Všechno začalo docela nevinně. Podle pamětníků byl úterek 23. října 1956 hezký a nezvykle teplý den. Ráno se vrátila „stranická a vládní delegace“ z Bělehradu. Imre Nagy odjel den předtím k Balatonu. Maďarský rozhlas (televize tehdy v Maďarsku ještě nevysílala) ohlásil, že na odpoledne se chystá „tichá manifestace před polským velvyslanectvím“ jako výraz solidarity s Poláky. Ruská okupační vojska v Maďarsku (ruská posádka byla poměrně slabá, čítala pouhé dvě divize) byla uvedena do stavu pohotovosti. Ve dvě hodiny v rozhlase ohlásili, že se veškerá veřejná vystoupení zakazují. Jenže to už demonstrace začínala. Proto za dvacet minut nato oznámil tamtéž ministr vnitra, že se zákaz ruší. Bylo to nechtěné a neuvěřitelné přiznání bezmoci. Demonstrace se zúčastnilo nakonec čtvrt milionu lidí. Přidali se dělníci z ranní směny, vojáci z povolání, uniformovaní policisté. Neměla žádný předem připravený program. Navečer průvod dospěl k parlamentu. Dav vyvolával Imre Nagye, ten ale nebyl přítomen. Když se dav pokusil uklidnit kolaborant Ferenc Erdei, byl vypískán. Část lidí setrvala, jiní odešli k městskému parku, kde strhli Stalinův pomník. Ruský diktátor, který stál na podstavci sám, nebyl tak velký jako v Praze a byl odlit z kovu, dlouho vzdoroval. Musely přijít na řadu autogeny a pojízdný jeřáb. Pak z Josifa Vissarionoviče zbyly na podstavci jen obrovské bronzové holinky. (Ti, co se na demolici podíleli, byli pak v době kádárovského teroru odsouzeni k dlouholetým trestům). Další se odebrali k budově rozhlasu, aby si vymohli zveřejnění studentských požadavků. Budovu střežili ozbrojení příslušníci AVH. Komunistická ředitelka požadavek odmítla.

Zhruba v osm hodin dorazil do parlamentu Nagy. Jeho projev vyvolal zklamání: byl – jako celé komunistické vedení – o dva kroky zpátky za situací. Zahájil svou řeč oslovením „Vážení soudruzi“. Nato dav začal skandovat: Nem vagyunk mi elvtársak! My nejsme soudruzi!

V tutéž dobu rádio odvysílalo projev „prvního tajemníka“ Gerőa. Papaláš příkře odsoudil „škůdcovské nacionalistické bandy“. „Nepřátelé lidu chtějí podkopat moc dělnické třídy, otřást důvěrou našeho lidu ve stranu“, hřímal. Nakonec vyzval k bdělosti vůči „nepřátelským živlům“. Poté se před rozhlasem začalo střílet.

Ochranka rozhlasu byla početně slabá. Vojáci, přivolaní jako posily, se buď ochotně nechali odzbrojit, nebo se přímo přidali k obléhatelům. Do rána se boje rozšířily na celé město a rozhlas se na chvíli dostal do rukou obléhajícím. Nemohl však vysílat, vysílače byly vypnuty.

V osm hodin dvacet oznámilo rádio, že se ústřední vedení MDP sejde „v příštích dnech“. Za dvě hodiny, že je svoláno „okamžitě“.

V noci se zjevně na telefonickou žádost Ernő Gerőa vydaly na cestu do Budapešti ruské tanky.

Na nočním zasedání byl do Imre Nagy kooptován do ústředního vedení strany a jmenován ministerským předsedou.

Nagy zdědil po svých předchůdcích dvě nepopulární rozhodnutí: dodatečné písemné povolání ruských jednotek (odmítl ho podepsat a musel to udělat zpětně jeho předchůdce v úřadě Hegedűs) a vyhlášení výjimečného stavu (ten však byl v bojujícím městě úplně neúčinný). V rozhlasovém projevu vyzval veřejnost ke klidu a kázni. Vzbudil tak další zklamání.

Ruské jednotky byly schopné pouze obsadit strategická místa (mosty), chránit ústřední mocenské orgány a znovudobytý rozhlas. Maďarská armáda a policie se totálně rozložily, jejich významní představitelé (např. velitel pomocné technické brigády Ministerstva obrany plukovník Pál Maléter, pověřený obranou strategických Killiánových kasáren, nebo velitel budapešťské policie plukovník Sándor Kopácsi) začali o své újmě s povstalci vyjednávat. Vztahy např. mezi Maléterem a povstalci nebyly po celou dobu revoluce ideální, jak vyplývá z pamětí legendárního velitele „corvinistů“ Gergelye Pongrácze, ale jakási dohoda existovala a obě strany se jí držely.

Chruščov situaci nepodceňoval, měl dobré informace od nadějného mladého diplomata Jurije Andropova, toho času velvyslance „SSSR“ v Maďarsku. Proto hned 24. října dorazila do Budapešti stranická delegace ve složení Mikojan, Suslov. Z letiště na ústředí MDP se cestovali tentokrát nikoli v Čajce, ale v obrněném transportéru. Doporučili odvolat Gerőa a nahradit ho Kádárem, což se vzápětí stalo. Kádár pronesl v rádiu tvrdý projev, mluvil o kontrarevoluci a reakčních živlech. Gerő, Hegedűs a další stalinisté uprchli do Moskvy. Pro politické vězně Otevřely se brány vězení (tu a tam proklouzl na svobodu i nějaký kriminálník, to se v revolucích stává).

Povstalecké jednotky čítaly jen několik tisíc lidí, vládní jednotky ochotné bojovat však vůbec nebyly silnější. Významnými středisky revolucionářů byly proluka Corvin na pešťské, Széna tér (dejme tomu Senovážné náměstí) na budínské straně. Za dva dny se dostavila jakási únava. Revolucionářům se nedostávalo munice. Zdálo se, že boje utichnou. V tom okamžiku se „kdosi“ postaral o mocnou eskalaci napětí.

My nejsme soudruzi! (1.)

(pokračování)

15. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.