Především je třeba zdůraznit, že perspektiva, z níž se na SSSR a jeho krátké dějiny dívá Rus, je jiná, než ta, z níž jej pozorují např. Poláci, Maďaři a také Češi. Sovětský svaz byl jednou z realizací ruské státností (i když realizací ze své povahy i pro mnohé Rusy problematickou). Dokonce realizací svým způsobem nejúspěšnější v dosavadních dějinách: nikdy předtím nebylo Rusko tak mocné. Pro Rusy to byl v mnoha ohledech „jejich stát“, pro nás ostatní cizí koloniální velmoc. Těžko se tomu divit. Zatímco ve střední Evropě se na vedoucí politiky a představitele mocenského aparátu zdejších ruských kolonií díváme právem jako na vlastizrádce, Rusové mají se svými politiky a představiteli svého mocenského aparátu (nebo aspoň jeho části) problém. Pochopení pro různost perspektiv ovšem platí odsud až potud.

Což se týká i Solženicynovy obhajoby Putina. Jistě, špionáž se provozuje všude na světě. Putin ovšem provozoval špionáž ve prospěch státu, k němuž má Solženicyn velmi odmítavý postoj. Srovnání Putina s Bushem st. (a tedy SSSR s USA) je vzhledem k povaze sovětského režimu problematické a bylo by dobré je doplnit nebo vyvážit srovnáním Putina např. s admirálem Canarisem. Není jednoduché se dívat na Canarise jen jako na německého vlastence, přestože se nakonec zapojil do protihitlerovského odboje a za toto angažmá zaplatil životem. Navíc Putin proti Brežněvovi a jeho veleříši žádný odboj nevedl. Solženicyn ostatně prozrazuje jakousi nejistotu, když zdůrazňuje, že Putin mu řád neudělil, nýbrž pouze předal. Pokud někdo považuje komunistické Rusko za špatný stát, měl by to nějak promítnout i do hodnocení Putina, který mu sloužil na dost exponovaném místě.

Podezřelé je také to, jak se Solženicyn hlásí k Putinově kritice nemístného ruského „sebemrskačství“. Z naší domácí zkušenosti víme, že takovým nálepkováním různí chytráci brání věcnému pohledu tam, kde je třeba z údajně národních zájmů zatlouci nějakou lumpárnu. V Rusku byly s věcností odjakživa problémy. Masaryk při charakteristice (předbolševického) Ruska mluví o tom, že Rusové nemají příliš smyslu pro kritiku v evropském slova smyslu a často se omezují na nadšené přijímání nebo naopak vášnivé odmítání. Chybí jim střízlivý odstup. Zároveň je ovšem třeba zdůraznit, že nejde o žádnou osudovou vadu „ruského charakteru“, ale o jakési dějinné manko, které neplatí pro všechny a které navíc není problém doplnit a napravit: aby to bylo možné, je o něm ovšem napřed třeba vědět.

Základní Solženicynovou myšlenkou je vlastně už od dávného otevřeného dopisu Brežněvovi zdůraznění nutnosti rozlišovat mezi „sovětským“, “komunistickým“ na jedné straně a „ruským“ na straně druhé. Toto rozlišení je alibistické. Je nepochybné, že komunismus znamenal přervání spousty významných ruských tradic (například té křesťanské). Ruská imperiální idea zůstala však v základě nedotčena: totiž v představě, že národní bezpečnost lze nejlépe zajistit záborem co největšího nepřátelského území. Toto přesvědčení vyplynulo ze špatných ruských historických zkušeností se svými západními sousedy a Západem všeobecně a Západ má na nich velký podíl viny. Následkem je jakýsi stres. Zabraná území je třeba ovládat terorem, a to poznamenává neblaze i vnitroruské poměry. Zase nejde o žádný dědičný hřích, ale o něco, co je třeba věcně překonat: tento způsob zajišťování národní bezpečnosti se totiž osudově neosvědčil a rozvrat bolševického impéria je toho nejlepším dokladem. Solženicyn si vymýšlí jakési „sovětské“ monstrum, které se sneslo na Rusko zvenčí a ruské tradice jen narušilo a zničilo. Je to bohužel dost pohodlný způsob, jak svést vlastí bídu na jiné.

Velmi podivná je Solženicynova výtka mladší generaci politiků ze zemí ovládaných kdysi Sovětským svazem, že se nyní tváří, jako kdyby se byli sami hrdinsky osvobodili (ačkoli to vůbec není pravda). Přitom dějiny Rusy ovládané střední Evropy byly nepřetržitou řadou pokusů o osvobození: Polsko 1956, Maďarsko 1956, „ČSSR“ 1968, znovu Polsko v osmdesátých letech. Rusové buď vyhrožovali vojenskou intervencí a krvavým zásahem, nebo ho jako v Maďarsku přímo provedli. Výtky tohoto druhu působí jako sebeobhajoba rabiáta obžalovávaného ze znásilnění, který argumentuje tím, že oběť se dostatečně nebránila.

Teze, že pouze vina uznaná z vlastní vůle může být zárukou ozdravění, je nepochybně správná. To ale vůbec neznamená, že by se ostatní směli zabývat kriticky nějakým obdobím ruských dějin teprve poté, co se ke kritickému postoji dopracují sami Rusové. Solženicyn si stěžuje, že se na Západě běžně mluví o chorobném založení ruského národa. Nevím, jak kde, ale u nás je to trestné.

Bohužel, komunističtí vládci nebyli těmi prvními, kdo se pokusil utopit Rusko v jeho vlastní krvi. Měli své předchůdce dávno v minulosti a např. Stalin se k nim hrdě hlásil.

Sama o sobě správná je rovněž Solženicynova výzva, aby si lidé udělali jasno o své cestě, a tvrzení, že každý národ má převzít morální zodpovědnost za svou minulost včetně jejích hanebných stránek. Zde je třeba přiznat, že my Češi v tom máme velké resty. Na obojí však navazují podivné úvahy o rusko-židovském soužití. Solženicyn bere své židovské spoluobčany jako jakési uzavřené, organizované společenství, cosi na způsob politického národa. Toto pojetí sice velmi vzdáleně, ale přesto připomíná pojetí obsažené v Protokolech sionských mudrců. Cožpak spousta těch lidí se nepovažovala za Rusy? A nebyla ruská vina v tom, že je nedokázala přijmout? Ostatně ani komunističtí pohlaváři nebyli výlučně Židé (z těch, co stáli na špici mocenské pyramidy, dokonce nikdo) a Stalin uspořádal na své židovské spolubojovníky krvavý pogrom. Když si toto „zvnějšnění“ ruských Židů propojíme s názorem, že komunismus byl do Rruska vnesen zvenčí, octneme se v bezprostřední blízkosti antisemitismu.

(pokračování)

29. července 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.