit geopolitickou orientaci země mezi dvěma stranami. Evropské unii naznačovalo, že bez dostatečné finanční pomoci zůstane v ruské sféře. Rusku dávalo najevo, že bez výrazných ústupků podepíše dohodu se Západem. Z čistě vyjednávacího hlediska nešlo o nesmyslnou taktiku. Slabší země se snažila přimět dva silnější hráče, aby soutěžili o její rozhodnutí.

Tentokrát však vedení země přehlédlo třetího účastníka: vlastní společnost. Významná část obyvatelstva už asociační dohodu nechápala jako další položku v nekonečném vyjednávání, ale jako zásadní politické a civilizační rozhodnutí. Odmítnutí podpisu vyvolalo protesty na Majdanu, které nakonec vedly k pádu Janukovyčova režimu. Ruská finanční nabídka demonstrace neukončila, ale naopak posílila přesvědčení části veřejnosti, že ukrajinské směřování bylo prodáno Moskvě.

Politika založená na prodlužování neurčitosti narazila na okamžik, kdy už další odklad nebyl vnitropoliticky možný. Rozhodnutí, které ukrajinské vedení po dvě desetiletí nabízelo oběma stranám, již nešlo znovu odložit.

Rusko navíc dospělo k závěru, že levný plyn, úvěry, obchodní výhody a domácí politické vazby nedokázaly zabránit definitivnímu obratu Ukrajiny k Západu.

Konec bezpečnostní dražby

Ukrajinské vlády od poloviny devadesátých let nepostupovaly jako vedení státu, které nejprve vyřeší základní bezpečnostní zakotvení země a teprve potom sleduje další politické a hospodářské cíle. Postupovaly opačně. O svém bezpečnostním zakotvení vyjednávaly výměnou za hospodářské a politické výhody.

Od Ruska získávaly levnější energie, toleranci dluhů, obchodní ústupky a finanční pomoc. Od Západu politickou podporu, reformní programy, vojenskou spolupráci a příslib budoucí integrace. NATO mělo zároveň posloužit jako prostředek k pozdějšímu vstupu do Evropské unie. Kyjev udržoval naději obou stran, že právě ony nakonec získají Ukrajinu pro sebe.

Ruská politika mezitím uvnitř Ukrajiny vytvářela ekonomické a politické síly, jejichž zájem spočíval v udržení země mimo NATO. Levný plyn, výhodné obchodní vztahy, prostřednické zisky a propojení podnikatelů s politikou nebyly pouze nesourodým souborem korupčních praktik. Dohromady vytvářely mechanismus, který převáděl ruský strategický zájem do ukrajinské domácí politiky.

Moskva nemusela Ukrajině neustále hrozit. Stačilo, aby dostatečné množství Ukrajinců věřilo, že vstup do NATO znamená dražší energie, ztrátu ruských trhů a hospodářský otřes. Tento způsob působení byl účinnější než pouhý nátlak zvenčí, protože odpor proti NATO pak nevystupoval jako ruský požadavek, ale jako obrana ukrajinských pracovních míst, podniků a životní úrovně.

Zároveň však cena, kterou Rusko za ukrajinský odstup od NATO platilo, svědčila o mimořádné závažnosti celé otázky. Moskva se neobávala pouze příchodu západních základen. Obávala se toho, že se obrovský ukrajinský lidský, průmyslový, vojenský a geografický potenciál stane součástí mocenského systému namířeného proti ní.

Ukrajinské politické elity právě z této obavy odvozovaly hodnotu svého postavení, ale nedocenily její důsledky. Čím významnější byla Ukrajina pro ruskou bezpečnost, tím vyšší cenu mohla požadovat za svůj odstup od NATO. Současně však rostla pravděpodobnost, že Rusko nebude ochotno přijmout její definitivní přechod do západního tábora jako běžnou diplomatickou porážku.

Ukrajinské chyby samozřejmě neospravedlňují ruskou anexi Krymu ani podporu ozbrojeného konfliktu na Donbasu. Odpovědnost za použití síly nese ten, kdo ji použil. Vysvětlení chybných rozhodnutí napadeného státu není omluvou jednání agresora.

Nelze však zároveň vytvářet obraz Ukrajiny jako zcela bezmocné oběti cizích strategií. Její politické elity po dvě desetiletí samy zvyšovaly riziko konfliktu tím, že s otázkou bezpečnosti zacházely jako s nástrojem k dosažení jiných cílů.

Základním omylem byla představa, že okamžité hospodářské výhody mají větší cenu než bezpečnostní rizika odsunutá do budoucnosti. Levný plyn byl viditelný ihned. Úvěry pomáhaly udržet vládu. Přibližování k NATO mohlo otevřít cestu k evropské integraci. Náklady bezpečnostního vakua byly naproti tomu vzdálené a abstraktní.

Rok 2014 ukázal, že odkládané rozhodnutí nezmizelo. Pouze se stalo dražším, nebezpečnějším a nakonec téměř nemožným přijmout bez násilí. Ukrajinské elity si byly geostrategické důležitosti země vědomy a dlouho ji dokázaly využívat. Neuvědomily si však, že bezpečnost státu není běžné obchodní aktivum.

Ukrajina o ní mohla vyjednávat jen do okamžiku, kdy jeden z účastníků dražby odmítl dále přihazovat a rozhodl se vzít předmět sporu silou.