Chudá, ale stabilní Uganda modernizuje svou společnost zcela jinak, než bývá ve třetím světě zvykem. Co je klíčem k jejímu úspěchu a kdo je tamním civilizačním vzorem?

O Ugandě jste už nejspíš dlouho nečetli. Prostě proto, že není, o čem psát. Země je to chudá, ale ekonomika trvale roste a životní úroveň se stabilně zvyšuje. Stabilní je i politický systém, míra násilnosti patří v rámci Afriky (či ve srovnání s Latinskou Amerikou) k těm nižším a lidé jsou optimističtí. Největším problémem jsou džihádistické bojůvky pronikající občas z Konga. V Ugandě se těží ropa, ale národní hospodářství na ní není závislé.

Když se podíváme na kořeny ugandského úspěchu, je zajímavé, že modernizace země probíhá úplně jinak než ve většině třetího světa. Často tomu bývá tak, že základním nástrojem přechodu od kmenové či středověké společnosti do moderního světa je marxismus. Chce-li se země stát moderní zemí, musí projít marxistickým obdobím. To není jen případ Ruska a Číny, ale i mnoha asijských a afrických států. V Ugandě tuhle roli hraje protestanský fundamentalismus amerického typu a zdá se, že to je cesta přímější, rychlejší a méně krvavá.

Z hlediska evropské debaty je ale zajímavé ještě něco jiného. Pro velkou část ugandské společnosti je vzorem Izrael. Je jim vzorem, jak zvládat bezpečnostní hrozby, jak budují své hospodářství, jak udržují porodnost, jak funguje solidarita uvnitř společnosti. Což neznamená, že by to byly podobné státy. Uganda je nesrovnatelně chudší, nemá židovské mozky a je také mnohem víc náboženskou společností, než současný Izrael. Připomínám, že americký evangelikální fundamentalismus je na půli cesty mezi katolicismem, jak ho známe z Evropy, a židovstvím. Další důvod pro tamní sympatie vůči Izraeli.

Možná jste v médiích zaregistrovali výrok velitele ugandské armády, že je připraven poslat 100 tisíc bojovníků na podporu Izraele proti Hamásu. Samozřejmě, že takové prohlášení nemá žádný praktický význam. Ale ukazuje náladu v zemi.

Američtí politologové Carpenedová a Freston ve své nové knize (Rozmach křesťanského sionismu na globálním Jihu) tvrdí, že stejný postoj k Izraeli se formuje také v Kongu, Ghaně, Malawi a dalších zemích se silným křesťanským vlivem. A tentýž postoj hrál roli také v Bolsonarově hnutí v Brazílii. Dává to smysl.

S Čínou můžete sympatizovat, ale těžko ji můžete napodobovat. Od malého Izraele se učit můžete. Malý stát v americké sféře vlivu, který se dokázal vymanit z periferního postavení, dokáže razantně hájit vlastní zájmy a překonávat extrémně nepřátelské prostředí. Bez problémů si poradí s migrací, udrží pod kontrolou muslimské komunity a nedávný Sorosův pokus o barevnou revoluci v Izraeli skončil debaklem. Dokážete si představit, že by si někdo postavil v Izraeli montovnu založenou na levné místní práci a že by za to dostal investiční pobídku?

Evropa tenhle příklad vynechává – jedinou výjimkou, připravenou se od Izraele učit, byl Viktor Orbán. Místo toho všudypřítomný antisemitismus napříč politickým spektrem. Obávám se ale, že tím škodíme v první řadě sami sobě.

Publikováno na autorově blogu Druhý pohled