Letecké neštěstí, které se odehrálo v sobotu ráno ve Smolensku, nemá v poválečných politických dějinách obdoby, a možná nemá obdoby vůbec. Polské vládní letadlo s delegací, která se měla zúčastnit pietního aktu v Katyni, se při čtvrtém pokusu o přistání pár set metrů od letiště zřítilo a vzňalo. Při katastrofě zahynul polský prezident Lech Kaczyński, jeho manželka, čelní představitelé Sejmu a Senátu, šéf Úřadu národní bezpečnosti, guvernér polské národní banky, náčelník generálního štábu, nejvyššší velitelé všech tří složek polské armády, celkem 88 lidí. Důvody neštěstí jsou dosud nejasné: ve Smolensku bylo velmi špatné počasí, ruské letové řízení se pokoušelo přesměrovat letadlo na Moskvu nebo Minsk. Pilot se přesto čtyřikrát pokusil přistát. Při čtvrtém pokusu se letoun zřítil. Nikdo nepřežil.

Lech Kaczyński se narodil v roce 1949, vystudoval práva, od roku 1981 působil jako poradce Solidarity a po Jaruzelského puči byl několik měsíců internován. V roce 1989 se coby zástupce opozice účastnil jednání u kulatého stolu, pak byl senátorem a následně poslancem Sejmu. Dva roky působil jako ministr spravedlnosti, v letech 2002-5 byl primátorem Varšavy. V roce 2005 po triumfálním vítězství Práva a Spravedlnosti, kterou spoluzakládal, ho zvolili prezidentem. Funkce mu končila letos a nebylo jasné, zda bude znovu zvolen.

Kaczyński představoval křesťansky konzervativní křídlo polské politiky. Vystupoval tvrdě např. proti potratům a homosexuálům a nebyl by se vzpíral obnovení trestu smrti. V zahraniční politice ovšem orientoval zemi jednoznačně na atlantickou spolupráci (patřil k pevným zastáncům zbudování amerického protiraketového štítu) a byl stoupencem ostražité politiky vůči Rusku. Velkou nedůvěrou byla poznamenána i jeho politika vůči Německu, a to už v době, kdy vykonával funkci varšavského primátora. Tím dostávala polská politika lehce schizofrenní ráz. Podobně jako Václav Klaus choval velkou nedůvěru k evropským integračním snahám, nicméně v závěrečné etapě schvalování Lisabonské smlouvy, po irském referendu, na rozdíl od našeho prezidenta smlouvu bez zbytečných obstrukcí podepsal. Jakkoli by se českému intelektuálovi zdál být ve vnitropolitických záležitostech „kontroverzní“, byl to statečný a zásadový politik, kterého člověk musí respektovat i tam, kde s ním nesouhlasí. Zejména je třeba ocenit jeho statečnou a loajální prozápadní politiku, zvlášť srovnáme-li ji s rozvrácenou situací u nás.

Neštěstí je nejen tragédií pro polský stát a polskou společnost, ale je taky krajně nepříjemné pro ruské vedení, které se v posledních dnech odhodlalo ke vstřícným krokům právě ve věci odsouzení Katyńského masakru. Znovu jakoby se aktualizoval problém se záhadnou smrtí exilového polského premiéra z druhé světové války Wƚadysƚawa Sikorského, který zahynul při letecké katastrofě u Gibraltaru, jakkoli je naprosto zjevné, že ruská strana za smolenské neštěstí nenese vůbec žádnou odpovědnost. V případě Sikorského věc není úplně jasná. Rusové s ním měli (mj. a hlavně kvůli Katyni) spoustu problémů. Letadlo se zřítilo po startu z letiště v Gibraltaru, kupodivu se zachránil pilot, shodou okolností náš krajan. Vyskytla se různá vysvětlení, přirozená (zázrak), i „mýty“ (např. spekulace, že za katastrofou stála NKVD, která pilota instruovala buď přímo, nebo prostřednictvím dr. Edvarda Beneše; tím by se vyjasnilo, o který stát se to dr. Beneš zasloužil). O mýtech se vedlo hodně sporů. Tentokrát si můžeme my i naši historici, ti, co už jsou uniformovaní, i ti, co ještě nejsou, oddychnout. Není třeba nic vysvětlovat, jsme v tom nevinně.

10. dubna 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.