Server Wikileaks se před časem proslavil tím, že se mu podařilo zmocnit se statisíců tajných diplomatických dokumentů USA a průběžně je zveřejňovat. Vybojoval si tak ve světě pozici tiskové agentury pro publikaci něčeho jako politické pornografie. Je pochopitelné, že ho upřednostňují ti, kteří z těch či oněch důvodů touží dát nejsilnějšímu demokratickému státu na světě zahulit.

Teď si manažeři tohoto vykutáleného projektu stěžují, že americké finanční firmy (Visa, Masters Card ad.) blokují dary, které serveru proudí od sponzorů. A obrátili se na Evropskou komisi se stížností na kartelovou dohodu výše zmíněných firem.

"Pokud blokádu nestrhnem, nebudeme moci pokračovat", říká Julian Assange, zakladatel a hlavní osobnost WikiLeaks.

To vypadá jako dosti nadějná zpráva. Podstata aktivit Wikileaks se dá připodobnit k rakovinnému bujení – situaci, kdy se jedna ze zásad, na nichž stojí svobodná a demokratická společnost (zde svoboda projevu), začne zrůdně nafukovat na úkor jiných, stejně důležitých. Například na úkor ochrany oprávněných zájmů a práv jednotlivce, k nimž patří i právo na soukromí. Stejné právo jako fyzickému subjektu náleží i subjektu právnímu. Rozhodnout, kde ve střetnutí těchto dvou zásad stojí hranice, kterou nelze překročit, bývá často velmi obtížné, v případě WikiLeaks to ovšem obtížné není ani trochu.

To, co provozuje server WikiLeaks, je obludná drzost. Otázku, nakolik se v jeho aktivitách realizují politické zájmy jiných právních subjektů (v tomto případě států), nechávám otevřenou. Nepředpokládám, že by cílem WikiLeaks byla podpora nějakého subjektu konkurenčního k USA, jde jim jen o to nadělat co nejvíce mediálního kraválu, což je v tomto případě taky lukrativní. Zájmy politické konkurence USA si to přitáhne tak jako tak. Připomínám jen, že i politicky neutrální server, který má sloužit ke kompromitaci nejrůznějších politických subjektů, chtě nechtě zvýhodňuje diktátorské a totalitní systémy, protože se dokáží proti indiskrétnosti daleko lépe a jednodušeji ochránit.

WikiLeaks se tedy chce bránit proti kartelu soudní cestou. Zároveň sděluje, že aby mohli bojovat proti blokádě, musí agresivně získávat finanční prostředky. To je velmi slibné, chce v tom napodobovat např. někdejší německou RAF?

Wikileaks je jedovatý květ na stromu demokracie, která zapomíná na to, že k jejím zásadám nepatří jen svoboda slova (zde svoboda všechno, co jde, vykecat), ale taky spravedlnost a úcta k právu na soukromí pro subjekty fyzické i právní. Globální práskačství, které se takto prosazuje, vyrůstá z práskačství lokálního, které je v demokratických a postkomunistických zemích přinejmenším tolerováno. Když si úředník nahrává své nadřízené za účelem jejich "oznámení", když si kamarád za účelem prásknutí nahrává svou kamarádku, bere se to v zásadě za normální, a jako WikiLeaks se chovají skoro všechna média, některá (např. naše největší noviny) zvláště. Znepokojivé není snad v první řadě to, že se to děje, ale že se to považuje za normální; nikdo necítí, že je to něco, co se za normálních okolností a ve slušné společnosti nedělá, a že je tudíž třeba to důkladně legitimizovat.

Lidovky.cz 26. října 2011