Ruský prezident Medvěděv prohlásil, že letos osmého srpna se (podobně jako 11. září 2008) změnil svět: Rusko rozdrtilo gruzínského agresora, který měl tu drzost napadnout ho dokonce na svém vlastním území (takové podivuhodné věci se Rusům občas stávají), a zahájilo tím novou, slavnou etapu svých dějin.

Pravda je, že Rusko slaví úspěch spíš diplomatický než vojenský. Západ reagoval na ruskou invazi do Gruzie směsí bezradnosti a appeasementu. Rusové tak dostali v podstatě zelenou pro další podobné akce. Příští zkouška, které budou NATO a EU vystaveny, bude asi přehlednější a zároveň obtížnější než tato.

Zjevným důsledkem ruského úspěchu je jakýsi posun ve způsobu, jakým ruská diplomacie komunikuje se svými západními protějšky. Výrazný signál vyslal ministr Lavrov po telefonu svému britskému kolegovi Milibandovi. Miliband si dovolil zmínit ruskou agresi vůči Gruzii, načež ho Lavrov bez okolků a doslova poslal do prdele. Zároveň zazněla na adresu šéfa britské diplomacie řečnická otázka, která zdobí titul tohoto článku. V rámci politické korektnosti by se slušelo napsat „prý“, protože zprávu o incidentu přinesl britský list The Daily Telegraph s odvoláním na nejmenované činitele ministerstva zahraničí. Já si to „prý“ odpustím, zprávu považuji za zcela důvěryhodnou.

Zpráva má, jako všechno na světě, svou dobrou stránku, zmiňme nejprve ji. Zdá se, že pan Lavrov dokonale ovládá anglický jazyk včetně těch jeho zákoutí, do nichž člověk většinou během univerzitní výuky nepronikne. Za komunistické éry to v Rusku nebývalo zvykem.

Ostatní stránky jsou spíše špatné. Ruská zahraniční politika se zřejmě vrací ke svým staletým tradicím, v nichž se stkví tak výrazné diplomatické dokumenty, jako je slavný dopis záporožských kozáků tureckému sultánovi. Ať už byla ruská komunistická reprezentace jakkoli pokleslá, podobné manýry nebývaly běžné (možná to bylo tím, že nejvyšší papaláši hovořili pouze rusky a tlumočníci občas nechtěli nebo nedokázali některé jejich výroky přesně přeložit). V každém případě to byli většinou nudní braši (protože neuměli pořádně anglicky, říkali jen nět… nět…nět), takže když si rozhořčený Nikita Chruščov kdysi na valném zasedání OSN zul botu a začal jí bušit do pultíku, působilo to jako příjemné osvěžení. Vznikla dokonce hračka na klíček, představující Nikitu v této akci. Dnes jsme technicky dál, dnešní hračka by byla elektronická a představovala by pana Lavrova, jak mlátí o stůl telefonním sluchátkem a řve: fuck… fuck… fuck. Snad se u nás nějaký výrobce chopí toho nápadu dřív než takové věci pánové Paroubek a Zaorálek úředně zakážou.

Chruščova v důsledku dlouhodobého chování, jehož velmi dílčí součástí bylo i zmíněné extempore, nakonec jeho kolegové potupně svrhli. Pochybuji, že by ministr Lavrov jednal v afektu, nebo jenom v afektu. Nepochybně dospěl k závěru, že si to po 8. 8. může dovolit. Rusové mají nejspíš dojem, že před nimi už zase, řečeno slovy Vladimíra Žirinovského, západní (nebo aspoň ti evropští) politici lezou po břiše.

A další špatná zpráva: české veřejnosti, jak se zdá, rázné chování pana ministra imponuje. Toho dojmu jsem nabyl, když jsem si prošel internetové diskuse nad zprávou o extempore pana Lavrova. Zlí jazykové sice tvrdí, že tam před veřejností obrazně řečeno masturbuje jen asi osmdesát intelektuálních úchylů, já bych nebyl až takový optimista. Naši lidé obdivují ruského bohatýra, který to pánům na Západě pořádně nandal. Na hrubý pytel hrubá záplata! Jak se zdá, hlásí se tu ke slovu jakési přežitky minulosti (nezapomínejme, že jsme skoro všichni někdy před dvěma staletími vzešli z nevolného venkovského lidu). Pán si musí umět dupnout. Američany a spol. pohrdáme, jsou to páni, kteří si dupnout buď neumějí, nebo dokonce nechtějí. Pán, který neumí v případě potřeby poddaného pořádně seřezat, nemůže mít žádnou autoritu. A Rusové to umějí, v minulosti jsme měli řadu příležitostí přesvědčit se o tom na vlastní kůži.

15. září 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.