Takové jsou důsledky bezradné evropské politiky

Evropský parlament v úterý přesvědčivou většinou schválil zprávu, která mj. podporuje poslední návrh Evropské komise ohledně trvalých kvót pro migranty. Tvrdší varianta toho návrhu předpokládá přerozdělování azylantů podle pevně stanoveného klíče hned a napořád, „soft varianta“ počítá s trvalým přerozdělováním jen pro případ, že by kapacity některé ze vstupních zemí byly překročeny. Dosavadní praxe v udělování azylu (dublinský systém; jistě, je už překonaný) by tak skončila a udělování azylu i redistribuce azylantů by byla zcela v péči kompetentního unijního úřadu. Tuto variantu teď Evropský parlament fakticky podpořil více než dvoutřetinovou většinou. Rozhodnutí nemá žádný právní význam, ale vedení EU získalo cennou informaci o rozložení sil, a věc má tedy velký politický význam. Pokud v dohledné době Evropská rada o návrhu Evropské komise rozhodne, bude velmi pravděpodobně její návrh v Evropském parlamentu schválen (tedy byl by, za předpokladu, že se nějak výrazně nezmění celková situace); a za druhé a hlavně, v Evropské radě ministrů vnitra nebude problém tento celkový návrh prosadit potřebnou kvalifikovanou většinou – tak, jako se to stalo už s prvními, jednorázovými kvótami. Definitivní návrh má prý Evropská komise předložit „do léta“, ale v Bruselu jistě vědí, že hrozí jakési nebezpečí z prodlení: v létě by mohlo být už zase všechno jinak.

V souvislosti s tím, jak jsou kvóty přijímány na postkomunistickém východě EU, mluví mnozí západoevropští politici o vzestupu xenofobie a nacionalismu. Jistěže na tom něco je. Ale xenofobie a nacionalismus ve veřejnosti jsou mimo jiné i důsledky bezradnosti a lehkomyslnosti v „hlavní linii“ evropské politiky.

Jistě platí, že je třeba pomáhat trpícím a ohroženým, zvlášť když jsme se předtím svou problematickou politikou a neochotou pomoci dostatečně, včas a na místě (např. vojenským nasazením v Libyi) a vyklízením pozic v Iráku a v Afghánistánu spolupodepsali. Pomoc však musí být účinná a zakotvená v realitě.

Existuje například velmi účinný způsob, jak migraci zastavit: stačí, aby se úroveň zemí, odkud lidé utíkají, a úroveň zemí, kam utíkají, postupně vyrovnaly. Dopracovat se k tomu, aby se země, odkud lidé prchají, přiblížily úrovni zemí, kam prchají, by bylo velmi pracné a na dlouhé lokty. Dosáhnout naopak toho, aby se země, kam lidé utíkají, vyrovnaly rozvratem a chudobou těm, odkud utíkají, nedá až tak moc práce, vlastně k tomu nebude třeba ani hnout prstem, stačí nějaký čas nedělat vůbec nic. A uvidíte, wir schaffen das!

Zdá se, že v západní Evropě a zejména v Německu na tom už vlastně pracují. Velké evropské státy (zejména SRN) ani EU jako celek zatím nebyly schopny si s migrací poradit (základní teze je: refugees welcomme, vždyť se s tím stejně nedá nic dělat). Rozhodly se tedy, že svou obranu svěří jiným: nejprve tak trošku Putinovu Rusku (to už v rámci společného boje proti Islámskému státu posílilo své vojenské pozice v Sýrii a upevnilo moc svého spolehlivého spojence Bašára Asada), a pak pořádně Erdoganovu Turecku. Jenomže když někdo tak okatě dává najevo, že se mu situace vymkla z rukou, je vůči migraci bezradný a bezbranný a není připraven sám nic obětovat, prozrazuje zároveň slabost a vydíratelnost. Turecko této slabosti EU využívá s mimořádnou chutí a vynalézavosti. A tak se v poslední době dokonce pokouší určovat parametry svobody projevu v Německu (viz článek Pavla Šafra o „Kauze Kozomrd“). Už na sklonku minulého roku se přitom v Německu projevily snahy omezovat svobodu informací o negativních důsledcích uprchlické vlny. To je mimořádně nebezpečné: nejen že to, o čem se nesmí veřejně mluvit, se šeptandou přinejmenším desetkrát nafoukne. Ale zároveň hrozí, že se Západ a Německo ve jménu jedněch hodnot (pomoc bližním) zříká hodnot jiných, které spoluutvářejí jejich svobodu. Vzdává se části sama sebe – jenomže platí: opustíš-li sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Přitom tady nejde o xenofobii a nacionalismus. Nejde o to „zavřít hranice“, „zakázat islám“ a o podobné nesmysly. Jde jen o to učinit migrační vlnu zvládnutelnou a získat čas, jehož především je zapotřebí.

Jenže tuzemští i evropští „přátelé migrace“ jsou bohužel ochotni svým kýčovitým chimérám o realizaci Božího království na zemi obětovat nakonec i svou svobodu a demokracii.

A nakonec ještě pokud jde o problém kvót a poslední zprávu Evropského parlamentu: mezi vlivnými politiky západní části EU se množí řeči o tom, jak se zbědovaný východ Evropské unie kdysi rád vetřel do EU a nechával se štědře vykrmovat dotacemi a teď, když je zapotřebí, aby oplátkou pomohl, projevuje velký nevděk, takže je třeba jej exemplárně vytrestat. Pro vyváženost by bylo dobré vzít v úvahu, že člověk z naší strany bývalé železné opony to může vidět a často vidí trošku jinak. Totiž tak, že významní politici EU a silných evropských zemí (Německo) dlouho nejen zavírali oči před odvrácenou, nebezpečnou stránkou migrační vlny (žádný islám, žádní cizáci, jen obrovský sociální problém, který se v takovém rozsahu a v tak krátkém čase vůbec nedá zvládnout), ale navíc ještě házeli klacky pod nohy svým slabším východním spojencům, když se pokoušeli sami, jistě nedokonale, ale zato včas dělat to, co dnes dělají mezi sebou i západoevropské země (různé ploty atp.). Teď by se s námi rádi podělili o důsledky jejich nepromyšlené politiky tím, že nám přebytky nezvládnuté akce refugees welcome prostě diktátem nadělí.

Bylo by dobré oba pohledy spravedlivě vyrovnat. I u nás je řada lidí, kteří stejně jako já nejsou xenofobové ani nacionalisté. Víme, že jsme povinni pomoci spojencům v nouzi a že je třeba se postarat o ty, kteří v dobré víře v Evropě hledají útočiště. A víme, že budeme muset přistoupit i na kvóty – ale jen v tom případě, když na straně významných představitelů EU a silných západoevropských zemí uvidíme ještě něco jiného než nebetyčnou indolenci a ochotu platit za evropskou svobodu a demokracii tribut např. režimu pana Erdogana. Evropa se tak dnes ocitla tak trochu v trochu situaci, v jaké bylo Sedmihradsko v sedmnáctém století. Má to opravdu zapotřebí?

14. dubna 2016; psáno pro Svobodné fórum