Prezident Obama vyjádřil v rozhovoru pro CBS naději, že nový systém americké protiraketové obrany přiměje Rusy „být trochu méně paranoidní“. Strach z obklíčení nepřáteli v ruské politice sice od pradávna existuje, ruská diplomacie se s ním však za tu dobu naučila docela dobře žít a hlavně pracovat. Rusko předvádí jakýsi balet švejkování s paranoidním strachem z ohrožení. Rádo by v míře, v jaké to bude možné, obnovilo svůj vliv v oblastech, které získalo v roce 1945 a o něž přišlo při zhroucení SSSR. Mocenský vliv (ať už hospodářský nebo vojenský) má pro ně větší váhu než něco tak vágního, jako je partnerství. Simulovali hrůzu z radarové základny v ČR: ve skutečnosti jim vadila americká přítomnost (i když jen symbolická) na území, kde by se rádi znovu silou prosadili. S výsledkem mohou být spokojeni: díky spontánní podpoře české veřejnosti se jim podařilo dosáhnout toho, že Američané via facti uznali jejich právo spolurozhodovat, jak ČR zajistí (respektive nezajistí) svou bezpečnost.

Ruská politika je v podstatě postavena na stejném půdoryse jako za Brežněva. Chruščovovy pokusy o přímou konfrontaci skončily potupnou porážkou v kubánské krizi. Americký prezident (liberál jako Obama) mu dal najevo, že přímé ohrožování amerického teritoria nestrpí. Nato Rusové změnili taktiku. Po Chruščovově svržení už nikdy nesáhli k přímé konfrontaci, zato horlivě podporovali všechny potenciální a faktické nepřátele USA. Byli by rádi, kdyby bitvu o jejich světovou nadvládu za ně vybojovali oni. Stejně od nich dnes nikdo na Západě nemůže očekávat skutečnou a hlavně trvalou solidaritu v zápase s nebezpečnými režimy íránského nebo severokorejského typu. Svod vylepšit si jejich opatrnou hospodářskou nebo dokonce vojenskou podporou mocenskou pozici na světové scéně je příliš velký.

Za zmínku stojí i ruská diplomatická hravost. Zatímco velvyslanec u NATO Rogozin maže v Bruselu Západu med kolem huby (vyhověli jste nám, holoubci, takže se nebojte: rakety u Kaliningradu nebudou), náčelník generálního štábu Makarov kontruje: nic není rozhodnuto, pokračujeme, kompetentní k rozhodnutí je jen prezident. Přitom je třeba vzít v úvahu, že v ruské hierarchii je náčelník generálního štábu ten poslední, kdo by si mohl dovolit dělat vlastní politiku. Čili: přidat musíte!

A konečně: při četbě českých novin (hlavně Práva) člověk nabude dojmu, že kamaráčoft s Ruskem je něco bytostně levicového. Zdá se, že tu doznívá koncepce socialismu opřená o „tábor míru a socialismu“ (rozuměj ruské bolševické impérium). Tato iluze je starého data a spočívá na podobnosti praxe ruského samoděržaví s nejdivočejšími představami evropských komunistických experimentátorů. Ve skutečnosti příkaz milovat Rusko není ani levicový, ani pravicový. Je to prostě blbost. To, o co jde, jsou korektní vztahy, opřené o bezpečnostní záruky pro malé země v ruském sousedství.

lidovky.cz 21.9.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.