K přednášce Jiřího Weigla, zveřejněné v pondělních Lidových novinách, mám spoustu výhrad. Tolik, že některé věci (např. čarování se slovy „uherský“ a „maďarský“) musím nechat stranou. Neodpustím si jen upozornění, že trianonská smlouva nenechala za hranicemi kromě milionů příslušníků nemaďarských národů i „statisíce“ Maďarů, nýbrž 3,2 miliony Maďarů, což bylo 30,5% všech, co „zůstali mimo“. Podstatné jsou jiné věci.

Tak především zvláštní pojetí způsobu, jak byla uzavřena první světová válka. „Mírové smlouvy… odrážely snahu vítězů, hlavně Francie, pojistit se proti opakování válečné tragédie zásadním oslabením Německa a jeho spojenců… Přestože wilsonovský americký idealismus se svou zásadou práva na sebeurčení národů poskytl vítězům vítanou zástěrku pro veřejnost, skutečný obsah smluv byl vítězstvím tvrdé reálpolitiky…“

O této reálpolitice napsal loni do Gazety wyborczej Klausův dobrý přítel V. Putin, že po sobě zanechala spoustu nášlapných min, přičemž „nejpodstatnější z nich bylo nejenom stvrzení porážky, ale i ponížení Německa“. Dodávám jen, že po dvaceti letech vyústila v potupnou porážku Francie, která předtím stačila ještě zradit a vydat Hitlerovu Německu na pospas Československo, svého spojence, a v druhou světovou válkou s hekatombami mrtvých, hrůzami holocaustu a zotročením středoevropských národů Stalinovým Ruskem. Pěkně děkuji za takovou reálpolitiku! Pojistka, jak se zdá, nezafungovala.

Pan Weigl dále formuluje jakousi filosofii dějin. V dnešní době „politické korektnosti“ se prý projevuje tendence hodnotit historické události ahistoricky podle jakéhosi univerzálního „dobra“ a abstraktní spravedlnosti. Je vedena falešnou představou, že historie se dá prožít znovu a napravit. Tím se ale jen znovu otevřou staré rány.

Tomu nerozumím: je snad přítomnost jen jakási tekutá sádra, která záhy ztuhne v historii, s níž se už nedá hnout? Proč tedy bylo nutné zbourat Rakousko-Uhersko? Nebo se s historií hnout dá, ale jenom pomocí pořádné války?

Škoda, že s touto teorií nevystoupil pan Weigl nebo jeho šéf na Hradě po převratu, když se připravovaly zákony o rehabilitacích a restitucích. Nebylo to typické napravování historie? Restituční zákony ovšem (nechme stranou jejich četné a velké chyby) vycházely z realistické zásady: to, co se dá udělat, je náprava důsledků některých křivd. A protože se udělat dá, tak se to taky udělat musí.

Co dnes chtějí Maďaři? Obnovu Maďarského království? Změnu hranic? Ani náhodou. Pouze faktické uznání toho, že v bezprostředním sousedství země žijí miliony Maďarů, kteří jsou nejrůznějšími vazbami spojeni se svou někdejší vlastí, že je tu politický problém, jak skloubit loajalitu ke státu, v němž žijí, s loajalitou ke svému národu, a že by jim v tom většinové obyvatelstvo těch států mělo být nápomocno.

Neexistuje žádný nepřekonatelný rozpor mezi „tvrdou reálpolitikou“ a „abstraktní spravedlností“. Hlásím se k Masarykovi, který kdysi napsal: „Humanistická taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře, a to tak, že je i praktická, tj. užitečná a výhodná… Nepouštěl jsem se v České otázce do filosofického dokazování, že humanitní princip je jediný správný. Akceptuji tu prostě učení Ježíšovo… A učení to není pouze ideálně správné, ale je venkoncem praktické.“

Rozporem mezi abstraktní spravedlností a reálpolitikou hauzírují ti, které trápí špatné svědomí. Chovat se slušně je praktické, a co znamená chovat se slušně, víme nejpozději od třicátých let našeho letopočtu.

LN, 11.6.2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.