Prezident Klaus odpověděl v souvislém textu v MfD mj. i na naše bezpečnostní zakotvení v současném světě: jsme spojenci USA (v NATO) a zároveň máme dobré vztahy s Ruskem (zvláště někteří, podotýkám). Václav Klaus podle vlastních slov zásadně odmítá myšlenku „mostu mezi Západem a východem“ (podobně rozhodně kdysi jeho idol Beneš odmítal Kramářův „neoslavismus“, ovšem ve jménu „moderního realistického slovanství“). Musí ovšem kritizovat „některé naše škarohlídy“, kteří chystanou slávu v Praze očekávají s jistou skepsí. Musím se přiznat, že k nim patřím.

Prezident Obama přilétá do Prahy s olivovou ratolestí v zobáčku. Nejen že USA a Rusko, jak se na tom dohodly, omezí své arzenály jaderných zbraní (realisticky dospěly k tomu, že jich tolik nepotřebují). Navíc se Spojené státy zavazují, že nepoužijí jaderných zbraní proti zemím, které je nevlastní, a to i v případě, že by tyto země použily proti USA jiné zbraně hromadného ničení (s jistými výjimkami, nechci v glose zacházet do detailů), a že ve vývoji jaderných zbraní nebudou pokračovat. Rusové odpověděli, jak je jejich zvykem, vstřícným gestem: vyhrazují si právo od smlouvy kdykoli odstoupit, pokud by došli k závěru, že současný stav americké protiraketové obrany ohrožuje ruské strategické síly. O tom, zda ohrožuje nebo neohrožuje, si Rusové rozhodnou sami.

Američané jsou toho názoru, že odstrašení potenciálního nepřítele je sice cílem udržování jaderného arzenálu, ale nikoli cílem jediným.

Hlavní problém, ovšem je, že odstrašení ztratilo jakýkoli smysl. Není koho odstrašovat. Pokud jde o potenciální protivníky, jedni už odstrašeni jsou, druzí se odstrašit nedají.

Jsem přesvědčený, že Rusové ani v nejkrutějších dobách studené války nikdy nemysleli na přímé napadení USA. Ruský imperialismus je zbabělý. Bolševičtí vládci potřebovali válečnou psychózu k tomu, aby si udrželi bytelným terorem pořádek doma (a zejména v nově nabytých evropských koloniích) a zároveň trpěli paranoidním strachem z toho, že je Západ napadne. Dnešní Rusko je o hodně civilizovanější, než to Stalinovo, ale oba momenty jsou zjevně v myšlení politických lídrů přítomny. Navíc by (stejně jako kdysi Stalin) přivítali, kdyby si to s konkurenty za ně vyřídil někdo jiný a oni pak jen posbírali to, o co na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století přišli. Z tohoto hlediska je naprosto iluzorní představa, že by se nynější ruské vedení mohlo někdy solidarizovat s USA ve věci vývoje jaderných zbraní např. v Íránu.

Druhý a základní problém je nábožensky motivovaný terorismus. Tento nepřítel nedisponuje žádným územím, nemá státní organizaci, a životy těch, které si uzurpuje zastupovat, jsou mu šumafuk. Jakýkoli protiúder je nepředstavitelný, není jasné, kam udeřit (růst chaotických oblastí, jako je dnešní Afghánistán, nebezpečí zvětšuje). Jaderné zbraně dostane bez problému podloudně do rukou, a jakmile nabudou přijatelných rozměrů, bude moci použít nejdokonalejší jaderný nosič, který kdy byl vyvinut – sebevražedného atentátníka. Jedinou aspoň trochu funkční obranu, protiraketové systémy, úspěšně blokuje Rusko v tradiční spolupráci s užitečnými idioty z ohrožených zemí.

K čemu je tedy smlouva z Prahy? Chrání nás účinně před nebezpečími, která nám hrozila někdy v rode 1980.

Lidovky.cz 7. dubna 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.