Hymna, respektive její text, se teď stala politickou aktualitou. Slova se budou měnit, a to v duchu politické korektnosti. Čtvrtý verš první strofy totiž zní: Heimat bist du großer Söhne (jsi vlastí velkých synů). Bude znít "jsi vlastí velkých dcer a synů". A ve třetí, závěrečné strofě bude místo "Brüderchöre" (bratrské chóry) něco, co zahrne i sestry. Rozhodnutí ještě není úplně definitivní, ale zdá se, že dívčí válka, kterou rozpoutala v roce 2005 ministryně Maria Rauch-Kallat (ÖVP) a našla posléze spojence, pardon, spojenkyně v SPÖ, u zelených i v opozičním Sdružení pro budoucnost Rakouska, se chýlí k vítěznému konci.

Paradoxní je, že autorem textu hymny je dáma, napsala ji v roce 1946 a jistě netušila, z čeho bude nepřímo za víc než půlstoletí obviněna (k starším textům je možné taky přistupovat s jistou pietou). Melodie je daleko starší, byla připisována W. A. Mozartovi, někteří odborníci to zpochybňují. V každém případě je výrazem (jistě vedlejším) té obrovité hudební kultury, jejímž vrcholkem Mozart byl.

To, jakou bude mít Rakousko státní hymnu, je samozřejmě věcí Rakušanů, a ne mou.

Nemohu se pouze zdržet a dát k dispozici pár zcela osobních a sentimentálních poznámek na téma národní hymny obecně a rakouská zvlášť. Totiž poznámek o tom, co pro mne znamenaly evropské státní, resp. národní hymny v době mého útlého mládí: chvilkové osvobození zpod dusivé peřiny bolševických hitů jako Sojuz něrušimij (později,díky úspěchům sportovních gladiátorů z "NDR" přibyla ještě Auferstanden aus Ruinen). Hymna obsahuje svým způsobem duši společnosti, která ji vzala za svou.

A všechny dohromady byly ztělesněním toho, že Evropa, případně euroatlantický svět patří dohromady, přesto že si z něho dočasně notnou část ukousli Rusové. Příležitostí seznámit se s hymnami byly tehdy sportovní přenosy v televizi (např. hokejová mistrovství, olympiády). Člověk si všiml taky jistých rozdílů: např. zprostřed středoevropských hymen, pokud jde o texty, většinou sentimentálních a uplakaných, ční ta polská: vojenská písnička, optimistická, skoro veselá, s podstatným sdělením: dokud žijeme a máme šavle v rukou, naše vlast existuje!

Protože Rakušané v době mého útlého mládí nepředstavovali špičku v hokeji ani v atletice, slyšel jsem jejich hymnu poprvé až někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem místo nesnesitelného českého začal pravidelně poslouchat rakouský rozhlas (měl jsem tehdy dojem, že bych poplatky za rozhlas měl vlastně platit v šilincích). Zaujalo mne, jak je melodicky krásná. Občas jsem schválně čekal na půlnoc, abych si ji poslechl. Byly to signály civilizace blízké geograficky i historicky, ale zároveň dílem osudu nesmírně vzdálené (do Vídně jsem se podíval poprvé v roce 1990, v padesáti letech).

Musím se přiznat, že ač do věci nemám co mluvit, třesu se strachem o osud té melodie. Nebude ji při změně textu nutno změnit? Odstrašujícím příkladem je osud polské hymny, jejíž melodie se pak zmocnily nešetrné pracky panslavistů (stala se "slovanskou hymnou" Hej, Slované!) a její druhou část s ohledem na potřeby nového textu neuvěřitelným způsobem zprasily. Doufám, že ruce rakouských politických amazonek budou ohleduplnější. Ale pro jistotu jsem si dnešní znění rakouské hymny stáhl z internetu a uložil. Zde je.

Lidovky.cz, 15.7.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.