Putinova akce v Katyni – pozval k pietnímu aktu uctění obětí masakru z roku 1940 polského premiéra Tuska - byla poněkud zastíněna nejprve u nás pražským summitem a pak všude ve světě smolenskou tragédií. Přesto stojí za to se k ní vrátit – pro problém, který bývá s podobnými akty v podstatě dobré vůle v dnešní Evropě spojen.

Že katyňské vraždění bylo ruské dílo, přiznal už Gorbačov. Putin teď označil represe za neomluvitelné a měl říci: „V této zemi leží obyvatelé Ruska, kteří byli zabiti během, čistek ve 30. letech, Poláci, důstojníci, kteří byli zabiti na rozkaz Stalina, a také ti, které zabily ruce nacistů. Jejich osudy spojila Katyň. Tady jako bratr s bratrem, ve společné mohyle, dosáhli věčného pokoje.“ Putin pouze zdůraznil, že ze zločinu nelze vinit ruský národ (což by snad nikoho rozumného nenapadlo, ale ten strach je příznačný) a že je proti primitivnímu dělení na viníky a oběti (nejvyčůranější moment jeho vyjádření, co je primitivního na tom, když v případě masové vraždy dělíme konkrétní lidi na vraždící a vražděné).

Putin je pragmatický politik. Z nějakých důvodů mu zrovna teď záleží na usmíření s Polskem a překonání katyňského traumatu je nejschůdnější cesta. O důvodech lze jenom spekulovat, nejspíš došel k názoru, že na rozdíl od hloupých a drzých středoevropských trpaslíků, jako je naše vlast a Slovensko, je Polsko nestravitelné sousto a je v jeho případě výhodné upřednostnit vztahy rovný s rovným. Rozumným rozhodnutím neškodí, jsou-li motivována politickým pragmatismem.

Polská strana přijala Putinovo gesto takřka s nadšením, má ovšem svoje podmínky. Symbolické gesto nestačí, je třeba ještě pokání a praktické kroky – rehabilitaci obětí, odtajnění dokumentace a obnovení vyšetřování hromadné vraždy. Požadavky dílem samozřejmé, dílem hodně obecné („pokání“). Ukazuje se, že pokud jde o masové zločiny, a kdo ve střední Evropě za minulé století nějaké nezakusil i nespáchal, je tu problém: je třeba věc otevřít, přiznat se a omluvit se. To se jakž takž daří (Gorbačov, Jelcin a Putin se omluvili za okupaci ČSSR v roce 1968, Putin dokonce dvakrát; to je víc než dost, pokud to Rusko povede k tomu, že se do budoucna nebude pokoušet o akce, které by se byť jen vzdáleně srpnu 1968 podobaly), horší je, jak s tím přestat, jak věc uzavřít. Na obtížnosti, ba nemožnosti něčeho podobného má Rusko, resp. jeho předchůdce SSSR (což bylo, co si budeme povídat, taky Rusko, jen překabátěné), svůj podíl. Vina Německa nebyla po roce 1945 nijak uzavřena. Německo je už šedesát pět let ve stavu permanentní viny a co víc, až do nedávna z něj ždímali reparaci za reparací. Je těžké, aby se něco podobného nestalo normou. Rusové jsou ve vztahu k Polákům v případě Katyně ve stejném vztahu jako Němci k obětem jejich válečného řádění. Je třeba se omluvit. Je třeba se kát. Je třeba věci vyšetřit. Ale je taky třeba v určité chvíli říci: dost, tato věc je uzavřena, navždycky dobří, přejděme k dennímu pořádku. Je dobré umět se omluvit, umět se kát, ale bez vstřícného umění odpouštět to nemá žádný smysl. Omlouvající se člověk, národ, společnost jinak zůstává ve směšném postavení onoho úřadu v Bulgakově Mistru a Markétě, jehož zaměstnanci jsou pekelnými silami donuceni pořád dokola zpívat jakousi idiotskou píseň.

Bohužel je to právě ruská středoevropská politika, která uzavírání otevřených věcí velmi komplikuje. Pokud jde zrovna o Německo, Putin neváhá k velkému roztrpčení českých nacionalistů pojmenovat problémy versailleského uspořádání Evropy. Zároveň jsem přesvědčen, že Rusko vehementně podporuje česká nacionalistická uskupení, která usilovně dbají o to, aby mezi Německem a ČR zůstávala jakási pomyslná železná opona nevraživosti (nemohu si pomoci, ale na rozdíl od Polska zůstává Česká republika v centru ruského mocenského zájmu). A přitom vlivný ruský politolog Karaganov, který v Rusku určitě neoslovuje jen veřejnost, má tu drzost prohlásit: „Rusko a Německo už za sebou mají historické narovnání. Vy ne, v tom se lišíme.“

Politický pragmatismus sem, politický pragmatismus tam, Putinovo katyňské gesto je možné ocenit jako projev dobré vůle. Aby z něho mohl mít člověk, národ, stát opravdu dobrý pocit, musel by si však být jistý, že z něho vyplývají jakési důsledky i pro vztah Ruska k němu. Například, že stejně jako se to podařilo s Německem, i u Ruska pominula psychóza vedoucí k představě, že velmoc zajišťuje svou bezpečnost nejlépe tím, že všechno, co se potlouká v jeho bezprostřední blízkosti a není dost veliké, aby se mohlo účinně bránit, bez zbytečných cavyků sežere.

11. dubna 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.